Příběh prvního maturanta velkomeziříčského gymnázia
Zveřejněno 21. 8. 2025 7:39
Nedávno se mi do rukou dostala útlá ručně psaná knížečka. Jejím autorem je profesor Josef Mašek, velkomeziříčský rodák, který po absolvování zdejší reálky vystudoval v Praze matematiku a fyziku, pracoval ve fyzikálním ústavu v Brně a pak desítky let vyučoval na gymnáziu v Olomouci. Prožil nelehký život, který právě v této své knížečce, kterou sepsal v roce 1951, popsal.
Josef Mašek se narodil 30. července 1887 na Podhradí v domě číslo popisné 12. Jeho otcem byl punčochář Alois Mašek. Matkou mu byla Marie, dcera krejčího a kostelníka z Bohdalova Františka Řepy. „Naši rodiče měli celkem čtyři děti, vedle mne jsou tři sestry, z nichž dvě starší (Marie a Aloisie) se provdaly ve svém rodišti, a nejmladší (Růžena) je provdána v Dačicích na Moravě," píše Josef Mašek v úvodu a pokračuje: Oba rodiče se pilně starali o živobytí a o svou rodinu. Otec pracoval u svého stávku od časného rána až do 10 hodiny večerní. Pak si sedl u stolu a četl až do půlnoci. Maminka pomáhala otci v jeho práci, jak mohla. Otec si koupil vlnu od lidí z venkova, sám ji pral a sušil. V textilní továrně mu ji upředli, příze se pak doma soukala. Stávkové punčochy se sešívaly, valchovaly a barvily. V této práci jsme pomáhali otci všichni. Maminka starala se vedle domácnosti též o prodej stávkového zboží na trhu a v podomním obchodu. Tuto její velkou práci jsme plně ocenili po její předčasné smrti."
Do školy kvůli konkurenci
„Na obecné škole jsem dobře prospíval," píše o sobě Josef Mašek, i když jisté problémy přece jen přiznává: „Pan učitel Veselý dal mně v první třídě z psaní dostatečně, ale v páté třídě dával už mé písmo spolužákům za vzor. Náš katecheta P. Alois Krejčí vychovával nás nábožensky a mravně velmi přísnou metodou. Jeho přičiněním jsem předčasně zvážněl.
Skončila škola obecná a Josef přešel na měšťanku. „Zde jsem byl svou pílí prvním žákem ve třídě. Působil jsem tím rodičům radost. Když pak roku 1899 byla v našem městě založena zemská vyšší reálka, rozhodli se rodiče, že mne nechají studovat. Jistě je vedla k tomuto rozhodnutí vedle mé píle také okolnost, že ruční výroba stávkového zboží byla překonána strojní výrobou v sousedních městech (v Třebíči a v Bystřici nad Pernštýnem)."
Problém zvaný tělocvik
A tak Josef Mašek směřoval za vzděláním. „Naše reálka byla první dva roky umístěna v přízemí bývalé měšťanské školy na náměstí. Počátkem šk. r. 1901/2 stěhovala se do novostavby na Karlově, kterou vysvětil brněnský biskup Fr. Bauer, pozdější olomoucký arcibiskup. Profesorský sbor, zpočátku doplňovaný učiteli z měšťanky, se postupně ustavil, ale vystřídalo se zde hodně profesorů, kteří u nás působili jen přechodně. Studium na reálce mne bavilo. Nosil jsem domů stále vysvědčení s vyznamenáním. Jen v deskriptivě a v tělocviku jsem trochu pokulhával. Na maturitním vysvědčení jest pouze z tělocviku chvalitebná. Se všemi spolužáky jsem žil v nejlepší shodě. Všem jsem pomáhal, když za mnou přišli, poradil jsem jim, jestliže něčemu nerozuměli, úlohy opravil anebo dal opsati."
Nejen na studia vzpomíná, ale také na prázdniny. Zvláště pak na ty v letech 1901, 1902 a 1903, kdy propadl své celoživotní lásce turistice, ke které ho přivedli jeho strýcové Leopold a Antonín.
