The Zone of Interest
The Zone of Interest
Strefa interesów
Zóna záujmu
The Zone of Interest
The Zone of Interest
Režie:
Jonathan GlazerScénář:
Jonathan GlazerKamera:
Łukasz ŻalHudba:
Mica LeviHrají:
Sandra Hüller, Christian Friedel, Ralph Herforth, Freya Kreutzkam, Max Beck, Ralf Zillmann, Imogen Kogge, Stephanie Petrowitz, Marie Rosa Tietjen (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Rudolf, Hedwiga a jejich děti žijí ve velkém domě s krásnou, udržovanou zahradou. Každý den slaví společnou večeří, vzpomínají na milovanou Itálii, užívají si víkendové výlety k vodě a procházky s přáteli. Zpoza zdí jejich domova se však ozývají znepokojivé zvuky a občas něčí zoufalý křik. Rudolf Höss je totiž velitel koncentračního tábora v Osvětimi. Mrazivý snímek Jonathana Glazera o banalitě zla si díky svému výjimečnému zpracování odvezl Velkou cenu z festivalu v Cannes. (Aerofilms)
(více)Videa (4)
Recenze (244)
Helena Třeštíková natočila ako veľmi mladá svoje prvé Manželské etudy. On je riaditeľ úspešného podniku a ona ja žena v domácnosti. Okolo nich pobehuje nejaká tá ratolesť. Zóna zájmu svojim odkazom určite presahuje poskytnutý zážitok. Veľmi zaujímavo odprezentovaný pohľad na zrůdnosti časov minulých. Tá citová otupenosť, ktorá ide ruka v ruke s neustálym ruchom tábora, občasnou streľbou, krikom či plačom tých na nekytičkovej strane. Artové? Určite, ale v tom dobrom slova zmysle. K vyššiemu hodnoteniu tomu chýbalo väčšie drama či ešte väčší dôraz na hyenizmus. ()
Tohle šlo mimo mě. Film se má zaobírat banalitou zla. Obyčejnými lidmi kteří z pověření rozkazů konali neobyčejně odporné činny. Ale film jde v této snaze tak daleko, že za celých 100 minut nabídne asi jen pět minut, které jsou divácky zajímavé. Zbytek je denní rutina. To, že k té denní rutině se semtam ozve střelba nebo že jde černý kouř z pecí, které se nachází za zdí domu... to funguje tak deset minut (a možná že jako krátký film by to bylo působivější). Ačkoliv z toho settingu "život v domě vedle koncentračního tábora" by mohly vycházet různé situace, které by postavy vedly k nějakému přemítání, nic takového se neděje. Němečtí okupanti se nezajímají o to, co se děje vězňům v táboře, a diváka zase nezajímá, co se děje německým okupantům. Kruh se uzavřel. Ještě jsem myslel, že moje rozčarování pramení z nenaplněných očekávaní - koneckonců na film jsem se velmi těšil už od nadšeného přijetí v Cannes. Ale filmem stejně nezaujata byla i přítelkyně, která o filmu nic nevěděla. Až mi přijde, že ty nadšené výkřiky spíše značí "podívejte jaký jsem intelektuál vyžívající se v avantgardním, nepřístupném (rádoby)umění", než aby lidi prostě přiznali, že tenhle nezajímavý film.. je prostě jen to, nezajímavý. ()
„Škoda, že když se rozprodával majetek těch Židů naproti přes ulici, tak už přede mnou někdo koupil ty závěsy. Ty se mi moc líbily.“ Sandra Hüller a Christian Friedel jako manželé Hössovi udávají tempo mrazivé a voyeurské sondě pod povrch nacistické vražedné mašinérie. Banalita zla se v druhé polovině 20. století dočkala mnoha zpodobnění, Jonathan Glazer však v důsledně promyšleném a nepříjemně vtahujícím filmu přichází s natolik originálním a sugestivním náhledem na holocaust, že jsme jej bezmála dekádu (od Saulova syna) neviděli. Statická kamera snímající z mnoha úhlů vilu Hössových nacházející se hned za zdmi Osvětimi vytváří paradokumentární dojem stejně jako neustále hučivé a jen občas i děsivé zvuky zaznívající ze samotného koncentračního tábora. Obraz idylické německé rodiny je v