Chudáčci

U Favoritky se dalo hravě říct, že šlo o zatím nejméně ujetou šílenost řeckého klenotu Yorgose Lanthimose. S Chudáčky je zase zpátky na koni a kouzelně pitvá slasti i strasti lidského bytí. Jeho vykulená a zatím nenaplněná ženská nádoba Bella se učí zvyklostem za pochodu, krouží mezi mužskou ješitností a vyčkává na pestrou road movie plnou chytrých myšlenek. Po bizarním úvodu kino opustil první kus, zhruba v polovině pak mladý pár, zbytek v sobě nechal tuhle atrakci doznít až do konce závěrečných titulků. Ač je to absolutně netradiční filmařina, líbí se mi, že je Lanthimos čitelný a nehází ramena á la Nolan. Willem Dafoe roky trpěl, jak na něm vlastní otec prováděl pološílené anatomické pokusy a tu a tam ho připravil o nějakou důležitou žlázu, sám coby geniální nekonvenční vědec rád kuchá, a ještě raději cpe zvířecí hlavy na nepatřičná těla, teď se nicméně vyšvihl s dospělou oživenou černovláskou s mozkem batolete. Zatím je to o neudržení moči, rozbíjení nádobí a nekoordinovaném pohybu, ovšem pokroky má značné. A londýnský dům toho času v 19. století jí přestává stačit, protože vsunování ovoce do tělních otvorů je jen začátkem jejího poznávání onoho velkého světa tam někde venku. A dozrávání v nezávislého jedince… Průvodcem je jí nejprve světácký a oknírkovaný (a pořád krapet nedoceněný) Mark Ruffalo, alfasamec i uplakánek v jednom, který si střihne vkusný taneček, je skvělý a mělo ho být prostě víc. Ještě větší tanec ale předvádí Emma Stone, která režisérovi povolila až nečekaně moc a která musí v březnu získat svého druhého plešouna. Její tělesné herectví, její živelnost, její ignorace společenských konvencí. Absolutorium si zaslouží i výtvarná stránka, kdy onen malý černobílý bizarní mikrosvět nahrazuje ten dobrodružný pastelový venku. Kostýmy, masky, kamera a nasvícení, zvuková složka, hudba a experimenty s ní. Radost. Místy sice krapet přešlapujeme na místě (divočení s klienty nevěstince už bylo dlouhé, i když se mezi ně vklínila třeba otcovsky obětavá výuka), humoru postupně ubývá a s pistolníkem v závěru zase lehce opadne tempo a krapet už se zkouší trpělivost diváka, nicméně Lanthimosovy velmi křehké vztahy zase trochu jinak mě jednoduše baví. Testování hranic publika mu opět vyšlo. A možná i proto, jaká je věnovaná pozornost Scorsesemu či Nolanovi (přitom mě oba zklamali), prostě dávám lehce nadhodnocený plný počet. Cukající koutky a znovu příjemně nepříjemná podívaná. (01.02.2024)

„JE EXPERIMENT…“ Od Yorgose Lanthimose jsem viděl „Kynodontas“ a (i když si ho už nepamatuju), mám dojem, že výslednej dojem byl podobnej. Tady si vzal „k ruce“ něco z Jean-Pierre Jeuneta, Tima Burtona, ale (troufnu si tvrdit), že i Karla Zemana. Vznikla tak extravagantní fantas magorie, plná Emmy Stone, sexu a zvláštního pohledu na lidský vztahy. Chtěl jsem napsat, že Emma má zaděláno na Oscara, ale přece pak nebudou psát, že se k němu prošukala… Parádně obsazená zajímavá podivnost.  /// -------------- POD ČAROU: ------------------------------------------------ 1.) Film vznikl na motivy stejnojmennýho románu, kterej v roce 1992 napsal Alasdair Gray. 2.) Willem Dafoe strávil každý den 6 hodin v maskérně. Čtyři hodiny před a dvě po natáčení. 3.) Je to první celovečerní film, který byl částečně natočen na 35mm film Ektachrome (Kodak) s inverzní barvou. 4.) Thx za titule „vasabi“. ///                         PŘÍBĚH  ****  HUMOR  ne  AKCE  ne  NAPĚTÍ  * (03.03.2024)

