Jaké bylo a jaké bude naše Velkomeziříčsko?
Zveřejněno 12. 12. 2018 13:16
Jaké bylo a jaké bude naše Velkomeziříčsko? (Vize, praxe a poučení z let 1919–2018)
Na jaře příštího roku oslaví někdejší regionální týdeník Velkomeziříčsko 100. výročí od svého prvního vydání. Městská rada zhruba ve stejném termínu připravuje zásadní změny v organizaci tohoto periodika. Dosavadní Jupiter club, s. r. o. má v roli vydavatele nahradit samotné město a redakční přípravu budou namísto úseku medializace a komunikace při Jupiter clubu zajišťovat zaměstnanci městského úřadu v pozicích „redaktor“ a „tiskový mluvčí“ zařazení pod odbor školství a kultury. Ze zpráv, které jsou k zamýšlené reorganizaci k dispozici, lze pak soudit, že novinky organizační s sebou přinesou také změny koncepční i obsahové.
Sté výročí, které si v březnu 2019 spolu s Velkomeziříčskem připomeneme, zaslouží nepochybně úctu a zároveň volá po důstojném pokračování. Období let 1919–2019 naplněných tiskem, udržováním, obnovou periodika i zásahy do vydavatelské činnosti (ani zdaleka totiž nejde o tradici nepřerušenou) však zároveň poskytuje dostatek zkušeností s vedením i obsahem regionálního média. V čase uvažovaných změn se tedy logicky nabízí vyslyšet historii coby učitelku života a z nabytých dějinných zkušeností se skutečně poučit! Naše poučení by pak mělo být důslednější tím spíš, že poslední účelové zásahy z roku 2015 osvědčenému konceptu Velkomeziříčska příliš neprospěly.
Vize zakladatelů
A jaký koncept Velkomeziříčska se vlastně již opakovaně osvědčil? Kupodivu ten, který mu v úvodní redakční „navštívence“ vtiskli jeho zakladatelé. A sice být periodikem „pokrokově-demokratickým, krajinským, uvažujícím, poučujícím a informujícím“ (Velkomeziříčsko 1. 3. 1919). Program demokraticky otevřeného listu, který slouží ku prospěchu a k veřejné diskusi o potřebách obyvatel města i přilehlého regionu, se i v dalších letech ukázal natolik nosný, že se k němu mohla redakce přihlásit nejen při zahájení 2. ročníku (Velkomeziříčsko 1. 1. 1920), ale i u příležitosti 10. (Velkomeziříčsko 2. 3. 1929) a dokonce i 20. výročí (Velkomeziříčsko 25. 2. 1939). Je dobově prověřeným faktem, že se klíčová očekávání veřejnosti ve vztahu k Velkomeziříčsku překvapivě nezměnila ani po bezmála padesáti letech, kdy Velkomeziříčsko nevycházelo (1941–1990). Také na podzim roku 1990 od obnovených regionálních novin čtenáři očekávali poučné zpravodajství, prostor pro názory občanů a posilování vzájemné sounáležitosti města a jeho venkovského okolí (Velkomeziříčsko 28. 9. 1990).
Minulé krize
Bude zároveň užitečné si přiznat, že naplňování vytčených principů nebylo v redakci Velkomeziříčska vždycky snadné a už vůbec ne samozřejmé. Zaměření listu v minulosti nejednou podlamovaly stranické zájmy a jeho existenci ohrožovaly i likvidovaly politické zásahy (1941, 1945). Patří k hořké ironii dějin, že zatímco čas předvolebních kampaní se přirozeně dožadoval novinových výtisků (podzim 1919, podzim 1990), povolební výčitky a účtování vítězů s poraženými vedly spíše k personální paralýze redakcí a k postupné ztrátě dopisovatelů. Ještě fatálnější důsledky měly pak pro vydávání novin totalitní politické poměry. V tísnivé atmosféře března roku 1939 redakce už raději sama preferovala „demokracii ukázněnou, zbavenou neplodného hašteření politických stran“ a v květnu roku 1941 zastavil nacistický okupační režim vydávání Velkomeziříčska úplně. Krátce po osvobození roku 1945 si pak název někdejšího demokratického týdeníku přivlastnil informační list tehdejšího okresního národního výboru. Pokračování Velkomeziříčska pod kuratelou státní správy však nemohlo mít perspektivního trvání a vydávání tohoto listu 16. května 1945 na dlouhá desetiletí skončilo. Štvavé Vesnické noviny (1951–1958, v letech 1959-1960 vycházející pod názvem Hlas Velkomeziříčska), stejně jako komunistickou produkci „kulturního“ zpravodaje ve městě (1961-1990), pak dost dobře nelze považovat za dědice ani za součást žurnalistické tradice někdejšího předválečného Velkomeziříčska.
