Reklama

Reklama

Zóna zájmu

  • USA The Zone of Interest (více)
Trailer 4

VOD (1)

Obsahy(1)

Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)

(více)

Videa (4)

Trailer 4

Recenze (244)

Matty 

všechny recenze uživatele

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% ()

filmfanouch 

všechny recenze uživatele

Poslední film Jonathana Glazera s názvem Pod kůží se může kromě Scarlett Johansson pochlubit také nejen přítomnosti Kryštofem Hádkem, ale také tím, že jde o film, který diváky rozdělil na všeobecně na dva výrazné tábory. Od jeho uvedení utekla poté utekla přesně dekáda. Přesně takovou dobu poté trvala Glazerovi jeho realizace jeho nejnovějšího filmu. Už od nepaměti chtěl Glazer realizovat film o holokaustu a zlu v koncentračních táborech, trvalo muž ovšem dlouho nežli přišel na nápad, jak zdánlivě mnohokrát a ze všech možných úhlů zpracované téma zpracovat jistým způsobem svěže. Oporou mu mohla být nejen volná inspirace předlohou Martina Amise, ale také poctivé rešerše, které mu snadno pomohly v tom věrohodně zpracovat to, jak se asi muselo žít Rudolfu Hössovi a jeho rodině v jejich domečku s velmi specifickou lokalitou - nacházel se totiž přímo vedle táboru Osvětim.  Existence koncentračních táborů za 2. světové války a v nich masové vraždění židů jsou dodnes citlivým tématem, které skutečně prozkoumalo již mnoho filmů, Schindlerův seznam, Život je krásný Roberta Benigniho nebo Saulův syn. Glazer ovšem skutečně k celé tématice přistupuje svěže. Celý film je výhradně vyprávěn z pohledu rodiny Hössových, která zdánlivě žije svůj prostý život. Tatínek jezdí do práce, maminka se stará o domácnost, působí zdánlivě jako taková ideální rodinka, kdy se rázem jako největší překážka snad může jevit jenom nějaké to pracovní povýšení a s tím i možné přestěhování z jejich oblíbeného domova. Jenomže všechno to střílení, štěkání psů a houkání vlaku nepřichází náhodně. Höss je totiž velitelem koncentračního tábora v Osvětimi a baráček této rodinky se nachází přímo vedle vstupu do tábora.  Jak může být zpočátku dost možná pro nejednoho diváka těžké naladit se na Glazerův odměřený přístup a jeho do jisté míry jistě provokativní přístup spočívající v tom, že sleduje vyloženě lidské zrůdy s amorálními vlastnostmi, kteří dostávají věci od židovských vězňů, čtou dětem pohádku o Jeníčkovi, Mařence a peci, kdy se mezitím za zdmi tábora používá trochu jiná pec, nestydí se procházet svou zahradou a označovat jí za rajskou, kdy průchod půvabnou zahradou doprovázejí křik, výstřely z pistole a štěkot psů. Domácnost, ve které je nejsympatičtější němá tvář psa a na které je i přes zdánlivou rodinnou pohodu od počátku cosi mrazivého a nepříjemného. Glazer se divákům dostane pod kůži i když bude divák vzdorovat sebevíc.  Glazer je od pohledu perfekcionistou, který dbá na ideální postavení kamery k zobrazení působivých velkých celků. Sám Glazer se netají tím, že má blízko k ruské kinematografii, za pochodu je v tom cítit trocha toho Andreje Tarkovskijho (především při vzpomínání na Stalkera), do jisté míry i Glazerova oblíbeného Stanleyho Kubricka. Stejně důležitá jako kamera je poté práce se zvukem. Stačí zmínit Osvětim a všem musí být hned jasné, co se za zdmi odehrává. Obsažené zvuky tak snadno napomáhají k divácké fantazii, neviditelnost zla ovšem nijak nestrhává jeho vážnost. Příběh tak zobrazuje hlavní postavy, které pořádají rodinné oslavy, plní klasické domácí práce a snaží se působit jako idylická rodina a sem tam konat tu správnou nacionálněsocialistickou pohostinnost, pořád se to ovšem pořád odehrává v domě, kde se na jeho pozadí nachází koncentrační tábor. Už jenom tenhle kontrast svádí k uznání, že Glazer skutečně ke zdánlivě vyčerpané tématice přistupuje svěže. Natáčení filmu probíhalo mimo jiné tak, že po celém domě bylo rozmístěno několik digitálních kamer, kdy tak film do jisté míry vznikal jako reality show, zároveň se rozhodl vsadit na přirozené osvětlení. Všechno to poté rozhodně přispívá k k tomu, že se postupně film zvládá dostat více a více pod kůži. Realistická replika Hössova domu zvládá být díky přítomnosti svých obyvatel skutečně mrazivá, kdy se v náznacích ukazuje vliv v domácnosti člena NSDAP na jeho děti, nepřesvědčivou snahu členů domácnosti ignorovat zvuky, které