Kdyby se tak jednou Rollins netrefil

01Tam leží Amerika, jíž omylem říkáte Nový svět. Žije tam rudý muž, o němž jste přesvědčeni, že je obětován zkáze. Ale tento rudoch nevymře. Ani Španěl, ani Yankee, ani Angličan není sto, aby ho zahubil. Zdánlivě vymírající Indián vstane z mrtvých. Je mocný a světodějný zákon, že člověk mečem porobený vítězí pluhem. Nynější Yankee zmizí a na jeho místo se postaví člověk, jehož duše spojí v sobě vyspělost evropské kultury se zdravými a čistými smysly přírodního člověka, s ctnostmi ryzího Indiána.

Tato nová americká rasa bude obdařena duševně i tělesně dokonalými vlastnostmi a její vliv se neomezí jen na západní polokouli. Přejde do všech duševních i hybných sil Starého světa a ovlivní je a pak běda Starému světu, postaví-li se na odpor se svými starými hříchy a starými děly.
I starý Orient jednou procitne. Východ již protahuje údy, zkouší svalstvo a sílu svých paží. Co dokáže Japonsko, dokáži také, myslí si zdánlivě umírající obr islámu, jehož mohutná postava dříme na hrudi tří starých světadílů. Přestane se bát technické převahy západních zemí, proti přesile západních zemí postaví sílu kismetu, sílu své víry. S dobrým vůdcem zvítězí. A nezvítězí-li, bude jeho zkáza i zánikem nepřítele.
Karel May, Ardistán a Džinnistán, v roce 1909

„To je přece proroctví jako hrom. To nemohl napsat člověk, který píše jenom plytké příběhy pro děti. Pohádky. Zejména po 11. září z těchto slov mrazí,“ říká Jan Koten z Velkého Meziříčí. Přední znalec a popularizátor života a díla německého spisovatele Karla Maye, průvodce po filmových lokacích v Chorvatsku a velkomeziříčský patriot každým coulem.

Než se dostaneme mezi indiány a Škipetary, povězte mi něco o Velkém Meziříčí.

Čím jsem starší, tím mám naše město raději. Vlastně jsem je poprvé začal pořádně vnímat až právě v souvislosti s Karlem Mayem. Malíř Gustav Krum, který sem přijel navštívit moji výstavu, vystoupil z auta, rozhlédl se a řekl mi, že máme úžasné renesanční náměstí. Tehdy jsem se na město začal dívat jiným pohledem. A dodnes jeho krásu pořád objevuji, oceňuji a žasnu.

Nad čím?

Nad jeho krásou. Opravdu se nestačím vynadívat. Dokonce jsem kvůli tomu ani nezměnil banku.

Banku?

Mám účet v jedné nejmenované bance a i když by mi jinde třeba nabídli lepší podmínky, neopustím ji kvůli velkému obrazu našeho města od Zdenky Vorlové, který tam u nich visí.

Víte, většinou nečtu nic jiného než mayovky. To proto, že v nich je vždy svět v pořádku a pokaždé tam objevím něco nového ve vztahu k životu Karla Maye. Ale v poslední době jsem si přidal i knihy o našem městě - teď naposledy knihu o kostele, kterou mám připravenou k přečtení.

Dobře, pojďme tedy ke Karlu Mayovi a mayovkám. Jak to začalo?

Už jsem to říkal mockrát a pro Velkomeziříčsko to klidně a rád zopakuji. Když přišel do kin Vinnetou - bylo mi zhruba pět či šest let a bydleli jsme v Ostravě - vzal mne tatínek na třetí díl Vinnetoua do kina.

Tam Vinnetou umřel.

Tam Vinnetou umřel. Mě to tak strašlivě dojalo, že jsem brečel ještě na ulici. Kolemjdoucí tatínka dokonce podezřívali, že mne bije. Tatínek mi sliboval, že půjdeme na film znovu, abych viděl, že Vinnetou zase žije. Zkrátka - byli jsme na tom asi čtyřikrát, ale nic platné, brečel jsem pořád. A tam někde se ten vztah zrodil.

Uznávám, že je to silná scéna, se kterou si filmaři hodně vyhráli. Působí na vás i teď?

Neomylně. Dodnes, když to vidím, tak se mi v krku udělá knedlík. Někdy si řeknu: Kdyby se tak jednou ten Rollins netrefil a dopadlo to jinak... Starej chlap a takhle blbnu.

Jak to bylo s Karlem Mayem ve vašem životě dál?

