Pověsti z Velkomeziříčska: Zlatý křížek
Zveřejněno 23. 4. 2026 10:58
Lidové pověsti se v minulosti šířily především ústním vyprávěním. Podle vzoru lidových vypravěčů se těmito pověstmi inspirovala a téma znovu zpracovala Marie Ripperová. Ilustracemi je doplnily Alice Trojanová a Kateřina Dvořáková.
Publikaci Pověsti z Velkomeziříčska vydalo město Velké Meziříčí roku 2020. Zakoupit ji můžete v Turistickém informačním centru Velké Meziříčí nebo na e‑shopu města.
Vydáme-li se proti proudu řeky Oslavy z Velkého Meziříčí směrem k Mostištím, spatříme po pravé straně poblíž odbočky na Martinice křížek. Je postaven na kopečku mezi dvěma lipami a vedou k němu kamenné schůdky.
V tomto místě postupně zahynulo několik lidí. Cizí cestující se tu sám zabil, pak několik nešťastníků z okolí se poblíž oběsilo, otrávilo či zastřelilo. Kdo ví, proč sebevrahy lákalo právě toto místo.
V Meziříčí kdysi žil postarší mládenec Kolovrátek, který se zamiloval do dcery šafáře z Nových dvorů. Nadbíhal jí, psaníčka posílal, ale Mařenka nic. Nakonec si dodal odvahy a na jarmarku v Meziříčí jí řekl, že by se s ní rád oženil. Mařenka ho však odmítla, prý už chlapce má a chystají veselku. Však si tady právě kupuje pár věcí do výbavy. Kolovrátek zůstal jako opařený. Vůbec ho nenapadlo, že by Mařenka mohla mít jiného. Neřekl nic, šel domů pro pušku a na zpáteční cestě zastřelil Mařenku a pak i sebe. A zase se to stalo v tom stejném místě.
Zbožní manželé Russovi, kteří bydleli poblíž, postavili v tom místě křížek. Kristovo tělo bylo prý z ryzího zlata, proto se mu podnes říká „zlatý křížek“. Při opravě prý řemeslník nahradil zlato železem, které je pouze pozlacené. Co je na tom pravdy? Kdo ví.
U toho zlatého křížku se občas v noci zjevoval duch, proto se tudy lidé báli chodit. Jednou bylo sychravé podzimní počasí. Mlha, tma, kdo nemusel, ven nevycházel. Z Martinic poslali kočár pro kněze, aby přijel zaopatřit umírajícího. Tak jel. Když přijeli ke zlatému křížku, byla právě půlnoc. Koně se zastavili a za žádnou cenu nechtěli jet dál. Marně je kočí švihal bičem.
Kněz vystoupil z kočáru, v ruce velebnou svátost, a kráčel po schůdcích ke křížku. Chvíli tam rozmlouval s jakousi temnou postavou, a když se vracel, zaslechl kočí jeho slova: „Teď nemám čas, počkej, až se vrátím.“
Sotva vsedl do kočáru, koně bez pobízení pokračovali v cestě. Když splnili svůj úkol u nemocného, vraceli se zase zpět. A jako předtím, koně zase zastavili u zlatého křížku, jako by je přikoval. Kněz znovu vystoupal ke křížku. Teprve po dlouhé době se vrátil a jeli domů. Nikomu o této příhodě nevyprávěl, ale chodil zamlklý a smutný a do roka zemřel. Od té doby už ducha nikdo nepotkal.