se odehrávají za zdmi jejich domova. Jedna sekvence, která se snaží zobrazit krásu květin obsažených v zahradě Hössových za doprovodu autentických zvuků daného prostředí, přesně koresponduje s kontrastem, který nabízí pohled na domácnost rodinu Hössových. Zóna zájmu je v mnoha momentech tím sympatickým reprezentantem čím dál tím méně aktivního pravidla Show, don't tell. Film se rozhodně nesnaží Rudolfa Hösse zobrazit jako pohodového chlapíka s trošku neobvyklým povoláním, stejně tak si nebere servírky s jeho ženou. Sledujeme Hösse, pro kterého se již práce stala denní rutinou, chvílemi to vypadá, že už snad skutečně nemůže mít žaludek (který v katarzi filmu ne/sehrává stěžejní úlohu). Glazer rozhodně nenatočil divácký vděčný projekt, diváka může velmi snadno nechat tápat. V jeho průběhu do sebe ovšem vše dokonale zapadá, Glazer opravdu nabízí odvrácený pohled na nacistické Německo a i díky chytrému epilogu nakonec zvládne probudit i trocha toho sentimentu. I když možná tak trochu přeci jen nechtěně. Je to velmi odvážný film, kterému nejspíš někdo neuškodí vytknout, že k tématu holokaustu přistupuje s možná až lehkostí. Šlo by ovšem o velmi mylný pohled na věc. Glazer v očích mnohých možná až drze přistupuje k tématu, které dodnes vybízí k velké lítosti a sentimentu, chladně. Ona chladnost jde ovšem ruku v ruce s chladností (to je ještě slušná varianta) postav, které tento film sleduje a které jsou v jeho popředí. Jejich nelidskost je v průběhu filmu až děsivá, samotný prostor pro diváckou imaginaci svádí k nepříjemným myšlenkám. Glazerova slabost pro velké celky snadno vybízí k pohledu na perspektivu, ve které se dané části filmu odehrávají. Je to art každým coulem, kdy pro někoho půjde o sprosté slovo. Nejde ovšem rozhodně o artový film, který by byl pouze nabubřelý. Finále filmu není silné pouze díky chytře vymyšlené interpretaci svádějící k snadno rozlousknutému soudu, ale především díky správně mrazivému hudebnímu motivu Micy Levi. Zmíněnou do sebe výtečně padnoucí skládačku dotváří i scény s nočním osvětlením, hrátky s vizuálem (kontrast cigarety s kouřem jdoucím z továrny, konfrontace člověka stojícího zády s táborem před ním....) a především ono mrazivé zobrazování zmíněné nelidskosti, ryzího banálního zla. Zóna zájmu tak v jisté perspektivě sleduje bohy, které nezajímají podřadní červi. Christian Friedel zvládá přesvědčivě fungovat v poloze milujícího otce i manžela, především ovšem v poloze lidské hyeny, kterou byl Höss především. Stejně tak se tu může Sandra Hüller po Anatomii pádu představit v krapet odlišné poloze a předvést, že se skutečně jedná o jednu z nejšikovnějších evropských hereček současna. Právě její Hedvika je dost možná ještě více opovrženíhodnou postavou nežli její manžel. Nejen díky očividné sadistické povaze, ale především díky pasáži, kdy své matce představuje svůj domov a věrohodně zvládne působit jako někdo, kdo prostě představuje typický domov, který se nenachází na půdě mnoha mrtvých židů. Stejně tak svou sílu má i dohra s linkou, která se točí kolem matky, do jisté míry se v ní dá nalézt jistá formulace toho, co to vlastně znamená otevřít oči - o konfrontaci s realitou. Zóna zájmu skutečně do jisté míry nemá klasickou dějovou strukturu, protože jde jenom o sondu do části existence rodiny Hösse. Ze stejného důvodu nejde filmu vyčítat, že nemá žádnou gradaci a uspokojivé vyvrcholení. Naopak se dá říci, že Glazer v závěru nadělí tu ideální špičku ledovce. Zóna zájmu přesto byla nevyhnutelně stvořena k tomu, aby rozdělovala diváky. Samotná tématika je pořád citlivá, Glazerův přístup možná až příliš kontroverzní, přesto se vlastně nedá divit, že je právě Zóna zájmu vítězem Velké ceny na Filmovém festivalu v Cannes a došla si pro nominace na Oscara za zvuk, adaptovaný scénář, nejlepší režii, nejlepší mezinárodní film i nejlepší film. Konkurence sice byla v loňském roce silná, Zóna zájmu přesto patří mezi nejvýraznější filmové zářezy minulého roku. Dekáda příprav se Glazerovi rozhodně vyplatila, výsledkem je nejen svěží film v rámci své tématiky, ale také mrazivá sonda, která nepotřebuje všechno ukazovat a sázet na diváckou hloupost. Právě Glazerův risk a víra ve své diváky přináší ve finále ten nejzajímavější a přeci jen nejlepší výsledek.... () (méně) (více)