tak silném kontrastu vůči nepříjemností překypující zvukové stopě, až si postavy ve filmu navykly předstírat, že nic problematického neslyší. A tento dojem i během umírněné, hodinu a tři čtvrtě dlouhé stopáže přechází rovněž na diváka, který na konstantně přítomný, iritující zvuk habituuje také. A to je jen jeden střípek z vycizelované skládačky, jež místy dokáže nudit způsobem, za něž se cítíme provinile, a jindy zase až s úsměvnou absurdností vykresluje nacistický systém moci jako moderní korporát. Ano, vznik a šíření zla prostřednictvím odosobněnosti, delegování úkolů a záměrného uhýbání zraku před pravdou už „díky“ nacismu známe velmi dobře. Glazer však do své promyšlené hry vtahuje i diváka a ptá se, nakolik každý z nás udržuje drobnými všedními aktivitami v chodu vládnoucí systém. A vadí nám to vlastně? I díky trefně tázavému závěru se už teď nebojím říct, že o moc víc nenápadně zdrcujících zážitků letos v kinech neuvidíme. ()
Osvětim z druhé strany táborové zdi. Originální a ve výsledku opravdu nosný a silně působící koncept. Holocaust zůstal obsažen jen mezi ruchy a vizuálně sem tam probleskne jakoby mimoděk někde v druhém plánu v podobě kouřícího komínu krematoria nebo nákladního vlaku. Zatímco na jedné straně zdi se zhmotnilo peklo na zemi obsahující výjevy jako z obrazů Hieronyma Bosche, které ovšem z této nové filmové perspektivy nejsou vidět, na opačné (divákovo) straně zdi zavládla doslova biedermeierovská idyla - spořádaný rodinný život Rudolfa a Hedwigy a jejich dětí centrující se pravidelně u jídelního stolu. Banalita zla ukotvená v spořádaném rodinném životě a rozvíjení teorií kritiků biedermeieru - měšťácký způsob života a systém hodnot produkují apatii k nepravostem, které se dějí mimo kruh rodiny... ()
Galerie (14)
Zajímavosti (19)
- Alexandra (Julia Polaczek), mladé poľské dievča nechávajúce jablká pre hladujúcich väzňov, mala 90 rokov, keď stretla Glazera a krátko nato zomrela. Bicykel, ktorý je vo filme, aj šaty, ktoré herečka nosí, patrili jej. (Arsenal83)
- Predloha Martina Amisa je v mnohých smeroch iná. Rozpráva fiktívny dej z troch pohľadov pomocou umelého, dokonca komického jazyka, ktorý má odcudziť čitateľa. Amis tiež používa pre svoje postavy len vymyslené mená, aj keď evidentne inšpiráciou bola historická rodina Hössovcov. (Arsenal83)
- Jonathan Glazer potvrdil vývoj projektu v roce 2019, na jehož financování a produkci se podílely společnosti A24, Film4 Productions, Access Entertainment a House Productions. (classic)
Související novinky
96. Ceny Akademie - výsledky
V noci z neděle na pondělí proběhl v hollywoodském Dolby Theatre v Los Angeles šestadevadesátý ročník slavnostního předávání Cen americké Akademie filmového umění a věd, na němž byla v celkem… (více)
77. ročník cen BAFTA - výsledky
V neděli 18. února 2024 proběhl v Royal Festival Hall v londýnském Southbank Centre 77. ročník předávání prestižních cen Britské akademie filmových a televizních umění (BAFTA), během nějž byla… (více)
Nominace na Ceny Akademie zveřejněny
V úterý 23. ledna 2024 byl v Samuel Goldwyn Theater v Beverly Hills z úst herců Jacka Quaida a Zazie Beetz oznámen kompletní výčet nominací pro nadcházející 96. ročník předávání cen americké Akademie… (více)
NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD
Rok 2023 se uchýlil ke svému konci a přišel tedy čas, abychom vám stejně jako v předešlých letech opět představili výroční topky tří filmů a případně taky tří seriálů podle některých z… (více)
