Zóna zájmu

„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také.  A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. (09.02.2024)

"The Zone Of Interest" som musel nejaký čas stráviť. Tento film mi doslova vzal svojim spracovaním slová. Neviem ako to mám ideálne vysvetliť. Videl som za svoj život veľmi veľa filmov z obdobia druhej svetovej vojny, no asi žiadny vo mne nezanechal takýto dojem. Väčšinou vidíme udalosti z pohľadu obetí alebo ľudí, ktorí boli vojnou silno ovplyvnení. Myslím si, že jediný film, ktorý sa pokúsil o niečo trochu iné (hoci sa mu to ideálne nepodarilo) bol "HHhH", no inak mi z hlavy nenapadne žiadny. Tu však môžeme priamo nahliadnuť do života rodiny Rudolfa Hößa a jeho rodiny, ktorí majú v Osvienčime dom postavený presne za múrom najznámejšieho koncentračného tábora. Atmosféra sa dá krájať a film výrazne pracuje s elementom toho, že nič dokopy reálne nevidíme. Máme však celý čas možnosť počuť všetko čo sa za múrmi deje a rovnako vidieť aj ničivú oranžovú žiaru, ktorá priam sála cez komín spaľovne. Hudba je neskonale psychadelická, dialógy sú veľmi uveriteľné a práca s kamerou je tu miestami famózna. Veľa záberov natočných zhora dáva tomuto filmu skutočne ohromujúci efekt. Toto bol vskutku nezabudnuteľný zážitok a najmä to ukazuje, že pre niektorých ľudí to skutočne bol úplne normálny život, aký prežívame teraz. Lenže manipulácie a vymývanie mozgov fungovalo tak dobre, že nemali problém uveriť čomukoľvek a dopustiť sa skutočne najhorších činov, aké existujú. Snáď do niečoho podobného (s tým všetkým čo sa posledné roky deje) nevstupujeme znovu. Lebo zárodok toho tu už asi je. Hodnotenie: A+ (11.04.2024)

Ten film mi byl protivný částečně už předem tou vyhajpovanou masírkou ze strany distributora - btw. český plakát zobrazující výjev, který se ve filmu nevyskytuje, mou otrávenost jen dovršil - přesto jsem to chtěl vidět, protože mě zaujal ten koncept, kdy se nic neukáže a je to jen slyšet, který je přece jen něco nového, nicméně když v kině opadne první wow efekt z toho, dostaví se nečekaně rychle dost intenzivní nuda z celého toho defilé banálních výjevů, které jsou střídavě prokládány velmi nepříjemnými sekvencemi, a rozladil mě i samotný závěr s tím zcizujícím přenesením do současnosti, takže jsem z toho celého měl dost nepříjemné pocity, a jen jsem se utvrdil v názoru, že přivádět na svět stále nové filmy zasazené do časů WWII je už dlouho totální passé a můžu je dál s klidem ignorovat. (20.04.2024)

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Až moc velký a křečovitý pokus za art na úkor srozumitelnosti a klasickému poutavému (dejme tomu spielbergovskému) vyprávění.  Je to v určitých částech dobře natočené a díky hudbě občas děsivé (zvláště dvě noční vsuvky mladé židovky). Jenže i při stopáži zhruba 100 minut jsem měl pocit že koukám na něco úmorně čtyřhodinového - tohle naopak při čtyřhodinovém Schindlerově seznamu nehrozí. Oukej tak díky inovativnímu způsobu ztvárnění dejme tomu jednou vidět jako kuriozitu a stačilo. Když už "kreativně" podaný holokaust, tak raději Chlapec v pruhovaném pyžamu... (09.02.2024)