Ke dřevu jsem měl odmala vztah, říká Tomáš Dufek

IMG 0957Tomáš Dufek má v Dolních Radslavicích, v tradičním malém venkovském domku se stodolou, dílnu a sušárnu na výrobu netradičních hudebních nástrojů ze dřeva. Zabývá se jí už víc jak šestnáct let. Vztah ke dřevu má od dětství a stejným směrem zaměřil i svoje vzdělání. Po střední škole v Rousínově, kde se věnoval uměleckořemeslnému zpracování dřeva, pokračoval na vyšší odborné škole ve Volyni v oboru tvorba interiérů, navrhování nábytku. Následoval bakalářský obor zaměřený na dřevostavby na Technické univerzitě ve Zvolenu. A studium zakončil dřevařským inženýrstvím na Mendelově univerzitě v Brně. V únoru mu bude 32 let.

Jak jste se dostal zrovna k výrobě dřevěných hudebních nástrojů?

Ke dřevu jsem měl vztah odmala, protože můj taťka má doma dřevařskou dílnu. Je sice soustružník kovů, ale dřevo má jako zálibu, kterou se zabýval ve volném čase. A já jsem si je zvolil pro své studium. Ve škole jsme dělali renovace starého nábytku i výrobu nového a různé řezbaření. A v té době, byl jsem v prváku, jeden známý přinesl didgeridoo, které jsem tehdy viděl poprvé. Mně se líbilo a zkoušel jsem si je ve škole vyrobit. Mistrům se to sice moc nezamlouvalo, ale já jsem měl svoje povinné věci hotové, tak jsem na tom dělal ve volném čase.

A postupně, krůček po krůčku, jsem ten svůj zájem během dalšího studia rozvíjel, už se tím zabývám 16–17 let. Určitě to nejde tak, že by si někdo řekl bez předchozího zkoušení – tak a teď to začnu vyrábět.

K výrobě hudebních nástrojů vás vedl víc vztah k hudbě nebo k práci se dřevem?

To je jedno s druhým.

Máte nějaké hudební vzdělání, třeba v základní umělecké škole?

Ano, učil jsem se asi pět let hrát na akordeon. Ale to mě moc nebavilo – etudy, soutěže, cvičit dvě hodiny denně. Pak někdy ve čtrnácti, patnácti jsme začali jezdit s klukama na čundry, a mě to přivedlo ke hře na kytaru, mandolínu, foukací harmoniku. Na tu teď hraju v rock'n'roll-bluesové kapele LetRouRou.

Ale hudební teorii, kterou jsem nabyl na lidušce, jsem vytěsnil. Protože ty nástroje, které vyrábím a taky na ně hraju, to nepotřebují. Jsou to primitivní nástroje, které stagnovaly ve své jednoduchosti, ale na druhou stranu bohatosti alikvótních tónů, jež u klasických nástrojů nenajdete.

Avšak i u těch primitivních nástrojů se snažím, aby byly využitelné pro dnešní hraní. Takže je třeba ladím do určité tóniny nebo ty, které lze, dělám s ladicí mechanikou apod.

IMG 0945Původně jste tedy začal s výrobou didgeridoo?

Ano a dlouho jsem dělal jenom to. Chtěl jsem se tím živit. Věděl jsem však, že na našem trhu jenom s tím jedním nástrojem nevystačím. Začal jsem dělat rámové bubny, hlavně irské bodhrány. Zkusil jsem nějaký vyrobit. Mezistupněm k němu byl šamanský buben, pak jsem udělal prstový buben, pak laditelný. Hrál jsem si s kůžemi, systémem ladění… takže teď dělám rámové bubny kompletně všechny.

Informace o tom, co existuje a jak to vyrobit, získáváte kde?

Není to tak, že bych si našel třeba na internetu, co se kde dělá a okopíroval ten nejlepší způsob výroby. Jsem muzikant a potkávám se s dalšími hudebníky, takže se mi ledacos dostane do ruky. A to, co tady bylo k mání dřív, bylo strašné. Zvukem, zpracováním i cenově. Spíš jsem tedy šel po tom, proč je to špatné a jak vylepšit zvuk, aby byl typický pro daný nástroj. Zkoušel jsem tak dlouho – materiály, systém – dokud to nebylo lepší.

Trvá to dlouho, než z vaší dílny vyjde výrobek, za kterým si stojíte?

Ano. Třeba u těch bodhránůto trvalo dobře čtyři roky. Kachony vyvíjím asi dva roky a pořád v hlavě přemýšlím, co vylepšit. Ale někdy už nejde jít dál.

Stejné to bylo i s těmi didgeridoo? Dá se na dutém klacku něco speciálního vymyslet?

Jsou dva způsoby, jak je vyrobit. Buď technikou půlení dřeva, nebo vrtání. To je známá věc, nevymyslel jsem to já. Ale podle mě je technika půlení, vydlabání a následného slepení kmínku nebo větve lepší. Protože dutinu můžu udělat přesně tak, jak potřebuji, ovlivnit tloušťku stěny v roztrubku i jinde pro co nejlepší zvuk. Vše závisí i na druhu dřeva, jeho tvaru… A to všechno člověk zase pozná až časem, až to nějakou dobu dělá, hraje na to. Až jich udělá dva tisíce, pak už ví. Mně v počátku, hlavně s technologií, byl hodně nápomocný právě taťka.

Jak dlouho trvá samotná výroba?

Je to hlavně o délce sušení. Já suším dvoufázově. Nejprve samotný klacek z lesa – rok nebo rok a půl. Pak udělám polotovar a zase následuje dalšího půl roku nebo rok sušení. Teprve tak je didgeridoo krásně vyschlé zvenku i zevnitř.

