Nejvíc mě nadchli lidé, hodnotí Václav Malinský cestu po JV Asii

IMGP9399Václav Malinský, pětadvacetiletý rodák z Křižanova, se minulý rok vydal na tři měsíce takříkajíc jenom s batůžkem do exotických zemí Indočíny. Většinu své cesty, dva měsíce, strávil v Thajsku, zbývající čas pak cestoval po Barmě a Kambodži.

 


Co tě vlastně přimělo sbalit se a vyrazit na takto poměrně dlouhou dobu do zahraničí?

Zkusit cestovat po světě jsem měl už delší dobu v hlavě. Pracoval jsem pět let v jedné firmě jako CNC operátor a to mě přestalo naplňovat. Potřeboval jsem změnu, nový impulz. Nevěděl jsem, jestli změnit zaměstnání, nebo zkusit pracovat v zahraničí. Nakonec jsem se rozhodl, že vyrazím do ciziny a uvidím, jestli si najdu nějakou práci, nebo budu jenom cestovat. Bylo to dobré rozhodnutí, vůbec toho nelituju.

S jakými očekáváními jsi odjížděl? A byla ta očekávání naplněna?

Když začne člověk plánovat takovouto cestu, čte a zjišťuje si různé informace, ale když tam pak přijede, zjistí, že je všechno úplně jinak. Očekávání to určitě naplnilo, ale všechno bylo jinak, než jak jsem si to představoval. Myslel jsem si, že odjíždím do opravdu odlehlé země, že to tam bude „hrůza", avšak když jsem přijel do Bankoku, zjistil jsem, že je to normální velkoměsto, kde to žije a kde lze sehnat vše, na co si jen člověk vzpomene. Život tam je jednoduchý. Čekal jsem, že Asie bude větší extrém.

Když jsi zmínil Bankok, jaký je rozdíl mezi městem a venkovem? A jací jsou tam vlastně lidé?

Obrovský rozdíl, který patří mezi největší kontrasty v Asii. Ve městech jsem potkával lidi v oblecích, co pracují jako manažeři a podobně, pak stačilo ujet pár desítek kilometrů na venkov a dostal jsem se do vesnic, kde lidé žijí jenom v domečkách z bambusu a plechu, nemají v podstatě vůbec nic a jsou skutečně chudí.

Lidé tam jsou s Evropany nesrovnatelní. Hodně mě překvapilo, jak jsou tam v pohodě. Nikdo se nerozčiluje, nikdo se s nikým nehádá, nikdo se nestresuje, nikdo se za ničím zbytečně nehoní. Když potřebuješ pomoct, pomůžou ti. Perfektní. Mají svůj klid, nikam nespěchají. I během dne tak různě polehávají a podřimují. Pochybuju, že tam existuje něco jako termíny. Na úřadech už to bylo horší. Když jsem něco potřeboval vyřídit co nejdřív, tak taky zrovna moc nepospíchali.

V Barmě jsem byl navíc na svatbě. Procházel jsem vesnicí s jedním místňákem, a on mi říká, že je u nich zrovna svatba, ať jdu s ním. Hnedka jsem tam dostal najíst, bylo to bláznovství. Měli to vyparáděné, spoustu bílých stuh a tak, ale třeba židle tam měli plastové, jako mají u nás děti na sezení. Hudbu neměli živou, byli tam starší týpci za mixážním pultem a jejich výběr byl pro mě neposlouchatelný, navíc to měli brutálně „vosolený". Přímo na obřad jsem tam nebyl, ten měl být až večer, ale byl jsem na obřadu předcházející oslavě. Bylo to jiné než u nás, ale zajímavé, hlavně tím, že mě tam klidně pozvali a začlenili do své oslavy.

Jak jsi bydlel, kde jsi přespával? Využíval jsi CouchSurfing?