V první třídě jsem doma v knihovně objevil tři svazky Vinnetoua, tehdy vydané v edici KOD. Hned jsem po nich sáhl, ačkoliv jsem ledva uměl číst. Samozřejmě se mi to na první přečtení nelíbilo, protože se knihy od filmu podstatně lišily. Ale statečně jsem se knihami prokousal a už mne nepustily.

Mými dalšími KODovkami byly Duch Llana Estacada a Černý mustang a v sedmdesátém roce jsem k Vánocům dostal Syna lovce medvědů. S úžasem jsem zjistil, že v nich je také Vinnetou s Old Shatterhandem. Navíc to byly knihy volně přeložené Vítězslavem Kocourkem, který je spíše převyprávěl do mimořádně čtivé podoby, takže zapadly přesně do mého dětského vnímání. Mimochodem, dodnes Kocourkovy překlady považuji za vynikající. Vadí mi sice vypuštěné pasáže, ale chápu, že to bylo v zájmu lepší čtivosti.

Jaké vypuštěné pasáže?

Jednak jsou to víceméně nepodstatné odbočky od hlavního děje a pak takové ty filosofické, někdy i zdlouhavé úvahy. Karel May byl totiž hluboce věřící člověk a filosof a měl tendenci do knih své úvahy podsouvat. Ostatně, v Německu vydavatelé do Mayových textů také masivně zasahovali.

To jste ale byl čtenář, ale ještě ne „český král žánru“, jak vás kdysi někdo nazval; to jsem si někde přečetl.

Zlom nastal po roce 1989. Mayovky u nás začaly znovu vycházet a tak jsem k těm všem 32, které za socialismu vyšly a které jsem doma měl, začal přidávat romány, které byly pro nás nové. Znovu jsem se do nich začetl, abych si je osvěžil. V roce 1994 pak vyšla kniha od Klause Farina Karel May - první německá pop-hvězda. Byl jsem z té knihy nadšený, protože šlo o první objektivní životopis Karla Maye vydaný u nás.

Kniha obsahovala mimo jiné také výzvu či prosbu čtenářům o připomínky a doplnění. Jedna z jejích kapitol se věnovala právě kritice oněch pozměněných překladů - například napočítali v nejrůznějších překladech prvního dílu Vinnetoua 1100 nejrůznějších nakladatelských změn. Napsal jsem jim tedy, že svým způsobem je to dobře, protože těmito úpravami se Karel May udržuje čtivým pro další a další generace. Odpověděli mi, že je to sice pravda, ale není to pravý Karel May - na druhou stranu prý mají pro ty, kdo takové mayovky hledají, reprinty původních vydání. A co hlavně, můj dopis postoupili Společnosti Karla Maye, která dnes čítá zhruba dva tisíce členů. Tak se stalo, že jsem se stal členem této společnosti, čímž se mi otevřely dveře k neskutečnému množství informací, včetně takových, že třeba existují setkání, kdy na některá jezdí i herci a další tvůrci filmových mayovek. Nu, začal jsem tam jezdit taky. Byl jsem velmi vítaný host, pro německé přátele tehdy trochu exotický; a abych i já jim měl co nabídnout, vozil jsem tam naše ilustrátory - české knihy se Zdeňkem Burianem a Gustavem Krumem pro ně byly vzácnost. Byl jsem vlastně jedním z prvních Čechů, který se osobně setkal například s autorem hudby k deseti mayovkám Martinem Böttcherem, představitelkou Nšo-či Marií Versini, Vinnetouovým vrahem Rikem Battagliou a mnoha jinými.

Začal tedy váš bezmála badatelský zájem o Karla Maye.

Spíš než badatelský bych řekl popularizační. Mým primárním cílem vždy bylo napravení pokřiveného obrazu Karla Maye. Totiž že nejde o autora brakové literatury pro mládež, ale o významného spisovatele, který zaslouží být zařazen do pomyslné síně slávy s klasickými autory. A to nejenom proto, že je podle statistiky UNESCO pátým nejpřekládanějším autorem na světě a když odečteme Bibli, tak dokonce čtvrtým (údaj z r. 1967).

Vždycky mne mrzelo, že jediné informace o Karlu Mayovi v našich médiích pravidelně zněly: nikdy necestoval, kradl, seděl ve vězení, vyprávěl příběhy, které nikdy neprožil. To ale není pravda. On to všechno prožil, ovšem ne v Orientu či na Divokém západě, ale v domácích poměrech svého Saska. Ovšem aby své zážitky mohl se svými čtenáři sdílet, tak je, jak sám říká, oblékl do hávu pohádky a poslal mezi lidi.

