Děti viděly Indii tak trochu jinak
Zveřejněno 21. 5. 2025 13:22
Dne 21. května se žáci z pátých až osmých tříd Základní školy Školní účastnili programu Indie tak trochu jinak, který se konal v kinosále Jupiter clubu. Pořadem z produkce Agentura pohodáři provázel Michal Poulíček.
Ten se se svým týmem vydal na měsíční cestu po jedné z největších zemí světa. Na svých cestách zažil krásy i stinné stránky Indie, které shrnul do více než hodinového dokumentu. Žáci reagovali velmi pozitivně a po filmu se ptali na informace týkající se cesty. Například – jestli si cestovatelé odnesli nějakou nemoc, nebo kam se chystají příště. Odpověď na první dotaz byla „ne“ a na druhý „buď Filipíny nebo Japonsko“.
Putování Michala Poulíčka a jeho týmu po Indii
Putování začínalo v Novém Dillí – hlavním městě Indie. První, čeho si cestovatelé všimli, byla nepříjemná smogová situace. Přesto se vydali k Bráně Indie, monumentálnímu oblouku, kde chtěli svou cestu symbolicky započnout. Už to byl intenzivní zážitek, u samotné brány se fotilo mnoho lidí, dokonce i policisté.
Jejich cesta dále pokračovala po silnici. Pásy vozidla, ve kterém cestovali, byly všechno možné, jen ne bezpečné. Cestování rikšou je vyšlo na 50 rupií (asi 14 Kč). V ulicích bylo běžné potkat krávy či prodejce kuřat, kteří je přepravovali v klecích na kolech. Metro pro změnu působilo dosti klidně v kontrastu s chaosem, který se odehrával jen o pár metrů výš.
Cestovatelský tým ochutnal typické indické nápoje, kávu a čaj, a ač se na první pohled dosti lišily od toho, co známe z Česka, chutnaly překvapivě lahodně. Co se týče jídla, zazněly třeba zajímavosti o zvláštnostech tamních náboženských skupin – hinduisté nejedí hovězí maso, muslimové zase kuřecí. Indická kuchyně je velmi pikantní, což potvrdil i tým.
Není bez zajímavosti, že bylo možné narazit i na poměrně bizarní scény – třeba na opice před budovou soudu, které kouřily a pily alkohol, vše v kulisách silné smogové situace. Ta byla tak špatná, že varování před ní dosahovalo nejvyššího stupně. Samotná budova soudu připomínala spíše polorozpadlé nádraží než sídlo důležité instituce.
Cestovatelé se setkali i s netradiční kulturou – ta se týkala nelehkého života indických žen. Ty, když se rozvedou, jsou zcela vyřazeny ze svých rodin. Rozvod je totiž v Indii něco neakceptovatelného. Ženy jsou pak nuceny žít v nuzných podmínkách, klidně i celá desetiletí.
Tým dále pokračoval na své cestě do indického státu Uttarákhand, konkrétně do města Rišikeš. Zde si vyzkoušel jógu i pohostinnost místních lidí. Zvládl se i vykoupat v jedné z nejznámějších řek – Ganze. Ač je známá jako nejšpinavější řeka na světě, na záběrech byla překvapivě čistá. Navíc měla osvěžujících 6 stupňů. Bohužel nedílnou součástí Indie je i chudoba, a tak i v této části tým narazil na žebrající děti. Ty byly vyhnány svými rodinami žebrat, a jelikož byly opravdu neodbytné, členové týmu se slitovali a dali jim pár rupií. Na ulici se setkali také s prapodivným povoláním – čističem uší. V Indii je prý zcela běžné a čistič pracuje s klasickými vatovými tyčinkami. Cestu státem tým zakončil modlitbou u Gangy a přáním do budoucna.
Na další cestu se vydal do dalšího indického regionu Paňdžáb, do města Amritsar. Tuto oblast obývá náboženská skupina vyznávající sikhismus. Tito lidé mají své specifické znamení – nosí turbany a většina mužů navíc plnovous. Jsou často terčem posměchu zbytku indického obyvatelstva. Jelikož se tato oblast nachází na indicko-pákistánské hranici, bývá často svědkem poměřování sil mezi těmito dvěma státy.
Dalším navštíveným státem byl Himačalpradéš s městem Daramšala. Zde nikdo nedodržoval pravidla silničního provozu, přednost měl ten nejrychlejší a samozřejmě by to nebyla Indie, kdyby se hodně netroubilo. Rovněž zde lze potkat dva extrémy – na straně jedné kamiony bez zadních světel a na straně druhé řidiče, kteří používající dálková světla a zcela nesmyslně tak oslňují ostatní řidiče. Pokud někdo přejede odbočku, nebo se jen tak rozhodne, že se otočí uprostřed silnice, prakticky to ihned udělá, a tak nejsou výjimkou ani vozidla v protisměru. Policie, i když je svědkem takového nebezpečného chování, to nejenže ignoruje, ba dokonce i sama praktikuje. Asi největším paradoxem však zůstává to, že cestovatelé za celou dobu svého putování natrefili pouze na jedinou bouračku. Přivedlo je to k myšlence, zda organizovaný chaos není alespoň v nějakém ohledu lepší než striktní pravidla, která lákají k porušování.
Součástí putování v tomto regionu byl i výstup na Himálaje. Cestovatelé se sice nacházeli stovky kilometrů od největší dominanty Mount Everestu, přesto byl jejich výstup náročný. Paradoxem bylo, že se při výstupu zapotili. Ano, i v největším pohoří světa dokáže být horko. Výhled, který se jim za to naskytl, byl ovšem velkolepý.
Putování dále pokračovalo do největšího indického státu Rádžástánu, kde cestovatelé navštívili město Džajpur – růžové město i jeho signifikantní památku, pevnost Amber. Zde opět viděli stinnou stránku Indie, a to zneužívání slonů. Slon indický je největší asijský suchozemský živočich a Indově ho využívají jako atrakci pro turisty. Zvířata však nejsou stavěná na neustálé nošení turistů, a proto trpí. Samotný Michal Poulíček tak apeloval na to, abychom, pokud se někdy do Indie dostaneme, takové týrání zvířat nepodporovali.
Předposledním místem, kterému se dokument věnoval, bylo město Puškar. Zde byly k vidění opět krávy v ulicích. Kuriozitou je, že krávy trpící nějakou formou postižení jsou zde cennější než zdravé. Po ulicích se procházely opice, které vytvářely velké skupiny. Cestovatelé zahlédli i pár lidí, kteří kráčeli se vzhůru zdviženou rukou. Šlo o stoupence náboženského přesvědčení, kteří takto projevovali úctu bohu Shivovi. V tomto městě tým zažil i indickou svatbu.
Předposledním místem byla Ágra se slavným Tádžmahálem. Cestu dlouhou přes 600 kilometrů absolvovali členové týmu vlakem a opět se jim ukázala temná strana Indie – lidé vyhazovali odpadky z okna do krásné indické přírody. Konečná destinace byla ve městě Varanasi, kde byl chtěl zemřít každý Ind. Místo je totiž považováno za posvátné a traduje se, že každý, kdo zde zemře, putuje přímo do nebe.
Kade Sanga
