Šenkyřík: Situace v Evropě je důsledkem totality tolerance
Zveřejněno 4. 3. 2016 11:05
Farář Pavel Šenkyřík působí ve Velkém Meziříčí od prvního srpna loňského roku. Pochází z Veletic, což je kousek od Brna. Letos oslaví čtyřicítku. Vystudoval teologii v Olomouci. Na kněze byl vysvěcen v říjnu 2002 v Brně. Působil na Fryšavě, v Boskovicích, v Brně u sv. Jakuba a poté deset let jako farář u sv. Augustina.
Ve Velkém Meziříčí jste sedm měsíců. Stihl jste seznámit s farností?
Moje zkušenost je taková, že trvá několik let, než člověk pochopí mentalitu s historií farnosti. Každá má svá určitá specifika a chce to čas, než je člověk zachytí. V minulé farnosti mi to trvalo asi pět let. Myslím, že tady to nebude tak dlouho.
Tak jaký první dojem jste z našeho města měl?
Do Velkého Meziříčí jsem se těšil. Zatím největší změnou pro mě byl jiný rytmus života, který tu panuje oproti Brnu. O půl osmé ráno se přede dveřmi tvořila fronta, lidé přišli vyřizovat spoustu věcí. V Brně se to řešilo během dne nebo až večer.
To byl hlavní rozdíl oproti předchozí farnosti?
Tak to ne. Byl jsem farářem v městské části Brna a musel jsem komunikovat s úřady. Tady je vše přirozenější, sousedské, přátelštější.
Mají zdejší farníci svá specifika?
Tady být věřícím je spíše plošná záležitost. V Brně je to individuálnější, věřící jsou se svojí farností více srostlí a jsou na ni hrdí. Zdejší komunita je usazená, ale i zde je řada těch, kdo hledají, jak správně žít Ježíšovo evangelium.
Už si k vám našli cestu?
Chodí za mnou v běžných věcech, i s tím, co je trápí. Určitě je to ale záležitost, která bude chtít více času.
Chtěl jste být vždycky knězem?
Vždycky ne. V období dospívání a mládí jsem měl spoustu věřících kamarádů, a to mě asi přivedlo k tomu, stát se knězem.
Někteří kněží třeba nejprve vystudovali a dělali něco jiného a až časem u nich nastal zlom...
Já jsem k tomu dospěl vývojem poklidným. Ale mám kamarády, kteří byli narkomani, alkoholici a workoholici… a pak se obrátili.
Je to pro ně taková zkušenost v jejich povolání užitečná?
Jsou asi pro některé skupiny přijatelnější. A jsou, řekl bych, milosrdnější, vnímavější k bolestem druhých lidí. I já měním na základě své historie, toho, s čím jsem se musel poprat, své životní postoje. Na spoustu věcí mám nyní jiný názor, než před deseti lety.
Už jste si taky pár míst prošel, je to těžké uprostřed práce se sbalit a jít zase někam jinam?
Ano i ne. Vztahy, které si člověk někde vytvoří, ty zůstávají. Jinak, poslední rok, co jsem byl v Brně, jsem vnímal, že bych potřeboval udělat určitou změnu ve svém životě. Člověk přijde, nějakou formou se musí se vším poprat, nastavit to a pak vidí, že některé věci nejdou. Působí na místě pár let a pak se zdá, že už by ty věci jít mohly. Ale to už musí přijít někdo jiný.
Pro farnost je určitě dobré, že se věci zase posunou. Nástupce do farnosti přinese jiný pohled a jiné požehnání. A ti lidé ve farnosti na to mají právo.
Jste z jižní Moravy. Cítíte se tady u nás na Vysočině taky ještě jako na Moravě?
Určitě se tu necítím jako v Čechách. Já jsem na typické Moravě, myslím třeba Slovácko, nikdy nesloužil, tak to nedokážu srovnat. Ale mojí mentalitě je bližší Vysočina než Slovácko.
Na Moravě je procentuálně věřících víc. Vy určitě nesoudíte podle čísel, ale přesto: Jak jste spokojen se zdejší návštěvou kostela?
