Zóna zájmu

Jakožto čtenáře boží knihy Smrt je mým řemeslem, mě naprosto zlákal zdejší obsah zmiňující Rudolfa Hösse. Podstatně méně mě nadchlo artové zpracování, kdy už úvodní 10minutová tma jednoznačně dala najevo o co půjde. Zajímavých pasáží je zde jako šafránu. Po většinu stopáže se máte zřejmě rozplívat nad kontrastem děsivých zvuků za zdí s ostnatým drátem a německou rodinku vedoucí tradiční rodinný život a řešící tradiční rodinné píčoviny. Bohužel, dialogy jsou napsány tak brutálně nudně, že jsem se drtivou většinu stopáže extrémně nudil a neustále se o mě pokoušel spánek. Práce se zvukem byla epesní a v této kategorii očekávám hromadu ocenění. [45 %] (28.02.2024)

Přestože po většinu stopáže nesledujeme nic jiného než navenek obyčejnou německou rodinu, vrstevnatá zvuková stopa, mísící cvrkot ptáků a šumění řeky s neutichajícím mechanickým hukotem, od prvních minut navozuje těžko definovatelný pocit, kdy se něco důvěrně známého jeví zvláštním, tísnivým. Výsledný efekt nejlíp vystihuje výraz „unheimlich“ z Freudovy psychoanalýzy, tedy doslova „nacházející se mimo domov“. Právě svou schopností vystihnout abnormalitu každodennosti je Zóna zájmu extrémně znepokojivá. ___ Neměnnou, strnulou apatii zobrazeného světa podtrhují převážně statické záběry bez umělého svícení, s velkou hloubkou ostrosti. Kamery jsou rozmístěné v různých koutech domu a zahrady jako v reality show. Bez výtvarné stylizace navozující dojem vzdálené minulosti zaznamenávají pohyb herců. Ani střih se nedrží vzorců klasické narativní kinematografie. Přepínání mezi kamerami je řízeno tím, kdo které místnosti postava zrovna vstoupila. Vše tak zdánlivě probíhá v přítomném čase. Subjektivita i autorství, potažmo možnost uhnout pohledem a narušit řád, jsou potlačené. Úkony, které Höss provádí, představují bezduchou administrativu. Genocida je jen logistickým procesem. ___ Pokud bychom chtěli lokalizovat zdroj napětí, které prostupuje celým filmem, byl by to právě rozpor mezi tím, co jsou Hössovi ochotni vidět, a tím, co se děje mimo jejich dům a zahradu. Glazerův vyhraněný styl je formou odmítnutí. Důsledně se vyhýbá estetizaci jedné z největších tragédií moderních dějin. Zároveň se mu daří využívat prázdný prostor způsobem, který je mnohem sugestivnější než přímé zobrazení. Právě proto, že nemůžeme vidět na druhou stranu, uvědomujeme si, co se tam děje. Snaha vyplnit tuto absenci vede k tomu, že na probíhající násilí nedokážeme přestat myslet. ___ Glazer do filmu zařadil i noční scény natočené speciální termokamerou. Jde o rekonstrukci vyprávění devadesátileté Polky jménem Alexandra, kterou Glazer poznal během rešerší. Stala se pro něj symbolem rezistence, světlem v temnotě. Zohlednění perspektivy těch, kdo nacismu aktivně vzdorovali, je jedním z mála prvků, které Zóna zájmu sdílí s konvenčnějšími dramaty o holocaustu. Tam kde jiná oscarová dramata přicházejí s katarzí a ujištěním, že lidskost nakonec zvítězí, nabízí Zóna zájmu akorát znepokojivou předtuchu věcí příštích. Vidíme, že z koncentračního tábora se stalo muzeum, kde uklízečky mechanicky vysávají prach a leští vitríny. Jediný pohled do nitra továrny na smrt příznačně neukazuje žádná zvěrstva. Vyznačuje se stejnou netečnou rutinou, jakou jsme viděli v buržoazní domácnosti Hössových. Na přítomnost holocaustu v kolektivní paměti a mediálním prostoru jsme si zvykli. Zóna zájmu zviditelňuje právě tuto všednost, banalitu a prchavost zla, na němž se podílíme už jen tím, že zůstáváme lhostejnými. 90% (20.04.2024)