Grécky provokatér č. 1 - Yorgos Lanthimos - podľa môjho vari naplno triezveho uvažovania, vyslovene chce iba za každú cenu neustále provokovať a šokovať zároveň; skrátka, väčšinou sa stále štylizuje do rovnakého formátu snáď predovšetkým len kvôli tomu, aby znovu pôsobil čo najdivnejším dojmom, zrejme aj na úkor samotnej kvality príslušnej veci, a čo môže mať následne kľudne i celkom opačný charakter, než aký teda pôvodne tento tvorca vôbec zamýšľal: štylizácia pre celkový [d]efekt v rámci celku, čo sa rozhodne znovu dotýkalo i jeho úplne najnovšieho, a k tomu i opätovne pomerne dosť samoúčelného a experimentálneho titulu, ktorý na mňa jednoznačne zapôsobil, ako niečo medzi »vedeckým experimentom,« a to konkrétne na samotný spôsob - trebárs i samotného Frankensteina, resp. proste práve najmä toho účinkujúceho Netvora, ktorého na začiatku 30. rokov XX. storočia, s naprosto veľkou gráciou stelesnil William Henry Pratt, známejším pod svojim umeleckým menom ako Boris Karloff; nakoľko sa zrovna táto ústredná protagonistka Bella Baxterová v podaní Emmy Stoneovej, vskutku akosi priamočiaro predsa trocha častejšie štylizovala do jeho trefnej podoby - aspoň v prvej polovici minutáže - určite; keď by som ju mohol teraz premenovať - povedzme na akéhosi „Netvora v sukni” s mimoriadne neukojiteľným sexuálnym apetítom, čím sa vzápätí azda už konečne presúvam i do ďalšej roviny celkového rozprávania daného, rozštiepeného príbehu, kedy daný autor zasa prehodil výhybku smerom na akési «umelecké porno», kedy sa tým pádom divákovi pred jeho užasnutým zrakom postupne rozprestierala i neuveriteľná kadencia explicitne poňatých záberov bez akýchkoľvek kladených servítok, že si vnímavý divák vtedy automaticky v duchu hovorieval: „Wow, sakramentsky odvážny, a obzvlášť perverzný a nechutný, herecký prejav zo strany tejto ústrednej predstaviteľky, z ktorého ale je možné súčasne vycítiť aj vysokú samoúčelnosť a kalkuláciu, rovnako sa podobne vzťahujúcu i na tohto hlavného autora, ktorý svoje zvrátené vízie naďalej prenáša na svoje herecké obsadenia, až to nenormálne začína zapáchať akýmsi absolútnym nevkusom!” (06.04.2024)

Barbie pre intelektuálov. Viac je myslím aj zbytočné písať, nič výstižnejšie ma už totiž nenapadne. Každopádne v Poor Things je toho toľko, až to môže aj premýšľavého diváka časom frustrovať a pozerať film s tým, že pre plné pochopenie to budem musieť vidieť ešte raz, nemusí byť vždy príjemný. Lanthimos je najlepší v momentoch, kedy rozpráva obrazom a herci výrazom tváre či pohybmi, naopak občasná doslovnosť artovosti neortodoxného diela skôr škodí. Vizuál je viac secesný než že by som v ňom videl Zemana a subjektívne mi pripadala pasáž v Paríži oproti iným kapitolám trochu natiahnutá a film tu mierne stráca tempo. V závere však dokáže scenár prekvapiť. (22.02.2024)

Ohromně okouzlující a divoce rozverný filmový bildungsroman, který s dětsky nespoutanou vervou rozdupává bábovičky genderových rolí a patriarchálních bludů, při čemž ještě pompézně odhaluje jejich absurditu. Zatímco "Barbie" stavěla na společném sesterském povzdechu s úsměvem a při glorifikaci plastového kýče setrvávala vzorně v ohrádce konzumní konformity, "Chudáčci" se sympaticky prořízlou pusou valí na publikum krajkově opulentní a obrazoborecký riot grrrl pamflet. Bella Baxter představuje uhrančivý monstrózní role-model. Její pouť světem sice nevyhnutelně vede k jejímu dospívání, nikoli však ve smyslu opouštění bezprostřednosti a sešněrování se do oddaného přijmutí údělu, který ji nalajnovali ostatní. Bella poznává svět s jeho bolestivými paradoxy, aby se ale okolím nenechala jakkoli omezovat a mohla si naopak uprostřed veškeré té společenské nesmyslnosti vybudovat místa osobní svobody ve svém nitru i bezprostředním okolí. To vše film zpracovává jako secesní ornament, který je současně rozkošně nádherný, ale také nevyhnutelně hořkosladký, protože steampunková stylizace i groteskní vyšinutost neustále zpřítomňují jeho fantazijní, a tedy nerealistickou podstatu. (19.02.2024)