Vědomosti pomáhají v každém konání

IMG 0672Jiřího Winterlinga zná ve Velkém Meziříčí kdekdo. Dlouholetý sportovní funkcionář, který se s mladými atlety v oddílu potkával přes dvacet let. Zanícený filatelista, který o svých milovaných známkách dovede vyprávět dlouhé hodiny a není u toho ani za mák nudný. Málokdo ovšem ví, že je také autorem rozsáhlé práce o historii poštovnictví a poštovního úřadu ve Velkém Meziříčí a na slovo vzatým odborníkem. Začalo to ovšem nevinně. Klukovskou sbírkou známek:

Známky jsem začal sbírat jako každý kluk v mém věku a v mé době. Filatelie byla rozšířený koníček, už proto, že děti i dospělí neměli z těch klidnějších, usedlejších a jaksi intelektuálštějších zálib tolik na výběr jako dnes. Sbíral jsem témata i státy, tak, jak to kluci dělali. Kdo měl víc států, byl král. Babička byla trafikantka a chodili jsme s ní do velkoobchodu s tabákem, kde byly k dostání známky z celého světa. Můj táta pracoval u soudu a nosil mi domů pytle staré korespondence - obálek. Po večerech jsem známky z obálek vystřihoval a ve vodě odlepoval. Dnes ty dopisy mít, tak si za ně postavím dva domy.

Jak to?

Až do šedesátých let se dopisy nesbíraly, známky se vystřihovaly. Dnes naopak mají kompletní obálky se známkami obrovskou cenu.

Jak se vaše sbírka rozrůstala a jak vaše osobní filatelistika pokračovala?

Až do vojny opět obvyklým způsobem. Měl jsem svoje známky a sem tam jsem se na ně podíval. Rozptylovala mne děvčata i sport - dělal jsem dlouho atletiku. Na vojně, to znamená od roku 1963, jsem se filatelii začal věnovat skutečně naplno.

Naplno asi neznamená několik hodin denně...

Byl jsem důstojník z povolání a měl jsem víc volného času, než je obvyklé. Se známkami jsem si tedy hrál a důkladně je studoval. Rychle jsem přišel na to, že se filatelista musí specializovat, protože sbírky takzvaně lezou do peněz.

Vaší specializací tedy bylo co přesně?

Věnoval jsem se známkám z Rakouska, Československa, Velké Británie, Řecka, Švýcarska, Spojených států a Brazílie, od které jsem měl dokonce jednu z největších sbírek v Evropě. Nakonec jsem zůstal jen u Velké Británie, Řecka a Rakouska. Ostatní sbírky jsem postupně vyměnil za známky „mých“ států.

Co je obsahem vaší sbírky dnes?

Nejdříve jsem se zabýval známkami Rakouska-Uherska, jako generální sbírkou. Tak se říká sbírce, kdy od každé série máte jednu známku. Jenže to je z větší části hlavně o penězích a navíc to člověka přestane brzy bavit. Sbírku jsem tedy prodal a začal jsem se zabývat konkrétními emisemi. Specializoval jsem se na sbírání a sestavování sbírky Franze Josefa z roku 1867. A zde jsem se věnoval podrobnému vývoji ve vydávání této emise, která u nás platila od 1. 6. 1867 až do 30. 4. 1884. Během této dlouhé doby sedmnácti let došlo u této emise ke vzniku různých variant tisku. Dnes tato sbírka obsahuje zhruba 250 albových listů, ve kterých je popsána historie vydávání. Naposledy jsem tuto sbírku vystavoval na výstavě ve Žďáře nad Sázavou, kde získala zlatou medaili.

Známky sbíráte celý život. Neměl jste někdy chuť s tím praštit?

I měl! Jsem bývalý důstojník - sloužil jsem v kasárnách v Lavičkách. Jeden voják ze Slovenska mi řekl: Já mám doma známok! A svoji sbírku mi přivezl v obyčejné tašce a dal mi ji. Mimo jiné tam měl „merkury“, což jsou po „mauriciech“ jedny z nejvzácnějších známek. Svoje známky jsem pak ukazoval jednomu zkušenému filatelistovi z Moravských Budějovic a nenápadně jsem mu své „merkury“ podstrkoval před oči. On se mi smál: „Ty myslíš, že to jsou pravé merkury? To jsou novotisky!“ Já jsem tehdy nevěděl, co to novotisky jsou. Dal mi tedy knihu, abych si o filatelii nejprve něco přečetl. Jenže knížka byla v němčině a on se mi opět smál: „No tak se německy nauč!“ Rok jsem pak na známky nesáhl, protože jsem si udělal takovou ostudu. 

Novotisky jsou nové známky tištěné z originálních desek. Jak je filatelista může rozeznat?

Jak pozná malíř padělaný obraz? Ale abych nebyl úplně zpupný - každý novotisk je uvedený v katalozích, což poskytuje filatelistům vodítko. Jednoduše řečeno pomáhají znalosti a vědomosti. Jako ve všem lidském konání. 

Máte nějakého nástupce. Je vůbec mezi mladými lidmi o filatelii zájem?

V roce 1985 jsme měli 200 členů filatelistického spolku. Dnes je nás 22 a aktivně se schází maximálně jedenáct lidí.