Hodně velká zóna nezájmu všech zúčastněných. Neobvyklý pohled na zvěrstva koncentračních táborů, tentokrát z druhé strany zdi ... doslova. Po stránce audia jeden z nejsilnějších zážitků co jsem u filmu zažil a ve výsledku ta největší deviza, která mě udržela. Všechny ty ruchy z dálky jsou opravdu mrazivé a o to více zamrzí, že příběhově film prakticky nikam nesměřuje a i přes kratší stopáž přijde nuda z neustálého sledování nic nedělání všech zúčastněných. Ojedinělý zážitek ale Zóna zájmu určitě je. (03.04.2024)

Formálně zajímavý experiment (vznikající souběžně se stejnojmennou knihou Martina Amise) upozorňující na téma, které bychom měli mít už dávno zpracované. Jakožto bývalý Protektorát Čechy a Morava (a Slovenský štát) máme vlastně povinnost se této dějinné epoše neustále věnovat a snažit se porozumět. Mnoho základních otázek, které se týkají primárního lidského postoje: "Jak mohl hlavní velitel koncentračního tábora Auschwitz Rudolf Höss klidně spát, chodit každý den domů a poklidně večeřet se svou rodinou...?" nemá pokládat poprvé koprodukční film, rozhodně ne českým (a slovenským) divákům. Stejně tak nás nemá překvapit nebo poprvé fascinovat každodennost života manželky Hösse, Hedwig. My naopak máme mít bohatou znalost reality válečných dní a umět s ní pracovat. Postoje a názory Hedwigy Hösse se nijak zvlášť nelišily například od života Liny Heydrich v Panenských Břežanech. Mnoho výrazných žen z této doby sepsalo paměti a ty se v mnohém jen opakují, doplňují a vysvětlují nám tak, co a proč se v jejich životech stalo. Skvěle takto slouží zejména paměti sekretářek Traudl Junge, Brunhilde Pomsel, Louise Fox. Otázku poslušnosti k autoritám a slepé plnění rozkazů dostatečně analyzovala Hannah Arendtová v sérii svých reportáží Eichmann v Jeruzalémě: Zpráva o banalitě zla. Dále bychom měli být imunní vůči démonizování němčiny jako takové a mít stále na paměti, že Třetí říše existovala jen 12 let a pořád je to především jazyk von Goetheho, Schillera a Rilkeho. Je absurdní, nakolik současnou veřejnost nezajímá nový Terezín, ale na Oscary nominovaná Zóna zájmu samozřejmě apeluje na morální hodnoty a zájem o věc. Přesto, pokud tento trendy film přinese určité poznání i těm diváků, kteří sledují jen novinkové tituly, je možné tuto úlitbu akceptovat. #čsfdprojekce (09.02.2024)

Geniální a mocně působivý nápad, využít nejrůznější originální zcizující prvky k přiblížení perspektivy postav, které žijí svůj německý sen skrze efektivní zcizování vlastní reality, v míjení se s pravou podstatou svého "Lebensraumu" - a s pravou podstatou lidskosti i lidství. *** Jako potřebný a umocňující bonus je film v různých detailech dokumentárně naprosto věrný. *** Precizní obraz i fantómový zvuk, a všechny ty strhující zcizující praktiky (celá promyšlená zvuková rovina ve vztahu k obrazu, absence či ulpívání obrazu, rámování, červené plátno, noční videosekvence, přepnutí časových rovin, různé způsoby nevysvětlující a nekonzistentní narace, vztahy detailu a celku, funkční rozpory ad.). *** A pro Sandru Hüller další výtečně zahraná specifická role v řadě. *** (Dvakrát, s O. na B12 a s R. na Probo, duben 2024.) *~ (29.04.2024)