Jsem ten, který opravdu nesleduje čísla. Pro moji „práci“ tato zpětná vazba není pro mě tím nejpodstatnějším.
Ano, nelze dát rovnítko mezi počet lidí v kostele a počet věřících. Nicméně, kdybyste měl prázdný kostel...
Tak by to člověka demotivovalo. Abych pravdu řekl, tato farnost je na počet nedělních návštěvníků v kostele v současné době největší farností v diecézi (Brněnské – pozn. red.). Ale opravdu to není jediné kritérium.
Někdejší velkomeziříčský děkan Jan Peňáz tady obnovil spoustu poutí. Máte taky myšlenku na něco, co byste zde chtěl zavést nebo změnit vy?
Něco obnovil a spoustu toho zavedl. On byl tady takový, já říkám, písmák. Snažil se z historie něco povytáhnout, a to, co tam nebylo, dotvořil.
Člověk navazuje na to, co bylo před ním. A já jsem ten, který má své předchůdce v úctě. Nemůžu chtít ty věci měnit, neboť jsou součástí historie farnosti a určitého vývoje. Abych to vše pochopil, potřebuji čas. Udělal jsem si drobné změny, které lidé zvenčí asi nepostřehli. I některé zásadní, ale ty jen ve svém osobním životě.
Pastorace, hlásání evangelia, je vždy postaveno na osobní rovině. Já bych chtěl usilovat o to, aby to nebylo vnímáno jenom formálně. Přemýšlím, vyhodnocuji to, co je teď a dívám se dopředu.
Jak aktivní tady teď je křesťanská mládež?
Když se dívám kolem sebe, vidím spoustu mladých lidí. Někteří z nich se aktivně podílejí na životě farnosti. A jsem za to rád. Ale mládež jako taková stojí přede mnou jako výzva.
Co město a farnost?
Zatím jsem vždycky komunikoval jenom s panem starostou Radovanem Necidem a s vedoucím odboru školství Pavlem Stupkou. Já se jakékoliv spolupráci nebráním, pan starosta, jak jsem pochopil, taky ne. Jenom si myslím, že to bude chtít nějaký čas.
I když jsem na začátku říkal, že nejsem na ta čísla, přesto o nich vím. A vím, že v tomto městě je velká skupina katolíků, což se musí brát v potaz života celého města.
Blíží se Velikonoce. Největší křesťanský svátek. Mnozí lidé jej ale mají spojený víc s Červeným pondělím a pomlázkou, volnem, jídlem...
Důležité je, aby Velikonoce vnímali jako vrchol křesťanského roku křesťané. Nutit k tomu někoho, kdo není křesťan, to nejde. Je to o tom, aby křesťané se snažili podstatu svátků pochopit. Patří k nim ale i ty lidové zvyky, proti kterým vůbec nic nemám.
Poprvé teď bude Velký pátek státním svátkem. I ti, kteří křesťanské Velikonoce neslaví, se tak mohou ptát, proč mají vlastně ten jeden den volna navíc.
Nedá mi, nezeptat se Vás závěrem na aktuální otázku migrace. Lidé ji vnímají jako hrozbu. Jak s tím jde dohromady láska k bližnímu?
Migrace byla vždycky. Nemůžeme někomu zakázat, aby hledal štěstí v životě. Co se týká současné situace Evropy – podle mě je to důsledek tzv. totality tolerance. Tedy že člověk musí být za každých okolností ke každému tolerantní a myslí si, že v tom je vrchol humanismu. A to není pravda. Evropa si s tím teď neví rady.
A když mluvíme o lásce k bližnímu, to neznamená, že dáme všem to, o co nás požádají. I v lásce musí být spravedlnost. Hledáme to, co je dobré pro toho druhého, ale zároveň i pro nás. To je ten klíč. My nejsme vlastníky pravdy. Máme se nechat pravdou vlastnit. Je to těžké, je to otázka osobního hledání.
Martina Strnadová