Tento skutečný obraz Karla Maye mi pak pomohly šířit hlavně naše webové stránky, které si kdysi založil kamarád Ondra Majerčík a jednu část měl věnovanou právě Karlu Mayovi. Začal jsem na ni spolu s Míšou Kroupovou přispívat a postupně jsme tyto stránky bezostyšně uzurpovali, což se mu zalíbilo. Dnes jde o tak mohutný zdroj informací, že jej využívají i Němci.

Kromě toho, že jste mayovský popularizátor a badatel, jste i majitelem rozsáhlé sbírky artefaktů. Co v ní je?

Spousta kalendářů, pexesa, puzzle, kostýmy, cizojazyčná vydání knih. Mám například mayovky v polštině, které jsou zajímavé tím, že v rámci poválečné averze vůči Němcům udělali ze všech Němců Rakušáky. Dalším řekněme odvětvím je sekundární literatura, kterou si vozím z Německa a sám si ji překládám. Kdybych uměl dobře německy, četl bych ji v originále. Ale protože německy neumím, tak si ty knihy postupně pomocí kvalitních slovníků a trpělivosti překládám do češtiny. V počítači je upravím, vytisknu, donesu příteli Jirkovi Michlíčkovi, on mi to zmenší a vytiskne. Pak to nechám vyvázat a mám z toho pro mě a mé kamarády takové unikátní knihy. Dnes tenhle můj soukromý samizdat čítá sedmnáct knížek, vesměs o životě Karla Maye, ale taky některá jeho díla, která u nás nevyšla a nikdy zřejmě nevyjdou.

Když už mluvíte o Jiřím Michlíčkovi, prý spolu něco chystáte?

Je to jeho nápad - on má samé dobré nápady. Chystáme promítání zajímavých a unikátních filmů z natáčení na nádvoříčku Staré pošty s tím, že bych k tomu řekl pár slov a byl k dispozici pro besedu.

Kdy to bude?

To ještě nevíme, ale plánujeme to na přelom srpna a září. Tak aby bylo ještě hezky, ale nenarušilo to program Velkomeziříčského kulturního léta. Zkrátka v indiánském létu.

S turistikou po filmových lokacích jste začal také v devadesátých letech?

Pro nás to mělo pořád takové to kouzlo odpíraného - mluvím o devadesátých letech, kdy jsme se teprve nadechovali svobody. Filmy běžely v kinech naposledy v sedmdesátých letech, pak dlouho nic a až na samém konci si komunisti mysleli, že se zachrání, když nám pustí Vinnetoua, Angeliku a Zlatovlásku s Janem Třískou. Němci měli Vinnetoua v televizi každé Vánoce, pro ně to vzácné nebylo, ale pro nás to byl obrovský návrat a znovu jsme si to prožívali. Takže když jsem se v Německu poprvé setkal s lidmi, kteří navštívili filmové lokace, bylo to pro mne zase novým impulsem. Jenže jsem v té době učil a kvůli penězům Chorvatsko pro mě zas tak dostupné nebylo. Postupně jsem se tam ale začal dostávat, změnil jsem zaměstnání a dnes mohu říci, že mám zhruba devadesát procent míst, kde se v Chorvatsku mayovky natáčely, navštívených.

Jak taková místa hledáte?

Většinou máme s přáteli tipy od kamarádů Němců, ale jsou i místa, která jsme našli sami. Asi nejemotivnější byl objev místa, kde Vinnetou tušil svoji smrt; to neznali ani ti největší fandové z Německa. A pak také první výstup na místo smrti Vinnetoua. Tam jsme asi dvě hodiny vysekávali keře, kluci z Německa už to znali a tak si vzali nářadí, a pak jsme půl hodiny fotili, tiše, beze slova. Jako bychom byli v kostele. Filmaři byli vůči nám docela milosrdní, protože ta místa jsou většinou poblíž silnic. Ale naopak například tohle místo Vinnetouovy smrti bylo až v třetím údolí v pořadí pěší chůze pod štítem Maliho Alanu. Dnes už je to jinak - chodí tam davy milovníků mayovek, já sám tam dvakrát až třikrát ročně přivádím zájezd, takže je tam upravený chodníček, ovšem ve své době to byla docela turistika.

Kdybyste žil v mayovce, kým byste nejraději byl?

