Václav Křepelka přednášel o třetím odboji na Velkomeziříčsku
Zveřejněno 1. 11. 2016 11:28
V Jupiter clubu vystoupil 25. října v cyklu přednášek pořádaných Vlastivědnou a genealogickou společností ve Velkém Meziříčí již potřetí Ing. Václav Křepelka, Ph.D. z Brna, tentokrát pod názvem 3. odboj a jeho oběti na Velkomeziříčsku.
3. odboj a jeho oběti na Velkomeziříčsku
Jako syn velkomeziříčského rodáka a celoživotního lokálního patriota JUDr. Václava Křepelky (1915-1989) se netajím svým vztahem k Velkomeziříčsku a vlastní rodinné historii. V říjnu 2014 jsem zde vystoupil poprvé s přednáškou Moje velkomeziříčské kořeny v rodech Škodů a Čermáků s využitím bohaté archivní obrazové dokumentace uchované mojí babičkou Annou, rozenou Škodovou a uspořádané pečlivě mým otcem. V dubnu 2015 jsem vystoupil s přednáškou o slavném rodákovi a svém nepokrevním prastrýci prof. Františku Záviškovi k připomenutí 70. výročí jeho mučednické smrti na následky pochodu smrti v Německu. Ovdovělá paní Milka Závišková byla totiž sestrou – dvojčetem – mé babičky a dožila v naší rodině, když svoji náhle zesnulou sestru přežila o jedenáct let.
Můj otec Václav Křepelka se narodil 6. července 1915, příznačně v den 500. výročí upálení Mistra Jana Husa a vlastně také v den Masarykova vyhlášení protirakouské akce v Ženevě. Maturoval na velkomeziříčském gymnáziu v roce 1934 a před vysokoškolským studiem se přihlásil k vykonání vojenské prezenční služby. Jeho mateřský 31. pěší pluk Arco v Jihlavě jej vyslal samozřejmě na školu důstojníků v záloze do Brna a s tímto útvarem také jako posluchač práv brněnské Masarykovy univerzity prodělal jako záložní podporučík zářijovou mobilizaci v roce 1938. Při nacistickém násilném uzavření českých vysokých škol se se štěstím vyhnul koncentračním táborů hlavně díky skutečnosti, že na začátku akademického roku 1939/40 se ubytoval v uvolněném podnájmu svojí budoucí manželkou slečnou Vojtěškou Michalicovou. Okupaci prožil doma v zaměstnání na velkostatku hraběte Podstatzkého. Zapojil se postupně do odbojové činnosti, což v sobě zahrnovalo převádění a podporu ilegalistů a potom s koncem války plnění destrukčních úkolů. Kurýrní činnost mu usnadňovalo zaměstnání na velkostatku, když samotný hrabě Podstatzky odboj vydatně podporoval. Zde je nutno zmínit i kontakt do Rudy, která byla důležitou základnou odboje. Jednak v hostinci u Malců nalezli azyl podle potřeby nejen domácí ilegalisté, ale dokonce i prostor pro vysílání poslední výsadky z Británie Také nelze pominout chatu npor. Karla Steinmetze na okraji Březejckého lesa, která rovněž sloužila ubytování i poradám odbojářů. Zajímavé údaje a dlouhé vyprávění paní Malcové z hostince je dostupným v almanachu obce Ruda z roku 2013 ke kulatému vzniku obce. Účastnil se shozů zbraní britskými letouny u Rohů a Hrbova. V povstání českého lidu – pro samotné Velké Meziříčí tak tragické - se ve formaci Tau organizace R3 účastnil bojů na severozápadě od Velkého Meziříčí. Stál vedle nebohého por. Skrbka na Záseckém kopci nad Netínem v okamžiku jeho zasažení německou palbou a v oddíle vedeném por. Karlem Bezecným se v součinnosti s jednotkami Rudé armády podíleli na osvobození Netína. Za tento boj byl vyznamenán medailí Za chrabrost s citací za osobní statečnost před nepřítelem osvědčenou v boji. Za ostatní odbojovou činnost byl vyznamenán řádem Za zásluhy o čs. Armádu 2. stupně. Byl samozřejmě nositelem Partyzánské hvězdy. Krátce po osvobození v rychlém tempu složil v polovině září rigorosní zkoušku a získal titul JUDr., když jeho manželka svá nacisty přerušená studia dokončila v srpnu, týden před mým narozením. Do svého zatčení byl jako mnoho jiných velice aktivním Sokolem a to i jako funkcionář v Sokole Brno I a v předsednictvu župy Jana Máchala. V Sokole byl samozřejmě už od mládí ve Velkém Meziříčí.