Dnešní poučení
A jakými způsoby lze tedy ve velkomeziříčské redakci i po sto letech naplňovat osvědčené vize a překovávat hrozící krize? Především péčí o maximální nezávislost redakce na vedení města a jiných úřadech, v nichž se třeba i v souladu se zákony koncentruje moc. Tuto podmínku ideálně neplnil ani Jupiter club coby s. r. o. ve vlastnictví města, ale postavení redaktorů v pozici zaměstnanců městského úřadu bude ještě závislejší, než bývalo, a už teď je jasné, že objektivní, natož pak kritický pohled vůči vedení města je z jejich strany předem vyloučen. Vždyť i radou města nostalgicky připomínaný zpravodaj prošel nejhlubší krizí svého normalizačního úpadku právě v době, kdy byl v letech 1973–1985 vydáván městským národním výborem a sloužil převážně k propagaci „úspěchů“ vládnoucí komunistické strany.
Relativně nezávislý charakter Velkomeziříčska ve „veřejnoprávním“ Jupiter clubu byl do určité míry také funkční zárukou potřebné „demokratické“ diskuse. Podřízení redakce odboru školství a kultury naopak nevyhnutelně omezí prostor pro kritičtější příspěvky ze strany opozice i externích dopisovatelů, a povede tak k zúžení veřejné debaty a šancí na hledání optimálních řešení. Pokud novému Velkomeziříčsku nezajistíme alespoň základní míru nezávislosti, stane se v lepším případě pouze koaličním tiskem. Tedy tiskem vládnoucí skupiny, jemuž část obyvatel nevěří a pro niž je další existence takového periodika zbytečná. A jak ukazuje příklad z volební kampaně v jihočeských Strakonicích (Respekt 2018, č. 48), informační vliv takto zkroceného média lze kdykoliv zneužít. Historicky vyzkoušenou pojistkou proti podřízení novin úzce stranickým cílům nepředstavuje těsný svazek redaktorů s jejich chlebodárci, ale naopak vytvoření všeobecně respektované redakční rady. A to nikoliv jako cenzurního orgánu, který schvaluje obsah vydání, ale pouze jako rozhodčího sboru, který v okamžicích konfliktů či krizí obhajuje a dbá na žádoucí vyváženost listu.
Demokracie je zpravidla náročný a zdlouhavý proces, kterému informační chudoba a strohost nesvědčí. Tzv. „pokrokové“, tj. v chápání zakladatelů Velkomeziříčska obecně prospěšné, periodikum by proto mělo poskytovat místo pro argumenty a dostatečná vysvětlení. Ani „hodně malých článků“ však tuto funkci nenahradí. Médií nabízejících okamžitou záplavu fotografií s popiskem či podobně stručné informace je i na lokální mediální scéně víc než dost. V době on-line přenosů všeho druhu podléhat „tyranii okamžiku“ a pouhou kvantitou konkurovat líbivým požadavkům na rychlost je tedy zbytečné. Přednost Velkomeziříčska zpravidla spočívala v jeho otevřenosti k ohlasům, hodnocení a k prezentaci ucelenějších informací. Spolu s Velkomeziříčskem bychom proto měli i nadále chránit vzácný komunikační prostor, který se z dnešních médií rychle vytrácí. Budujme proto spíše kvalitní tribunu, na níž může zaznívat kultivovaná diskuse, rozhovory se zajímavými lidmi a příspěvky, které nám pomohou v pochopení nejbližšího světa!
Konečně poslední z tradičních nároků, kterého by se nové Velkomeziříčsko nemělo napříště vzdát, tvoří v uplynulých letech přehlížený požadavek periodika „krajinského“. To znamená listu, který se neuzavírá do problémů a starostí ryze městských, ale svou pozorností a rozhledem překračuje hranice místních částí. Jednak z toho důvodu, že mu takový záběr rozšiřuje okruh čtenářů i potencionálních dopisovatelů, ale zejména proto, že jedině z takové pozice může přispívat k budování společné identity Velkého Meziříčí a s ním spojeného správního obvodu. Signatáři koaličního prohlášení potvrdili pro léta 2018–2022 snahu „vést město tak, aby … se stalo lídrem svého regionu“. Z toho plyne určitá naděje, že také „krajinské“ úloze vydávaného Velkomeziříčska bude nové vedení města dobře rozumět.
Historické zkušenosti i možné poučení jsou tedy poměrně bohaté a určitě je o čem diskutovat a přemýšlet. Do března však ještě zbývá nějaký čas se společně pokusit, aby také do další stovky vstoupilo Velkomeziříčsko názorově otevřené, zdravě nezávislé a především demokratické!
Martin Štindl
