Krásu ručního zvonění technologie nenahradí
Zveřejněno 12. 4. 2024 11:48
„Byl zvoníkem z povolání a měl jen jedno jediné přání...," zpívá se v jedné známé písni. Každý kostel měl svého zvoníka. Dnes toto řemeslo nebo spíše umění mizí. Všude přítomná elektronika vyhání zvoníky z věží. Ovšem krásu ručního zvonění nahradit nejde, a tak alespoň párkrát do roka zvoníci na věži kostela sv. Mikuláše ve Velkém Meziříčí zvoní. Jedním z nich je i Vladimír Kalina, který začal zvonit už jako chlapec školou povinný. S ním jsme si o zvoničení povídali.
Jak se člověk vůbec dostane ke zvonění v kostele?
Jsem vychován v křesťanské rodině. Odmalička jsem chodil do kostela. Asi v šesti letech jsem se stal ministrantem. Před mší a po mši jsem v sakristii potkával takového pána, který tam vždycky celou mši proseděl. Ptal jsem se pana faráře, kdo to je. Pan farář mi vysvětlil, že je to pan zvoník Teplý. To mě začalo zajímat a dal jsem se s ním do řeči. Pan Teplý mě pozval na věž, a tak jsem poprvé viděl zvonit zvony. Moc se mi to líbilo. Zeptal jsem se ho, jestli bych mohl chodit s ním. A tím to všechno začalo. To bylo asi v roce 1988. Ve dvanácti letech už jsem s pomocníkem dokázal rozhoupat největší zvon sv. Mikuláše.
Co takové zvonění obnáší?
Když jsem začínal zvonit, dva zvony byly na elektrický pohon – Josef a Maria. Na ty se zvonilo dálkově ze sakristie anebo přímo ze zvonice během týdne. Ale v neděli se před každou mší zvonilo Cyrilem a Metodějem, a to ručně. Takže každou neděli jsem šlapal na věž čtyřikrát. Většinou jsme tam byli ve dvou, pan Teplý a já, a zvonit chodíval také Jiří Jelínek. Byli jsme tam dva nebo tři a později pak přibyli další dva, a to Marek Řezníček a Pepa Marek. Tak nás bylo dost a mohli jsme se střídat, což bylo fajn, protože přece jenom je to spousta schodů.
Kdy se zvoní?
Vzhledem k tomu, že zvonění je dnes už prakticky téměř automatizované, zvoníci nejsou skoro potřeba. Pan Teplý už dávno zemřel a zvoníci, kteří zbyli, se rozutekli, někdo se oženil, jiný se odstěhoval za prací, a tak jsem zůstal sám. Ručně se zvoní na Vánoce, a to na Štědrý den hodinu před půlnoční. Specialitou velkomeziříčské věže, která se řadí mezi unikáty v celé Evropě, je zvuk zvonů. Po válce tam zůstaly jen dva menší – umíráček a sv. František. A pan farář Ambroz v letech 1969–70 nechal vyrobit čtyři nové do původního počtu šesti. Jako celek jsou laděné tak, že zahrají začátek koledy Tichá noc, když se s nimi zvoní ve správném pořadí. Na to jsou potřeba tři zvoníci. Pod každý zvon se vleze, uchopí se srdce a v pravidelných intervalech se bije o hranu toho daného zvonu. Hraje se každou čtvrthodinu a po každé znělce se představí jeden ze zvonů. V celou pak zvoní všechny zvony naráz, a to včetně umíráčku a sv. Františka, které jsou jediné původní.
Co musí takový zvoník ovládat a dá se to někde naučit?
Nikdy jsem nepátral potom jestli existuje nějaká zvonická škola. Dřív to bývalo o tom, že zvoník si vychoval svého nástupce. A co musí zvoník umět? Dnes je to už tak, že technika jde dopředu, a tak toho spoustu zastane. Zvonictví se proto z tradice lidí vytrácí. Je to práce krásná, ale fyzicky a časově náročná. Největší kumšt je rozhoupat zvony tak, aby nedocházelo k rušivým úderům. Fungovalo to tak, že na velké zvony zvonili zvoníci dva, jeden zvon rozhoupával a druhý držel srdce tak, aby se nedotklo ani jedné strany zvonu. Až byl zvon rozhoupaný, jak měl být, srdce pustil a zvon začal zvonit pravidelně a hezky. A hlavně zvoník musí mít cit. Je také důležité držet zvon podobu zvonění tak, aby nezrychloval a ani nezpomaloval. Nejtěžší je zvon zastavit, aby až do konce zvonil pravidelně. Srdce se musí opět zachytit, aby se nedotýkalo hran, a zvon se pomalu brzdí, až se úplně zastaví.
Dnes v době moderních technologií je zvoník vůbec ještě potřeba?
Prakticky není, ale ať bude sebelepší technologie, zvony nebudou nikdy zvonit tak krásně, jako když se zvoní ručně. Zvoník se po dobu zvonění stává součástí zvonu.
Má zvonění ve Velmezu nějaká specifika?
Pan Teplý na sv. Štěpána vždycky říkal, že na Štěpána není pána, a tak se zvonilo úplně náhodně, bez pravidel. Někdy v roce 1995 jsme zvonili zcela náhodně, a to hodinu a půl v tahu. Byla to docela dřina. Když jsme pak šli domů, odchytil si nás pan děkan Peňáz. Nejdřív nám vyhuboval, ale nakonec nás poplácal uznale po zádech a pozval nás na faru na oběd, a tam jsme se tomu hodně zasmáli.
Má zvoník i jiné povinnosti než jen zvonění?
Od pana Teplého jsme převzali nějaká základní pravidla, která nejsou nikde psána. Na věži se každý choval s určitou úctou, ve zvonici se udržoval pořádek, čistily se zvony, starali jsme se i o konstrukci, okenice a také o podlahu. Pan děkan Peňáz zpřístupnil zvonění lidem, aby se mohli podívat, jak se zvoní, a tak jsme se museli dávat pozor, aby na zvony nesahali a aby se nikomu nic nestalo.
Máte nějakou humornou vzpomínku či jinak zajímavou historku?
Jedna z nich je již zmíněné zvonění na sv. Štěpána. A dalších historek je spousta, ale těžko se popisují, když u toho nejste. Zvoníval s námi zvoník Václav Brabec. Byli jsme mladí kluci, a tak jsme se nakláněli z oken a koukali na náměstí. A pan Teplý na nás křičel, ať se z těch oken nenakláníme nebo spadneme. Jediný Vašek prý může, protože je Brabec a ten to slétne.
Zvonění není zaměstnání, čím se jinak živíte?
Zvonění určitě není zaměstnání, nikdy jsme to nedělali za peníze. Postupem času, jak se stále více prosazovala technika, se zvonění pro nás stalo svátkem. Já se živím tak, že dělám sám na sebe, jsem živnostník. A co dělám? Jsem takový Ferda Mravenec, jak říkají kamarádi. Profesí jsem elektrikář, ale dělám všechno, co je potřeba, kácím stromy, stavím domy.
Petr Chňoupek
