Buď silný, abys byl užitečný

IMG 9293Martin Veselý z Velkého Meziříčí je studentem Fakulty sportovních studií na Masarykově univerzitě Brno. A je parkourista, správně traceur, tělem i duší. Parkouru, neboli umění pohybu, propadl v dětství, když tuto francouzskou disciplínu u nás ještě skoro nikdo neznal. Za pár dnů mu bude dvaadvacet a stále parkourem žije. Není to pro něj jen fyzická aktivita, ale i životní filozofie. Parkour má v sobě překvapivě něco třeba i ze skautingu nebo od hasičstva. A Martin je odmala také skautem.

Lze o vás říct, že jste průkopníkem parkouru ve Velkém Meziříčí?

Ano. Ve Velkém Meziříčí jsem s ním začal spolu s Honzou Uchytilem jako první, ještě na základní škole. Postupně se k nám přidali další.

Máte nějakou parkourovou skupinu?

Jmenuje se Escape Familly. Někdy v roce 2010 měla třináct členů, teď pět, z nichž aktivně trénujeme jenom my dva s Honzou. Ale i tak máme občas nějaké společné vystoupení. Teď se tady najdou i další děcka od osmi do dvanácti let, která to zkouší a někdy s námi chodí skákat.

Při vyhledávání informací o parkouru jsem objevila ještě pojem free running, což by měla být nějaká jeho obdoba. Je rozdíl mezi parkourem a free runningem?

Rozdíl je hlavně v pojmenování. Parkour má v sobě hodnoty, heslo – buď silný, abys byl užitečný. Tak ho definoval jeho zakladatel David Belle, který svoji myšlenku začal rozvíjet asi tak před třiceti lety. Free running je volný. Každý si ho dělá sám pro sebe a podle svého, neřeší filozofii.

Takže parkour není jen zábava a frajeřina?

Ne, jde v něm o to, aby se člověk dokázal zachovat dobře v krizové situaci. Pracoval na sobě tak, aby svoje tělo dokázal využít k něčemu užitečnému.

Jak dlouho se parkouru věnujete?

Devět – deset let. Když jsem někdy v roce 2007 začínal, byl tady u nás v republice parkour ještě v kolébce.

Kde jste tenhle sport objevil?

Omylem, náhodou na internetu.

A zalíbilo se vám to…

Okamžitě. A začal jsem to zkoušet. Fyzický základ jsem měl, takže jsem se do toho pustil rovnou. Skákal jsem v garáži, přes zídky atd. A pak jsem začal dělat salta a těžší věci, všechno to šlo tak nějak samo.

Bez vedení někoho zkušenějšího?

Ano, všechno jsem si našel na internetu. Trénoval jsem hlavně do písku, do trávy, do tělocvičny jsem nechodil. Hodně jsem padal, tak jsem se docela omlátil. A pak už mě to ani moc nebolelo.

Ten fyzický základ vám dal nějaký sport?

Sportoval jsem odmala. Chodil jsem do gymnastiky a potom do atletiky, kterou trénuji dosud.

Atletiku děláte tady ve Velkém Meziříčí?

Dělal jsem. Teď kvůli škole bydlím v Brně, takže ve Velkém Meziříčí už jen občas zajdu na trénink, závody nestíhám. Spíš trénuji sám. Musím se trochu šetřit. Byl jsem přetrénovaný a praskl mi meniskus. Od té doby tolik neběhám.

V jakých atletických disciplínách jste závodil a jakých úspěchů dosáhl?

Běhal jsem 100 m, 200 m, skákal do výšky a před tím zraněním jsem trénoval na čtyřstovku. V ní jsem měl fakt dobře našlápnuto. A pak přišlo to zranění…

Ve stovce jsem býval do desátého místa na MČR. Taky jsem běžel v národní části Zlaté tretry v Ostravě. Krajské přebory jsem většinou vyhrával.

Ještě v nějaké jiné disciplíně se vám dařilo?