Různě. Hodně jsem přespával v levných hostelech a podobně. Když jsem byl občas odříznutý, tak jsem přespával i ve vesnicích. Tam to sice nebyl žádný komfort, spal jsem na bambusu, ale lidé tam byli skvělí, a navíc to bylo zadarmo. (smích) Většinou jsem střechu nad hlavou sehnal, jen párkrát jsem spal na nádraží, když mi nějaký spoj ujel a čekal jsem na další.

CouchSurfing jsem nevyužíval. Uvažoval jsem o tom, ale bylo to docela problematické. Když jsem sháněl někoho v Bankoku, kontaktoval jsem patnáct lidí, a z toho mi deset lidí napsalo, že nemají čas, někam odjíždí a tak. Člověk si to musí domluvit asi víc dopředu, což pro mě nebylo úplně ideální. Zkusil jsem to, ale když jsem v Bankoku nikoho nesehnal, tak jsem na to potom rezignoval a raději si zamluvil nějaký guest house. Rozhodně bych to ale chtěl vyzkoušet na dalších cestách.

Co komunikace? Vázla, nebo probíhala bez komplikací?

V Thajsku to šlo. Ve městech jsem se dorozuměl vždycky bez problémů anglicky. Na venkově už to bylo o dost horší. Tam většinou anglicky neuměl nikdo ani slovo, takže to bylo častokrát úsměvné. Aspoň jsem se naučil komunikovat víc řečí těla než mluveným slovem. (smích) V Barmě to bylo hodně špatné, tam moc lidí angličtinu neovládalo. Ale jdu si takhle v Barmě přes město a najednou mě zničehonic zastaví chlápek a chce si povídat. Perfektně uměl anglicky, měl vystudovanou vysokou školu, skvěle se s ním rozmlouvalo, ale pak zjistíš, že drtivá většina obyvatel neumí číst ani psát.

Nemůžu se nezeptat na kuchyni. Jak sis zvykal na tamější stravovací návyky? Ochutnal jsi i nějaké speciality?

Zezačátku to pro mě byl samozřejmě nezvyk. Jedl jsem většinou na ulicích, kde to připravují přímo před tebou, protože je to nejlevnější. Všechno je to lákavé, všechno bys chtěl ochutnat, všechno vypadá výborně, ale pak zjistíš, že osmdesát devadesát procent z toho je extrémně pálivých. Zpočátku jsem se tam tedy několikrát doslova spálil, pár jídel jsem nemohl ani dojíst a rozdýchával jsem je celý den. To si hodně rychle rozmyslíš, co si dáš a co ne, a hlavně se naučíš skvěle rozeznávat, co je pálivé a co ne. Většinou šlo o to všimnout si v jídle chilli semínek a hned jsem si říkal: Tak to ne. Stánky, kde uměla obsluha anglicky, byly v pohodě, řekl jsem, že nechci nic pálivého. Tam, kde nemluvili anglicky, to bylo horší – něco jsem dostal a buď jez, nebo nech být. Pak jsem to omezil na samotnou s rýží s masem a něčím. Jak jsem tam byl ale delší domu, naučil jsem se v tom chodit a do těch jídel jsem se zamiloval. Thajská kuchyně je perfektní, i barmská je velmi dobrá. Dokážou smíchat veškeré chutě dohromady. Není to jak u nás, kde když máš sladké jídlo, tak je jenom sladké.

Neochutnal jsem specialitu, spíš to byl extrém. Jedl jsem smaženého štíra. Normálně na ulici tam měli na špejlích usmažené štíry – komplet se vším, klepeta, ocas – tak jsem to zkusil. Prvně mi nabízeli smažené červy, ty jsem si taky koupil. Byli slaní, přišlo mi to jako oříšky. Štír byl pro mě nechutný, byl tvrdý, nedalo se to vůbec rozkousat. Nic mi z toho nebylo, ale poprvé a naposled, už bych si to nikdy nedal. Jinak jsem zkoušel všechno. Základem je tam rýže, nebo rýžové nudle a hromada zeleniny, ta je tam vždycky čerstvá. Jak jsem říkal, thajská kuchyně je úžasná.

Potkaly tě během cesty nějaké problémy?

