Zakladatelka Klubu Naděje pomáhá nemocným přes dvacet let
Zveřejněno 11. 12. 2019 7:39
Již od roku 2008 rozdává Kraj Vysočina každoročně ocenění, kterým vyjadřuje uznání a respekt významným osobám. V tomto roce si ho z rukou hejtmana Jiřího Běhounka převzalo dvanáct mimořádných osobností. Druhé nejvyšší ocenění, tedy skleněnou medaili za dlouholetou
práci ve prospěch obyvatel, obdržela i zakladatelka velkomeziříčského Klubu Naděje Květuše Doležalová. Donedávna předsedkyně spolku onkologických pacientů pomáhá více jak dvacet let těžce nemocným lidem, zajišťuje odborné besedy, organizuje rekondiční pobyty a stará se o ty, kteří její pomoc opravdu potřebují. To vše dělá obětavě, usilovně a nezištně.
Klub Naděje vznikl v roce 2000 a je součástí neziskové organizace Liga proti rakovině. Jedná se o spolek onkologických pacientů, jehož cílem je pomáhat lidem během léčby i s návratem do plnohodnotného života. Kdy jste si poprvé uvědomila, že takový klub v našem městě chybí? Co bylo prvním impulzem k jeho založení?
V roce 1997 jsme onemocněla a podstoupila operaci prsu v Novém Městě na Moravě, kde mě operoval pan primář Šustáček. Po zákroku si mě vzal do péče na onkologii primář Stříž, pod kterým jsem absolvovala onkologickou léčbu. Za což oběma lékařům z celého srdce děkuji. Poté jsem odjela do lázní do Karlových Varů, kde mě oslovila tehdejší primářka lázeňského domu Wittnerová s nabídkou založení klubu ve Velkém Meziříčí. Takový klub v té době existoval například v Praze a Brně. V lázních jsem se také seznámila s tehdejší prezidentkou pražského klubu Alenou Rejskovou, která mně začala posílat zpravodaj, zvát mě na sněmy a přednášky.
Společný problém vyvolal potřebu společného sdílení. Myšlenka, aby nebyl nikdo se svou nemocí sám, byla prvotním impulzem k založení Klubu Naděje. Vzpomínám si na naše první setkání s paní Švormovou, Bártovou, Švecovou a panem Trojanem. Kladli jsme si otázku, jak začít, kde hledat oporu, zkušenosti. Za podpory a vydatné pomoci přátel jsme začali získávat základní informace, rady k založení klubu, navázali kontakty a spolupráci s klubem onkologicky nemocných v Praze. A díky obrovské pomoci Ludvíka Trojana, který pravidelně přispíval o našem klubu do týdeníku Velkomeziříčsko, a naší hospodářce Janě Michalové se nám to společně podařilo.
Pro koho je Klub Naděje určen a jaké má poslání? Kde vás případní zájemci najdou a s čím se na vás mohou obrátit?
Scházíme se kromě prázdnin každou středu od 8 do 11 hodin v Klubu důchodců v Komenského ulici. Středeční dny jsou mezi námi opravdu oblíbené a navštěvované. V tyto dny pořádáme přednášky, besedy s lékaři, povídáme si, radíme si a jsme rádi, že jsme spolu. Hlavním posláním je pomáhat pacientům, ale i jejich nejbližším rodinným příslušníkům vyrovnat se s těžkou situací. Je důležité obnovit síly fyzické i psychické. Ve spolupráci s lékaři a dalšími odborníky pořádáme přednášky a besedy, jejichž cílem je poskytování informací o možnostech řešení praktických problémů při změně situace v důsledku onemocnění.
Jakým aktivitám se v klubu věnujete?
Činnost našeho klubu je pestrá. Pořádáme rekondiční lázeňské pobyty, navštívili jsme již Karlovy Vary, Luhačovice, Poděbrady. Jezdíme na výlety, navštěvujeme kulturní akce, cestujeme a poznáváme nová místa. Zapojujeme se pravidelně v květnu do Květinového dne, který je určen na podporu prevence a léčby rakoviny. Organizujeme každoroční výroční schůzi, které se účastní starosta města Josef Komínek. To všechno díky pracovitosti, obětavosti a nadšení našich členů. Příběhy, které vás obklopují, jsou těžké.
Odkud čerpáte sílu k opakované podpoře nemocných, pozitivní náboj, který vám osobně pomůže najít vnitřní harmonii?
Asi je to moje poslání. Pocházím z rodiny, která vlastnila ve městě restauraci, a tak jsem na společnost zvyklá. Ráda chodím do práce, léta jsem pracovala na zubním oddělení, pomáhala, kde bylo potřeba. Naučila jsem se cestovat a navštěvuji různé semináře. Obrovskou radost mi také dělají vnoučata a moje šestiletá pravnučka.
Jak vaše poslání vnímá váš manžel a děti?
Rodina mě vždy podporovala a nikdy mi nebránila v aktivitách. Můj manžel mně byl obrovskou podporou hlavně v začátcích,
když jsme klub rozjížděli a neměli žádné finance. Všude se mnou jezdil, pomáhal, s čím bylo potřeba.
O své nemoci dokážete dnes otevřeně hovořit. Co vám osobně během samotné léčby nejvíce pomohlo?
Důležité je si nemoc nepřipustit k tělu a chtít ji porazit. Nic jsem si z ní nedělala. V době, kdy jsem onemocněla, jsme se s manželem přestěhovali do našeho nového domečku, a to pro mě bylo obrovskou motivací, hned jsem začala bojovat.
Často se říká, že od bolesti nejlépe pomáhá ji sdílet. S jakými problémy pomáháte onkologicky nemocným pacientům nejčastěji?
Všichni máme jedno společné, je to nemoc, se kterou bojujeme a která nás svým způsobem spojuje. Z vlastní zkušenosti vím, že neocenitelným přínosem a pomocí v této těžké situaci je osobní kontakt, navázání přátelství mezi lidmi s podobným osudem a vzájemná podpora.
Dále se snažím naše členy seznámit s tím, jaká mají práva při léčení, jaké existuje kvalitní protetické vybavení, poradit jim s výživou nebo si povídáme o možnostech zlepšení kvality našich životů. Pomáháme svým členům v období předoperačním i pooperačním.
Sama říkáte, že nemoc vám toho hodně vzala, taky ale i něco dala. Co konkrétně si pod tím můžeme představit?
Poznala jsem báječné lidi a získala spoustu nových kamarádů. Společně jsme navštívili Francii, Švýcarsko, Chorvatsko i spoustu krásných míst v Čechách. Na středeční dopoledne se vždy moc těším, zažíváme v našem klubu legraci, vzpomínáme na prožité zážitky a jsme rádi, že se máme.
Závěrem bych chtěla poděkovat těm, kteří mě na krajské ocenění navrhli. Opravdu si toho moc vážím!