Existuje tedy filatelistický dorost?

Dělal jsem deset let vedoucího klubu mladých filatelistů na domě dětí. V té době, to znamená mezi lety 1970-88 filatelie ještě vzkvétala. Dnes ovšem v Meziříčí neznám nikoho z mladých lidí, kdo by se filatelií aktivně zabýval.

Čím to je?

Do školy nesmí nosit věci, které nesouvisí s výukou. Přitom vyměňování známek ve škole byl vždy základ každé klukovské sbírky. Dále je nesrovnatelně vyšší nabídka jiných a velmi atraktivních způsobů trávení volného času. A třetím důvodem je to, že děti mají pod tlakem školy i mimoškolních aktivit daleko méně skutečně volného času. Známky jsou zkrátka na úbytě.

Filatelie vás pak přivedla k zájmu o poštovnictví a pak k tomu materiálu o dějinách pošty v Meziříčí. Je to tak?

Ony to jsou dvě různé události. Nejprve to mapování dějin. K tomu došlo tak, že jsem v rámci budování svých sbírek měl celou řadu velkomeziříčských dopisů. K nim jsem ještě získal malou, ale ucelenou sbírku prvních velkomeziříčských razítek. Kouzlo této staré korespondence a vůbec všeho, co je s ní spojené, mne k zájmu o nejstarší historii poštovnictví v našem městě přivedly. Začal jsem tedy schraňovat dokumenty a doklady, které se k historii této významné pošty vztahují, a dnes mám k dějinám pošty ve Velkém Meziříčí kolem 3000 nejrůznějších takových artefaktů.

To ale ještě neznamenalo, že bych měl dějiny pošty v Meziříčí zpracované nějak systematicky. Lépe řečeno byly zpracované systematicky, ale nikoliv tak, aby byly na první pohled vypovídající i pro laika, který by je viděl. Takovou formu jsem jim dal až k roku 1985. Tehdy probíhala ve Velkém Meziříčí krajská filatelistická výstava a to pro mne bylo velkou motivací svoje poznatky i dobové materiály uspořádat tak, aby ucelená historie pošty ve Velkém Meziříčí mohla být součástí právě této výstavy. 

Vzpomenete si na nejstarší dokument z vaší sbírky k poště?

Nejstarší písemný doklad z velkomeziříčské pošty mám z brněnského archivu. Tam se to ve své době dělalo tak, že věci, které měli dvakrát nebo víckrát, anebo dokonce ty starší 100 let, skartovali. Dnes si něco takového neumíme představit, ale komunistický režim to tak dělal, protože k takovým věcem opravdu neměli komunisté žádný vztah. Já jsem díky tomu získal recepis, neboli podací list zásilky z roku 1787.

Řekl jste, že pošta v Meziříčí byla v minulosti významná. Nepřeslechl jsem se, že ne?

V Meziříčí byl jeden z největších poštovních úřadů na Moravě a tuším že devátý či desátý nejstarší. Jedno období zde byl také krajský poštovní úřad, protože v Jihlavě vyhořel a tak sídlo přesunuli sem. Sídlil v nynější budově Jupiter clubu.

Meziříčí leželo na nejvýznamnější českomoravské silnici, a to mělo také svůj význam. Mám doloženo mnoha dopisy, že dobová pošta pracovala tak, že ve Velkém Meziříčí  ráno podaný doporučený dopis byl večer ve Vídni. A nemyslím tím naši Vídeň za řekou, ale opravdu hlavní město mocnářství. Dostavníková pošta měla totiž zhruba po dvaceti kilometrech zřízené koněspřežné stanice s čerstvými koňmi, které přepřáhli a rychle jeli dál. Na trase z Jihlavy do Brna byly v Jihlavě, Meziříčí, Bíteši, Ivančicích a Brně a odtud šla pak zásilka přes Mikulov na Vídeň. To jenom pro ilustraci a pro srovnání s dnešním stavem, kdy vedení pošty neustále brečí o peníze a přitom se služby trvale zhoršují a jejich cena stále roste.

Máte ze strany České pošty k vaší práci o historii nějakou odezvu?

Ne, to je vůbec nezajímá. Kdysi patřila pošta k významným partnerům filatelistů a je to přece samozřejmé. Například ke zmiňované krajské výstavě v roce 1985 pošta dodala speciální razítko. Pošťáci byli z naší práce nadšení a dokonce jsem po rozdělení Československa vedl pro zaměstnance pošty několik přednášek, které se týkaly známek po oddělení obou republik. Dnes je ale všechno jinak.

Tak abychom nekončili tak smutně. Chtěl byste být poštmistrem?

To nevím. Ale můžu vám říct, jak to kdysi chodilo s tím, když se člověk chtěl poštmistrem stát. Úřad poštmistra byl dědičný. První velkomeziříčský poštmistr si musel úřad koupit a po něm jsme zde měli paní poštmistrovou - pan poštmistr zemřel a úřad automaticky přešel na rodinného příslušníka. Tak to chodilo a možná to mělo něco do sebe, co říkáte?

Petros Martakidis

Reklama
  • Jupiter club
  • Facebook selfpromo

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít kazdý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my vám jej každou středu zašleme e-mailem.