Jenom zdravotní problémy trochu, ale za to jsem si mohl sám, protože jsem si nedával moc času na odpočinek. Často jsem míval horečky, nějakou dobu i každý týden. Nejspíš by stačilo dát si celý den odpočinek, ale to jsem já nedělal. Člověk tam chce využít čas naplno, ale pak se mu to vrátí.

Měl jsem pár chvil, kdy jsem si chtěl okamžitě koupit letenku a vrátit se domů. Nejvíc to hrozilo, když jsem si podruhé rozbil objektiv u foťáku.
Pak jsem měl ještě problémy v Kambodži, když jsem přecházel hranice. Je tam hodně lidí, co ti nabízí falešná víza nebo tě přímo odvezou na falešnou budovu, kde to vyplníš a dáš jim 25 dolarů za vízum, ale když dorazíš na pravé hranice, tak zjistíš, že musíš vyplnit pravá víza a zaplatit znovu těch 25 dolarů, takže je to dost ostrý. Nejlepší je tam nikoho si nevšímat a jít přímo k hranicím. Já jsem se naštěstí nenechal napálit, krásně jsem se tam s nimi pohádal, ale Francouzi z party, se kterou jsme šli, to zaplatili, a pak to museli platit znova.

Cestoval jsi takto často s někým dalším?

Občas ano. Potkal jsem na cestách dost Čechů, takže jsem se k nim na chvíli připojil, párkrát na několik dní ke Španělům, Francouzům, Švýcarům, Němcům, ale převážnou část cesty jsem byl sám.

S některými z našinců z řad cestovatelů a jedním Němcem jsem v kontaktu dodnes. S tamějšími už tolik ne.

Co tě nejvíc nadchlo, zaujalo na zemích jihovýchodní Asie?

Spousta klasických turistických cílů je fakt krásná, ale co mě nejvíc nadchlo, jsou tamější lidé, ti jsou tam naprosto perfektní a nesrovnatelní tady s námi. A po tom se mi stýská. Tam tě lidi na ulicích zdraví, mávají ti, usmívají se a nic po tobě nechtějí, třeba si chtějí jenom popovídat.
Taky příroda tam je nádherná. Ty místa, co jsem tam viděl – moře, ostrovy, národní parky, pralesy, vodopády, hory... Hlavně Thajsko je v tomhle hodně různorodé, člověk tam může vidět úplně všechno. Nejvíc ze všeho se mi nejspíš líbilo v Barmě. Tam, když jsem byl v Baganu, jsou tisíce pagod v údolí. Neskutečné. Když to člověk vidí naživo, je to mazec. Patří to mezi jedny z těch pohledů, co máš jednou za život. Zvlášť když tam jsi ráno před východem slunce, a pak se to všechno začne pomalu před tebou objevovat. Bagan byl skvělý, jenom jsem žasl, co všechno byli lidé schopni vytvořit a co všechno tam stojí deset jedenáct století. V Angkoru v Kambodži jsem zas žasl, co všechno byli schopní vytesat do kamene. Když jsem si tam prohlížel různými obrazci pokrytou zeď dlouhou třicet metrů, tak jsem si jen v duchu říkal: To museli snad tesat celý život. Nezapomenutelné taky bylo vidět věž, co má dvacet metrů a je do ní je vytesaná obrovská tvář Buddhy. Když jdeš po městech, tak buddhistické chrámy jsou na každém rohu, jsou jich tam stovky. Soch Buddhů jsem viděl snad tisíce.

Když jsi nakousl buddhismus, oslovil tě nějakým způsobem?

Velmi. Zajímal jsem se o něj už před cestou. Cestováním jsem se v tom jenom utvrdil. Buddhismus je tam pro ně celý život. V Thajsku stejně jako Buddhu uctívají svého krále. Když si představím, že by u nás takhle uctívali prezidenta, je to neskutečná představa. Současný thajský král je nejdéle vládnoucím panovníkem na světě. Všude tam jsou oltáře jeho nebo celé jeho rodiny. Navíc jsem tam byl zrovna, když slavil král narozeniny, v ulicích byly tisíce nadšených lidí, kteří, ačkoliv krále přímo neviděli, byli při průjezdu královské kolony v naprosté euforii. Zažil jsem i několik buddhistických oslav s neskutečnou atmosférou.

