Občas jsme s přenosným loutkovým divadlem jezdili i po okolních vesnicích, vzpomíná Václav Slabý

IMG 20220602_100835_WEBPatří k nejstarším obyvatelům domu s pečovatelskou službou (DPS) – v září mu bude 97 let. V DPS žije 7 let. Nepatří k těm, co naříkají nad věkem či zdravím. Naopak může být pro mnohé mladší než je on příkladem aktivního přístupu k životu. Snaží se co nejvíce chodit, i když bez holí to už nejde. Jeho den začíná ráno v 6 hodin, kdy si odpočítává denní taxu procházek po dlouhé chodbě domu. Odpoledne pak vychází na obvyklou trasu ven, do přírody. Rád vypráví o svém životě. Je to příběh poctivého, pracovitého člověka.

Kde jste se narodil?

Narodil jsem se v Meziříčí a žiju v něm celý život. Nebylo to vždy snadné. Rodiče byli chudí. Starali se o 6 dětí, 3 z nich měl otec z prvního manželství. Jeho první žena zemřela a otec se znovu oženil. Moje maminka pocházela z Laviček a byla moc hodná. Moji sourozenci už zemřeli, až na jednu sestru, která dosud žije v Rosicích u Brna. Rodiče vlastnili jen malý domek a 2 hektary polí. Přesto nám dokázali dát pěkný domov.

Jak vzpomínáte na svá školní léta?

Když mi bylo 15 let, byla válka. Byl jsem malý a hubený kluk, ale měl jsem velké přání – vyučit se soustružníkem. Ukončil jsem právě čtvrtý rok měšťanské školy. Učil jsem se dobře a sám pan ředitel školy se za mne přimlouval u pana továrníka Jeřábka. Kvůli válce to ale nebylo možné. Nakonec jsem se v roce 1940 dostal jako budoucí obchodní příručí k panu Hejátkovi. Počátky byly krušné. Práce v železářství nebyla lehká. Zpočátku jsem i plakal. Chodil jsem přitom samozřejmě i do pokračovací školy – týden ve škole, týden v práci. Když mi bylo 18 let, úřady mě poslaly na práci do Hamburku. To mi chybělo ještě půl roku do vyučení. Přijeli jsme tam těsně po největším bombardování tohoto velkého přístavu. Na dobu prožitou tam jsem nerad vzpomínal. Měl jsem v úmyslu dál pracovat u Hejátků. Po roce 1948 tyto plány už byly jiné. Čekala mne vojenská služba. Když jsem tam byl rok, zemřel můj otec. Podle tehdejších zákonů mne z vojny uvolnili, neboť máti zůstala na hospodářství sama. Po 7 letech v obchodě jsem odešel pracovat do tehdy nové továrny Kablo. Začínal jsem tam jako řadový dělník v kabelárně. Mistr si všiml, že pracuji svědomitě, a začal mi pomáhat k zařazení do vyšší třídy.


IMG 20220602_101439A co váš rodinný život či koníčky?

Ve 25 letech jsem se oženil. Manželku jsem měl z Bíteše. Žili jsme spolu skoro 70 let a vychovali 3 děti. Dcera Jarmila žije v Polničce, Alena bydlí s rodinou v domku po rodičích. Syn Petr bohužel zemřel na rakovinu. Bylo mu teprve 25 let. Žili jsme obyčejný, ale pěkný život. V Kablu jsem se stal normovačem a nakonec vedoucím ekonomiky práce. Byla to velká zodpovědnost. Velkou radostí mého života se stala činnost v loutkovém divadle. Tehdejší ředitel fabriky pan Sivera nás mladé žádal o zapojení do kultury. V sousední kanceláři pracovala paní Jasna Mikulášková, rozená Milostná. Zpočátku nám pomáhal i její otec. Hráli jsme nejdřív v dřevěném baráku na učňovské škole, s loutkami, které paní Jasna dostala kdysi od otce k Vánocům. Kdybych měl vyjmenovat všechny, kdo nám fandili a pomáhali, bylo by to nadlouho. Za všechny připomenu alespoň pana Mirka Rosu. Byl to známý všeuměl – maloval kulisy a nakonec nás i řídil. Z boudy jsme se přestěhovali na Obecník a později do nově vzniklého JKP. Hráli jsme každou sobotu a v týdnu jsme měli 2 zkoušky. Občas jsme s přenosným loutkovým divadlem jezdili i po okolních vesnicích. Doma jsem měl 3 malé děti. Také manželka nám chodila pomáhat vodit loutky. Další jména spojená s loutkařinou jsou paní Wehrenberg a pan Zdeněk Svoboda. Dnes vede loutkaře paní Kateřina Maloušková. Mám radost z toho, že naše loutková scéna žije a rozdává pohodu dětem. I když je mi 96 let, pořád patřím k loutkařům a chodím na zkoušky. Přeji každému, aby si našel tak perfektní koníček, na jakého jsem měl štěstí já.

IMG 20220602_100737Takže vy jste stál u zrodu velkomeziříčského loutkového divadla, které letos v září chystá oslavy významného jubilea?

Ano, stál. Divadlo jsem s paní Mikuláškovou zakládal.

Budete během oslav namlouvat nějakou loutku?

To zatím nevím.

Pamatujete si na první loutku, se kterou jste veřejně vystupoval?

Tuším, že první loutka byl vodník.

IMG 20220602_100725Máte životní motto či přesvědčení, o které byste se podělil?

Celý život se řídím vlastním rozumem. Snažím se žít tak, abych nikomu neublížil a sám byl v pohodě.
V životě mám dvě lásky. Rodinu a loutkové divadlo.

Děkuji za rozhovor.

Redakce

Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.