Je ještě jedna zajímavost, kterou jsem dělal – westernové ovládání lasa. Točíte lasem a různě jím proskakujete, děláte s ním triky. V této disciplíně jsem vyhrál mistrovství Evropy.

A pak jste propadl parkouru. Kolik času jste tréninku věnoval na začátku, než jste se do toho dostal, a kolik teď?

První rok nebo dva jsem trénoval každý den tak čtyři hodiny. Přišel jsem ze školy a šel trénovat, každý den. A teď tak dvakrát nebo třikrát týdně asi 2 hodiny. Snažím se dělat hlavně fyzickou přípravu nebo posilovat.

Co na to říkali rodiče?

Říkali a vlastně říkají doteď, ať se na to vykašlu. Ale už se s tím smířili.

Začátky asi musely být drsné, měli strach?

Tolik drsné zase ne. Vždycky jsem přemýšlel o tom, co dělám, abych se nezranil. Začínal jsem postupně, lehčími technikami a ty těžší jsem přidával tehdy, až jsem na ně měl. Neriskuju.

Ale nějaká ta zranění přece byla…

Jasně, ale to spíš z nepozornosti. Třeba jsem si nezkontroloval, zda tráva neklouže, dopadl jsem špatně, přisedl si nohu a nalomil kotník. Nejhorší zranění byl ten meniskus, pak jsem měl přetržený vaz v koleni, rozbitou hlavu, nic vážnějšího. Za poslední tři roky se mi nestalo krom nějakého naražení vůbec nic.

Kde trénujete?

Teď hlavně v Brně. Tam je postaveno plno hřišť speciálně pro parkour – asi šest a právě se otvírá i nová hala. Ta hřiště mě ale moc nebaví. Nejraději trénuji čistě venku, po zídkách…

Parkour patří do města?

Dá se samozřejmě dělat všude, ale základem jsou ulice. Vznikl ve městě. Když někdo chce skákat jenom v tělocvičně, tak samozřejmě může, ale podle mě už to není parkour.

Jaká průprava pro parkour je ta nejdůležitější?

U parkouru nejde o svaly, ale o zpevnění celého těla. Hodně dobré je na to lezení po stěně, nebo posilování vlastní vahou na hrazdě apod. Činky k tomu nejsou třeba. Atletika je na to fakt

dobrá, člověk se zrychlí, naučí běhat, a to se hodí. I ta gymnastika. Gymnasta když přejde na parkour, půjde mu to hned všechno samo. Parkour může ale dělat úplně kdokoliv.

No to asi ne…

Fakt, ten talent není až tak třeba. Dá se to vydřít. Znám plno takových lidí. Třeba kamarád z Brna má 110 kg a skáče taky.

Dělají parkour i holky?

Ano, ale moc jich tady není.

Proč myslíte, že to tak je? Chybí jim pro to něco?

Myslím, že ne, jsou naopak víc ohebné, můžou dělat různé triky, jiné než kluci. Třeba v Anglii jsou holky, které dělají parkour na srovnatelné úrovni jako tady u nás kluci. U nás holky spíš asi vůbec nenapadne, že by parkour mohly dělat. Mají pocit, že je to vyloženě klučičí aktivita.

Pořád v parkouru objevujete nějaké nové věci?

Většina základních parkourových technik je daná. Skoky z místa, po rukou, salta. U skoků se dá prodlužovat vzdálenost, kterou skočíte. Představte si třeba skrčku přes kozu – zpočátku jsem skočil jen metr za kozu, teď doskočím 3,5 m. Nebo z garáže na garáž na vzdálenost tři metry, teď přeskočím ze zídky na zábradlí pět metrů daleko. U salt se lze posouvat jakkoliv. Dělat nové variace, vymýšlet vlastní pohyby.

Udělat salto dozadu, do toho vložit vrut, přidat přemety dozadu, různě se točit na zábradlí apod. Spojit různé věci dohromady.

Jak se v té rychlosti v prostoru orientujete? Stíháte sledovat, kde zrovna jste a kam dopadnete?