Táto téma sa dala aj silnejšie, ale to posolstvo, tá nepochopiteľná absurdnosť to všetko prebíja. Už keď človek stojí v Osvienčime pri bývalej plynovej komore a napravo vidí pár metrov od nej železnú bránu a za ňou už len pozemok, stromy, jazero a vzadu veľký dom a uvedomí si, kde veliteľ tábora žil s rodinou, ako keby sa nechumelilo, tak už to samé stačí na silný zážitok. Film vkladá celé to bláznovstvo nielen do deja, ktorý je len útržkom zo života, ale do radu dokonalých replík, ktoré len potvrdzujú, v akom nonsense tí ľudia žili a čo považovali za normál, z ich pohľadu dokonca dobro. Höss sa stará hlavne o kariéru, aby sa jeho rodina mala dobre a tak sa zamýšľa, že ako najlepšie a najrýchlejšie odpraviť státisíce ľudí zo sveta. Pre neho sú to len čísla. Je považovaný za priekopníka vo vedení koncentračných táborov, ako keby to bol ten najvyšší metál. Baví sa s "expertami" na pece krematória spôsobom: táto pec sa rozžhaví, táto ochladí, tu telá naložíte, tu vyložíte... ako by sa len bavili o výsledkoch futbalovej ligy. Ženuška sa medzitým teší z "nového" oblečenia od tých, ktorí ho potrebovať už nebudú. Varí čaj, smeje sa s deťmi, pripraví štrúdľu a teší sa z toho, že "toto je ešte lepší život, než sme si vysnívali. Toto je náš Lebensraum." Rodinná idylka je síce sem tam prerušená krikom, ale našťastie motorky to sem tam prehlušia. Vrchol absurdnosti stvárňuje jeden z rozkazov Hössa: "Príslušníkom SS: Pod hrozbou trestu musíte skončiť s bezohľadnosťou. Voči orgovánovým kríkom." Na tom v skutočnosti záležalo, na kríkoch... Mimo filmu treba dodať, že stvárnenie veliteľa tábora a jeho ženy bolo presvedčivé až dokonalé, no a o osobe Hössa sa dozvedáme veľa aj vďaka memoárom, ktoré stihol napísať, kým skončil s oprátkou práve na svojom "pracovisku". Každý na neho spomínal ako na rodinne založeného človeka, ktorý vôbec nepôsobil, ako nejaký odľud. On si robil len svoju prácu, ale inak sa správal slušne. Pod svojou ideológiou, pretože o zavedení plynových komôr napríklad v spomienkach napísal: „Musím povedať, že toto splyňovanie má na mňa upokojujúci účinok. Vždy som mal hrôzu z popravovania pred popravčími čatami. Keď som sa dozvedel, že budeme mať tie jatky z krku, cítil som konečne úľavu.“ A o samotnom vyhladzovaní potom uvádzal: „Najdôležitejšie bolo, aby sa celý proces príjazdu a vyzliekania odohrával v atmosfére čo najväčšieho pokoja. Deti však plakali, ale keď ich konečne matky alebo členky zvláštneho ženského komanda utešili, stíchli a odchádzali do plynových komôr a pritom sa hrali, žartovali medzi sebou a niesli si hračky. Stovky mužov a žien kráčali bez podozrenia na smrť v plynových komorách pod rozkvitnutými stromami v sade. Tento obraz smrti uprostred života pred sebou vidím do dnes. Videl som v nich však nepriateľov nášho ľudu. Dôvody vyhladzovacieho programu sa mi zdali správne.“ A keď ho na procese obvinili zo zodpovednosti za vraždu tri a pol milióna ľudí, len s pokojom len odpovedal: „Nie. Bolo to len dva a pol milióna. Ostatní zomreli na choroby a hlad.“ Ale stihol sa aj pochváliť, aký bol invenčný: „Dokázali sme urobiť vylepšenia, ktorými sme Treblinku predstihli, pretože sme vybudovali také plynové komory, do ktorých sa vošlo 2000 ľudí, zatiaľ čo oni mali kapacitu len 200. Ďalším zlepšením oproti Treblinke bolo, že v Treblinke obete skoro vždy vedeli, že idú na smrť, zatiaľ čo my v Osvienčime sme sa ich snažili ošialiť, aby si mysleli, že budú len odvšivovaní.“ Absurdná osobnosť, ak sa dá hovoriť o osobe, človeku. A film ju dokázal znázorniť vynikajúco. () (méně) (více)