Reklama

ledzepfan 

všechny recenze uživatele

Parádní kamera, pár scén s až roztomile jemným humorem, zajímavej nápad, působivý zvuk.. ale tím to tak hasne a z kina jsem zase jednou odcházel otrávenej z toho jak jsem se chytil na lep toho (pravda, až podezřelého) hajpu. Možná jsem už fakt cynická zrůda, ale všechny ty psychologicko-stylistické fintičky, kterýma se to snaží diváka vmanipulovat do požadovaných emocí, jsou tak strašně okaté a blbě navlíknuté, že jsem chvílema oči protáčel až někde dozadu do lebky. Ta forma na které to celé stojí bohužel není všespásná a takto sama o sobě by utáhla nějakej geniální kraťas, možná i středometráž, ale celovečerák je na jeden takto prvoplánový nápad prostě moc. Je to jen takový upachtěný kalkul průměrnosti a artová póza co chce být hrozně závažnou výpovědí... Ne, fakt není povinnost kladně hodnotit všechno co se nějak otírá o holokaust. Klidně můžete zkusit fim hodnotit i podle toho jak na vás skutečně (ne)zapůsobil. ()

dO_od 

všechny recenze uživatele

// Film, který se tak strašně soustředí na precizní polohování kamery, architekturu a vyprávění v náznacích, až zapomíná, že tu je taky divák, který se skrze veškerou tuhle artovou nabubřelost nedokáže emocionálně na nic z toho napojit. O svých postavách Glazer navíc neřekne prakticky nic bokem toho, co je očividné, hrůzy Holokaustu probíhající za zdí obrostlou vínem působí spíš jako povinný placeholder pro budování aspoň nějaké atmosféry, než že by z nich člověku bylo skutečně úzko, ale hlavně, že v baráku Hössů bych se zvládl v noci orientovat i naslepo. Zóna (ne)zájmu indeed. 6/10 ()

luka4615 

všechny recenze uživatele

Vycizelovaný a diametrálně odlišný náhled na hrůzy holokaustu, o němž nám dávají vědět pouze dráždivé náznaky a znepokojivé zvuky. Snímek The Zone of Interest režiséra Jonathana Glazera tedy do popředí dává představivost diváka, která je, jak všichni dobře víme, velmi mocnou čarodějkou. Můžeme se tedy pouze zděšeně domýšlet, komu patřil ten zoufalý výkřik linoucí se zpoza veliké zdi obepínané krásnými květinami. Právě tento prostor, v němž žije jedna velká spokojená rodina je jakýmsi uzavřeným mikrokosmosem, v němž dým z komínů a všechny tyto děsivé zvuky blednou a stávají se každodenní nevzrušující rutinou. Toto všechno je pak podpořeno skvělými hereckými výkony, precizní statickou kamerou a bravurně vedeným scénářem, který nabídne několik skutečně nezapomenutelných scén (Höss na schodišti), což děsivě koreluje s chladnou efektivitou, s jakou nacisté k likvidaci Židovského národa přistupovali. Co tedy dodat na závěr? Myslím si, že tak sugestivní a originální náhled na hrůzy holokaustu zde nebyl od premiéry snímku "Saul fia", který rovněž nabízel podobně nenápadný, avšak právě o to více zdrcující filmový zážitek. Pokud Vás tedy zajímá téma Druhé světové války ze všech jejích myslitelných úhlů, tak v tom případě Vám mohu snímek The Zone of Interest jen a jen doporučit. „I wasn't really paying attention... I was too busy thinking how I would gas everyone in the room.“ ()

Galerie (14)

Zajímavosti (19)

  • Původní Hössův dům je od konce války soukromým sídlem. Scénograf Chris Oddy strávil několik měsíců přestavbou opuštěného domu za táborovou zdí na repliku Hössovy rezidence a v dubnu 2021 začal s výsadbou zahrady, aby byla v době začátku natáčení v květu. (classic)
  • Po dokončení filmu Pod kůží zaujal Jonathana Glazera tehdy ještě nevydaný román Martina Amise „Zóna zájmu“. Po přečtení románu na něj získal opci. Paul a Hannah Dollovi, dvě hlavní postavy románu, byli volně založeni na Rudolfu Hössovi, nejdéle sloužícím veliteli koncentračního tábora Osvětim, a jeho ženě Hedvice. Glazer se rozhodl použít raději historické postavy a dva roky prováděl rozsáhlý výzkum Hössových. Několikrát navštívil Osvětim a pohled na Hössovu rezidenci na něj hluboce zapůsobil. Spolupracoval s osvětimským muzeem a dalšími organizacemi a získal zvláštní povolení k přístupu do archivů, kde zkoumal svědectví přeživších a osob, které byly zaměstnány v Hössově domácnosti. Skládáním těchto svědectví Glazer postupně sestavil podrobný portrét osob spojených s událostmi. Konzultoval také knihu historika Timothyho Snydera z roku 2015 „Black Earth: Snyder“, který se při svém výzkumu zabýval holokaustem jako historií a varováním. (classic)

Související novinky

96. Ceny Akademie - výsledky

96. Ceny Akademie - výsledky

11.03.2024

V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (více)

77. ročník cen BAFTA - výsledky

77. ročník cen BAFTA - výsledky

19.02.2024

V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (více)

Nominace na Ceny Akademie zveřejněny

Nominace na Ceny Akademie zveřejněny

23.01.2024

V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

30.12.2023

Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)

Reklama

Reklama