To je všechno o tréninku. Když skáču salto dozadu, přesně vím, kde v jakou dobu jsem. A když se náhodou něco stane a padal bych, udělám to tak, aby se mi nic nestalo. Zpočátku jsem taky nevěděl, ale až těch salt naskáčete tisíce, pak už víte. Okem dokážu odhadnout vzdálenost, kterou zvládnu přeskočit, vím, kam dopadnu. Když je člověk psychicky vyrovnaný, v klidu, většinou udělá všechno správně. K úrazu dojde tehdy, když člověk dostane strach, zazmatkuje a všechno si pořádně nerozmyslí. Důležité je být soustředěný.

Zazmatkujete někdy?

Moc málo, ale občas se to stane. Hodně a dlouho trénuji nějaký trik a pak se hrozně moc chci naučit nějaký jiný, který z toho původního vychází. A pak se znovu zpátky vrátím

k prvnímu. To se mi začne motat všechno dohromady…

Co na parkour říká veřejnost? Pohoršuje někoho?

Dřív, když jsme začínali, tak jsme docela mívali problémy. Lidé někde nereagovali moc dobře. Ale teď, když je parkour známější, už je to lepší. Už tolik neříkají, že je to vandalismus. Třeba i starší lidé se někdy zastaví a pochválí nás.

Však vy nic neničíte…

Samozřejmě že ne. Naopak, kde skáčeme, tak si to tam ještě uklidíme, aby se nám nic nestalo. Když se něco rozpadá, tak na tom taky neskáčeme.

Jsou nějaké parkourové soutěže, závody?

Jsou. Třeba Red Bull Art of Motion na řeckém Santorini. Skáče se tam po střechách. Na akci se sjede strašně moc lidí. Soutěžící se mohou kvalifikovat online nebo na místě. Berou pětadvacet závodníků z celého světa, takže se tam dostane jen špička.

Pak jsou další soutěže třeba v Itálii. I v Česku býval Artmoving, taková menší parkourová soutěž. Teď Vodka 42 sponzorovala asi sedm závodů po ČR. A absolutní vítěz má zaručený týdenní pobyt právě na tom řeckém Red Bull Art of Motion.

Zúčastnil jste se něčeho?

Zatím mi to nikdy nevyšlo, byl jsem vždycky ně

kde pryč.

A plánujete?

Určitě, můj sen je dostat se do toho Řecka.

Co pro to musíte udělat?

Musím natočit svoje video a poslat jim je. Oni je vyvěsí na internet a pak z těch všech vybírají, co se jim nejvíc líbí. Takže je to jen o tom jejich pohledu. Není to úplně objektivní. V parkouru nejsou prvky, jako v gymnastice, které by se daly nějak ohodnotit. Takže se hodnotí styl, plynulost pohybu a všechno dohromady. Jde i o to, jak je člověk známý. Je hrozně těžké se tam dostat, takže čím je člověk po světě známější, tím má větší šanci.

Co tedy zatím v parkouru považujete za svůj největší úspěch?

Asi to, že pořád skáču – tak dlouho a pořád

mě to baví. I při škole trénuji děcka v inBalance Brno. Máme jich fakt hodně. Jsme na to tři hlavní trenéři plus dalších deset. Chodím je trénovat každý den tak hodinu až dvě.

A váš hlavní cíl?

Chtěl bych se mu věnovat co nejdéle. A do budoucna se jí

m živit jako trenér.

Parkour je váš životní styl?

Určitě. Kdekoli jsem, dívám se kolem sebe a pořád se mi v hlavě promítá, co bych kde mohl skočit. Parkour je se mnou zcela propojený. Nedokážu ho vymazat. I kdybych neskákal, tak bych pořád dělal parkour. Stačí se řídit těmi jeho hodnotami, prosazovat je.

Které to jsou pro vás?

To původní heslo zakladatele a pak slušnost, řád, pravidla. V podstatě ctít skautské principy.

Martina Strnadová

 

Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.