Třetí odboj, tak katastrofálně decimovaný nastupující totalitní komunistickou mocí vyrašil přirozeně z odboje druhého. Otec byl ve styku s pplk. gšt. Josefem Robotkou a hlavně byl spolupracovníkem a současně velice blízkým přítelem škpt. Františka Zajíčka. Důstojníka za okupace přiděleného na okresní úřad ve Velkém Meziříčí a jinak známého a úspěšného lyžařského závodníka z Novoměstska. Jeho pěkný medailon je dostupný na webové stránce velkomeziříčského Skiklubu. Jak vyplynulo později, tito důstojníci se po příslušných konspirativních výzvách zapojili znovu do odboje proti novému režimu, aniž tušili že se jedná o přímou provokaci Státní bezpečnosti. Můj otec dle svého vyprávění od července a září 1949, kdy oba jmenovaní byli postupně zatčeni – a jako vojenské osoby prodělali mučení a hrůzy neblaze proslulého Hradčanského Domečku - následně tušil, že dojde řada i na něj, k čemuž došlo 15. října 1949. Prodělal vyšetřovací vazbu v Brně nejprve na Příční ulici, potom ve známě věznici na Cejlu a vlastní vyšetřování probíhalo v budově dnešního jihomoravského ředitelství pošt na Orlí ulici. Otec byl v červnu 1950, právě ve dnech popravy Milady Horákové odsouzen v tajném procesu k 13 letům těžkého žaláře zostřeného dle dikce rozsudku jednou za půl roku tvrdým ložem a dále k jisté finanční pokutě. Konstrukce StB zašla tak daleko, že pro soud byl otec zařazen do jiné, účelově vytvořené podskupiny, ve které byl na doživotí odsouzen další voják, mjr. Zdeněk Žárský, další významný odbojář z Kroměřížska ze skupiny R3 Brázda, se kterým se otec ovšem viděl poprvé v životě až před soudem. Byl totiž oddělen od Františka Zajíčka, protože hrozilo, že v konfrontaci s ním by se otec StB mohl vysmeknout. Josef Robotka, dnes generálmajor a nositel řádu TGM in memoriam byl odsouzen k trestu smrti a v listopadu 1952 popraven. František Zajíček byl rovněž dlouho v ohrožení života, nakonec ale dostal doživotní trest, stejně jako Zdeněk Žárský. Otec si ještě podal odvolání, které bylo ovšem v listopadu 1950 Nejvyšším soudem zamítnuto.