Kdybych žil v mayovce, samozřejmě bych chtěl být Old Shatterhandem. Je nositelem nejkrásnějších lidských vlastností, ale přitom si i připouští lidské chyby. Je jakýmsi přirozeným Supermanem, bez jeho nadpřirozených schopností. Mimochodem, k pověstnému úderu Old Shatterhanda se vztahuje jedna historka, která dokazuje, jak velký byl Karel May mystifikátor. May, jak jistě víte, v dobách své největší slávy nijak nezakrýval, že jde o autobiografie a tvrdil, že Old Shatterhandem je on sám. Nicméně měřil metr šedesát a nosil brýle pro krátkozrakost. Když se jej v jedné společnosti ptali, jak může s tak malou rukou někoho omráčit pěstí, bez váhání a uzardění odpověděl: „Nezáleží na velikosti ruky, ale na postavení kloubů.“

Jakou knihu byste doporučil tomu, kdo s Mayem začíná?

Začít by měl určitě Vinnetouem. Začíná tam ten celý příběh, kdy Karel May přijíždí na Západ jako greenhorn, jako domácí učitel. A určitě bych doporučil právě Kocourkův překlad, a pro ty nejmladší spíš dvoudílné vydání, která vyšlo v Albatrosu.

Kterou mayovku považujete za nejhodnotnější?

Všechny mayovky jsou specifické nádhernými popisy prostředí. May byl mistr popisů a mistr dialogů. Samozřejmě hlubší díla jsou z jeho pozdnějšího období, kdy, ovlivněn česko-rakouskou pacifistkou a spisovatelkou Berthou von Suttner, sklouzl k pacifismu. Je ovšem nutné přiznat, že ty knihy jsou trošku k nečtení. Není to ten dobrodružný Karel May, jak jej známe.

Na druhou stranu mají mayovské myšlenky, jako například zavržení kultu bohatství, vyzdvižení přátelství ras a národů a další pilíře jeho tvorby, obecný přesah do všech dob i společností.

Nyní, po dvaceti letech práce, můžete říct, že se vám podařilo změnit obecný pohled na Karla Maye?

Do jisté míry ano. Národní muzeum, instituce, která by ještě před dvaceti lety o Karla Maye ani nezavadila, o něm pořádala v roce 2013 velkou výstavu, na které jsem se podílel doprovodnými texty. Karel May už je v učebnicích, z toho mám opravdu radost. Zkrátka podařilo se to, aby nebylo dílo odtržené od autora, jako tomu bylo dříve - o Karlu Mayovi jsme kdysi vlastně věděli jen to, co bylo napsané na obalech knih: kradl, seděl, nikdy neprožil, nikdy necestoval. To už tak dnes není.

Když jsem v devadesátých letech s Mayem vážně začínal a někomu jsem řekl, čím se zabývám, smáli se mi. Že to jsou knihy pro děti a pokleslá zábava. Dnes, po těch výstavách, webu, knihách, cestách po lokacích a tak dále, už se nikdo nesměje. Karel May je uznávaným autorem, takže „Vinnetou svůj úkol splnil, můj bratře.“ Teď už můžu klidně odejít do mayovského důchodu a jen se bavit.

Čeho byste ještě, kromě zábavy tedy, chtěl dosáhnout?

Mám takový sen, který se mi asi nesplní, a to vidět alespoň dvě dějiště mayovek – ne filmových, nýbrž knižních. Chtěl bych vidět skutečné Llano Estacado, byť už dnes neexistuje, je to zavodněná, osídlená krajina. A také slané jezero Šot al-Džeríd v Tunisu.

Řekněte mi ještě, má Karel May budoucnost?

Rád bych řekl, že má. Ale nějak ji v té záplavě knih, filmů a komiksů dneška nevidím. Čekal jsem příliv čtenářů poté, co se v roce 2016 objevil nový televizní Vinnetou, ale není to pravda.

Na druhou strany ale má dílo Karla Maye takový přesah nad kulturami, národy i věky, že bych je ještě neodepsal. Teď například vyšel v rámci edice Padesát nejkrásnějších knih Albatrosu první díl Vinnetoua jako naprosto úchvatné dílo s perovkami a současně i kvaši Zdeňka Buriana a měl takový úspěch, že vyjdou i další dva. A to je povzbudivé.

Petros Martakidis

 

Jan Koten jako Old Shatterhand v jedné z nejslavnějších filmových scén.
To musíte vidět!

Místo Vinnetouovy smrti
Jan Koten vás provede tam, kde zemřel náčelník Apačů.

Rozhovor s architektem filmových mayovek Vladimirem Tadejem

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.