Buddhistů je v Thajsku přes devadesát procent, malé procento tam tvoří muslimové. Na jihu jsem se s nimi poměrně často setkával. V porovnání s muslimy, které si představíme my, jako ty z Arabského poloostrova a severní Afriky, jsou ti thajští především malí. Malí tam jsou vlastně všichni. I já s průměrnou výškou jsem si připadal občas vysoký. (smích) Byl jsem tam s jedním Čechem, co má skoro dva metry, a z něho, když ho potkali na ulici, byli úplně hotoví.

Hodláš ještě cestovat? A pokud ano, kam plánuješ vyrazit příště?

Tak určitě, tohle byl teprve začátek. (smích) Když to člověk vyzkouší, tak tomu strašně propadne. Hned druhý den po příletu jsem hledal letenky a měl chuť zas někam odcestovat. Teď na jaře plánuju procestovat Česko, abych dokázal nejen sobě, ale hlavně ostatním, že lidi tady jsou taky v pohodě. Hodlám vyrazit od východních hranic k západním hranicím, nebudu řešit spaní a vyzkouším, jestli mě lidi nechají přespat a tak. Takže uvidím. A léto vypadá podle letenek na Indii, tam se těším strašně moc. Chtěl bych procestovat Malý Tibet, zkusit track v Himalájích, dostat se trochu výš, a pak celou severní Indii, zhlédnout Gangu, jak tam pálí mrtvoly. Přemýšlel jsem o Indii už dávno, ale vzhledem k tomu, že je to asi největší extrém z asijských zemí, vybral jsem si nakonec Thajsko.

Znám několik lidí, co odcestovali do zahraničí a zůstali tam. Jak to máš ty?

Na Česko určitě nezanevřu. Jak někteří tvrdí, že se máme špatně, tak když jsem to viděl v Asii, vůbec to není pravda. Naopak si myslím, že se máme sakra dobře. V Česku jsem se narodil, je to moje rodná země a nehodlám na to zapomenout, vypadnout odsud a už se nikdy nevrátit. Tedy ne, že by mě to nenapadlo. (smích) Ne že bych se nerad vracel domů, ale už bych nejradši zas někam odcestoval. Tady vyjdu na ulici a strašná nuda, všichni mají kolem sebe ty svoje bubliny a nestane se ti, že by se s tebou jen tak někdo začal vybavovat.

Co bys vzkázal a poradil podobným nadšencům?

Nejlepší je někam odcestovat, a posbírat zkušenosti sám. Já jsem měl spoustu rad od ostatních, a pak jsem zjistil, že některé věci byly jinak. Ze začátku jsem hodně utrácel třeba za dopravu, a pak jsem se dozvěděl, že jiná varianta je mnohem levnější. Například ke kambodžským hranicím jsem jel autobusem a stálo to přibližně čtyři sta bahtů, ale vlakem bych se tam dostal za dvacet bahtů, což je už velký rozdíl. Cestovat vlakem je po Asii mnohem levnější. Zpočátku jsem měl rozpočet mnohem vyšší, než jsem přišel na to, jak to tam chodí. To se ale člověk na cestě postupně naučí. Rozhodně by se ale člověk neměl bát, že ho někde okradou nebo mu nastrčí drogy, pak zavřou a už se někdy nevrátí. To je hloupost.

Po návratu vydal Václav zpočátku roku kalendář s fotografiemi ze svého cestování. Uspořádal v Křižanově také dvě přednášky o svých zážitcích v jihovýchodní Asii. Tuto sobotu 2. dubna přiblíží svoje putování v restauraci Na Valše v Chrudimi, na konci května pak v brněnském Café Práh. S průběhem případných dalších cest budete zajisté opět seznámeni.

Více informací naleznete na www.cestazasny.com.

Ondřej Nagy

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.