Prošel nechvalně proslulou věznicí na Borech v Plzni. Poté byl krátce v malém vězeňském pracovním táboře v Horní Bříze u Plzně, kde vězni pracoval v kaolince. Následně byl potom přemístěn postupně na tábor XII u Horního Slavkova a Rovnost II nad Jáchymovem. Jeho posledním zastavením na této křížové cestě byl tábor Bytíz na Příbramsku. Jestliže se hovoří – a to oprávněně – o Jáchymovském pekle, tak pro otce bylo největší peklo ty Bory. Mohu se jen domýšlet jaké hrůzy a ponižování tam prožíval. Otec byl postižen celoživotně postupující ztrátou sluchu a zničením ústrojí rovnováhy jako následek havárie na motocyklu na vojenském cvičení v červnu 1938. Dnes už nevím jestli při věznění na táborech při uranových dolech bylo toto respektováno jako výsledek lékařských prohlídek či si to musel vybojovat, ale pod zemí nepracoval u ražby ani střelby, ale u výdřevy a zdění. Samozřejmě se setkal a seznámil s velikým množstvím nejrůznějších význačných vězněných osobností od zahraničních vojáků a letců zejména z britské RAF, vysokého církevního kléru, příslušníků šlechty, akademiků či hokejistů. Se Stanislavem Konopáskem dokonce půl roku pracoval ve dvojici a obrazně řečeno spolu tahali pilu. Sám mezi svým čtvrtým a jedenáctým rokem jsem byl zhruba desetkrát na návštěvě, které byly v přednášce popsány. Zde jen stručně, že návštěva se odehrála v polouzavřeném boxu, do kterého se z jedné strany vešli tak zhruba dva dospělí a před nimi dítě. Trvala zpravidla 15 až 20 minut a na druhé straně, na Borech za sklem a mřížkou, na těch táborech už jenom za přepážkou byl odsouzený a na něj těsně nalepený dozorce. Otec někdy do hola vystříhaný a vždy v nevábných hadrech s čepicí.
V polovině padesátých let už nebylo potřeba tolika otroků; uranová ruda začínala být vytěžena a první tábory už byly rušeny. Začalo pozvolna podmíněné propouštění vězňů po uplynutí poloviny trestu. Pro otce toto datum bylo 15. dubna 1956. Matka na tom usilovně s advokátem pracovala a otec byl propuštěn 4. července. Až po jeho smrti a po roce 1989 z odtajněných materiálů matka zjistila, že jej tam drželi déle z důvodu neuhrazení finančního trestu. Krátce poté co se otec vrátil zcela nečekaně do čtyř dnů zemřela jeho matka na obtížně diagnostikovatelné zauzlení střev.
Otec měl vlastně s datem poloviny trestu veliké štěstí, protože po maďarských událostech podzimu 1956, kdy protikomunistický odpor Maďarů byl krvavě Sovětskou armádou potlačen, se komunističtí vládci vyděsili do té míry, že podmíněné propouštění politických vězňů až do 9. května 1960 zastavili. Tato veliká amnestie byla osvobozením i pro Františka Zajíčka, který otce krátce poté navštívil a na jejich srdečné přivítání si dobře pamatuji.
V roce 1963 nový ministr vnitra Lubomír Štrougal nařídil revizi Robotkovy skupiny a otec byl nakonec v listopadu 1967 v obnoveném trestním řízení zproštěn viny v plném rozsahu. Dokázal se radovat ze života náročnými výstupy ve Vysokých Tatrách, obecně turistikou i na běžkách, fotografováním a všichni si pamatují jeho nezdolný optimismus. Co mu bylo odepřeno prožít se mnou vynahradil vrchovatou měrou svým vnukům. Na rozdíl od většiny svých spoluvězňů – muklů (MUKL – Muž Určený K Likvidaci) – kteří o těch hrůzách nemluvili, konečně mlčenlivost museli při propuštění podepsat – otec o tom mluvil. Ale spíš v podobě, že jsem ve svých jedenácti letech po jeho propuštění naivně myslel, že to byla jedna souvislá groteska. Až potom mi postupně docházelo jaké hrůzy to musely být nejen pro něj, ale na prvním místě pro manželku a matku. Otec zemřel ironií osudu zcela náhle 18. října 1989. Takže zrovna on, který by si zasloužil dožít se zhroucení komunismu tak zasloužil, jej o měsíc minul.
Byl bych nerad, aby tyto řádky byly vnímány jako nějaké mé osobní vylévání dávno prožitého bolu. Ale aby byly mementem pro prevenci návratu těchto hrůz. Vždyť tehdy bylo popraveno 179 lidí, zhruba 270 000 jich bylo odsouzeno na dlouhá léta do žalářů a pracovních táborů podle nechvalně proslulého zákona 231/1948 Sb., dalších 60 000 lidí bylo bez soudu umístěno do táborů nucených prací a zhruba 50 000 mladých mužů prošlo Pomocnými technickými prapory tak zpopularizovaných Černými barony.
Václav Křepelka