Která dřevina je na ně nejvhodnější?

Není to jednoznačné. Nemusí být pravda, že čím tvrdší dřevina, tím je didgeridoo lepší. Je to o zvuku. Tvrdá dřevina má ostrý a výrazný zvuk, měkká zase barvitější, i když ne tak výrazný. Takže didgeridoo z měkkého dřeva se tolik nehodí pro rychlé, rytmické hraní. Každý si musí vybrat to pravé pro svůj styl hudby. Můžu ale udělat třeba i didgeridoo se zvukem tvrdé dřeviny z měkkého dřeva, ovlivním to tloušťkou stěny či tvrdostí laku. V rámci vhodnosti dřeviny vidím spíš její flexibilitu. Třeba akát je tvrdý ale křehký. Jilm není tvrdý tolik jako akát, ale je mnohem houževnatější a pružnější, jasan to samé.

Když jste s výrobou didgeridoo začínal, byl tento nástroj u nás už známý?

Moc ne, v té době ho lidi skoro neznali. Ani ho tady v podstatě nikdo nevyráběl, snad dva kluci. Trh s těmito nástroji u nás v té době zrovna pomalu vznikal.

O co je největší zájem nyní?

Z mojí výroby teď didgeridoo tvoří tak padesát procent, zbytek jsou ty ostatní nástroje. Roste poptávka po kvalitních a taky dražších netradičních hudebních nástrojích.

Kolik druhů nástrojů teď vyrábíte?

Didgeridoo, kachony, rámové bubny (bodhrány, šamanské bubny a prstové bubny), ústní harfy, berimbau – to je nástroj z Brazílie, vypadá jako luk, na něm je přidělaná kalabasa jako rezonátor. Úderem klacíku do struny se vytváří zvuk a kamínkem se zkracuje menzura na struně, takže lze hrát dva tóny. Potom dělám ozvučná dřívka, šamanská kožená chřestidla, čaringy, což je ten australský telefon známý z filmu Krokodýl Dundee, a kantely – to je finský lidový drnkací nástroj. Nově jsem se pustil do harmonizačního lůžka.

To je novinka, kterou u vás letos mohli lidé vidět při dni otevřených ateliérů. Užívá se v muzikoterapii. Radíte se při vývoji lůžka s nějakým odborníkem?

Ano, začal jsem je vyvíjet ve spolupráci s muzikoterapeutkou Svatavou Drlíčkovou. Muzikoterapie mě samotného také zajímá, takže začínám spolupracovat i v této oblasti.

Jak složitá byla práce na vašem prvním harmonizačním lůžku?

V základu jsme řešili ergonomii, neboť člověk, který si do něj lehne, se v něm musí cítit pohodlně. Jedině tak na sebe může nechat působit vibrace a hudbu. Musí se prostě cítit celkově komfortně. Vyrobil jsem dvě harmonizační kolébky a každá má jiné ladění. Všechno se to postupně formuje. Ve světě něco podobného existuje, ale v mnoha formách a nikde není dáno, co je správně. Takže opět sami hledáme tu nejlepší cestu.

Je výroba harmonizační kolébky ve srovnání s ostatními nástroji nejnáročnější?

Asi ano, i proto, že je to nástroj největší. Technologický oříšek je vůbec vyrobit tak veliký skelet – kolébku. Ladění kobylek, menzury, ostrunění… každý rozměr z něčeho vychází. Přitom jsem nechtěl, aby byl nástroj zbytečně složitý, snažil jsem se ho udělat co nejjednodušší.

Lze takové hudební nástroje začít vyrábět „na koleně“?

Určitě ano, tak jsem k tomu došel i já.

A co nyní, máte speciálně vybavenou dílnu?

Není potřeba mít stoprocentně vybavenou truhlářskou dílnu. Já ji nemám. Nemám třeba velkou formátovací pilu, protahovačku, kvalitní pásovku atd. Mnohé stroje, které používám, jsou účelově upravené pro moji potřebu.

Co tedy tvoří váš základ?

Většinou jsou to ruční strojky – vrtačka, úhlová bruska, frézka… Je to individuální podle toho, co zrovna dělám. Když jsem začal vyrábět kachony, a věděl jsem, že je budu dělat dál, musel jsem si pořídit malou formátovací truhlářskou pilu a pásovou brusku pro opravdu přesnou práci. Na didgeridoo mi stačí stará pásovka u taťky a frézou nebo ručně dlabu dutiny.

Kdybych věděl, že budu určitých hudebních nástrojů dělat stovky a stovky kusů, třeba bych si pořídil něco lepšího, jenomže to nikdy dopředu nevím. A taky vlastně chci svoji výrobu zachovat víc v té individualitě, nechci dělat sériově. Výroba všech nástrojů se pořád vyvíjí, tedy ani z tohoto pohledu nevím, jak který budu vyrábět třeba za rok. Snažím se nástroje dělat co nejjednodušeji a taky je pořád zdokonalovat.

IMG 0955A co materiály?

Třeba dřevo na didgeridoo je bez problémů, v lese najdu dřevin všude dost. A v pohodě se domluvím s vlastníky. Jinak překližku či kůže nakupuji.

Nosíte v hlavě nějaký nový nápad?

Ani ne. Mám pořád ve vývoji to harmonizační lůžko, tomu se teď věnuji, bude to mít další průběh a různé alternativy. To je věc, která pro mě zatím není uzavřená.

Ale může se stát, že za mnou někdo s něčím novým přijde…

Martina Strnadová

 

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.