Rok 1904 a 1905
Šťastné chvíle dětství a dospívání ovšem tvrdě utnul rok 1904. „19. dubna zemřela nám po těžkém zápalu plic naše nezapomenutelné maminka! Umírala dlouho, až desátého dne v 7 hodin ráno vydechla naposled... Byli jsme všichni shromážděni u jejího úmrtního lůžka a pozorovali jsme, jak se blíží její poslední okamžik. Já jsem se pak dal najednou do takového srdcervoucího nářku, že jsem mamince to její umírání na okamžik zarazil. Každý rok 19. dubna uvědomuji si tuto smutnou rodinnou událost, která měla pro celou naši rodinu obrovský význam. O prázdninách tohoto roku rozstonal se nám také náš tatínek těžkým zápalem plic. V kritických dnech dávali jsme mu střídavě se starší sestrou studené obklady ve dne v noci, až se nám posléze podařilo horečku zvládnouti. Otcova nemoc trvala 6 týdnů. Co jsme zažili strachu, aby nám také on nezemřel hned po mamince! Jakmile se trochu zotavil a zase seděl v práci u stávku, napadlo mě, abych si ho nakreslil. Tak mám na tento rok trvalou památku."
Další setkání se smrtí čekalo na Josefa Maška v roce 1905. „Roku 1905 stala se v našem městě tragická událost, která měla význam celonárodní. Po dlouhé těžké nemoci zemřel náš starosta profesor Vladimír Čech, bratr básníka Svatopluka Čecha a spoluvydavatele Květů. Pamatuji se, jak byl přivezen nočním vlakem z lázní Reichenhallu v Bavořích, kde dlel na léčení. Jeho slavný pohřeb byl pro nás význačnou událostí. Viděli jsme za rakví básníka Svatopluka Čecha a jiné vynikající osobnosti."
První maturant
A přišel rok 1906, kdy Josef Mašek skládal zkoušku z dospělosti. Maturita v něm zanechala obrovskou stopu. „Svá středoškolská studia jsem zakončil maturitou 19. července 1906 za předsednictví zem. šk. inspektora Vincence Jarolímka, který se stal po prázdninách profesorem deskr. geometrie na čes. technice v Praze. Zkouška dopadla pro mne výborně. Byl jsem prvním maturantem. Pan starosta Jos. Čermák pozval mne s tatínkem do zasedací síně radniční na nedělní dopoledne, kde za přítomnosti městské rady mne veřejně pochválil a dal mně na památku zlatý prsten s datem mé maturity a se svými iniciálkami. Kromě toho jsem dostal 80 korun stipendia pana Tálského. To byly pro mne radostné chvíle, na něž vždy rád vzpomínám. Nezažil jsem opravdu ve svém příštím životě tak radostných okamžiků. Ty také rozhodly o mém vysokoškolském studiu. Pan starosta Čermák mně ještě zprostředkoval přijetí do Hlávkových kolejí přímluvou u pana Tálského v Praze, jemuž jsem pak osobně poděkoval."
Do Prahy
Na začátku října 1906 se Josef Mašek vydal do Prahy za dalším vzděláním. „Na radu svého krajana, právníka Javůrka dal jsem se zapsati jako realista na odbor stroj. inženýrství, abych po první státnici přešel jako mimořádný posluchač na filosofickou fakultu university, kde budu studovati profesuru matematiky a fysiky. Svá studia jsem zařídil podle tohoto plánu. Do přednášek jsem chodil svědomitě a snažil jsem se skládati zkoušky v předepsaném termínu."
Na technice pobyl Mašek dva roky. „Z přednášek na technice se mně zvláště líbila matematika prof. Matěje Norberta Vaněčka, deskriptiva prof. Vincence Jarolímka a elektrotechnika prof. Dr. Karla Domalípa. Začátkem šk. r. 1908/9 přestoupil jsem na filosofickou fakultu české university, kde jsem si zapsal předměty z matematiky a fysiky, předepsané ke státní zkoušce profesorské."
Ani v Praze nezapomínal na svoje rodné Velké Meziříčí, kam se často vracel. Ve své knížečce popisuje například svou návštěvu o prázdninách roku 1909, kdy se ve městě konaly velké manévry za účasti císařů Františka Josefa I. a Viléma II.
Ale škola nečekala: „Ve šk. roce 1909/10 hleděl jsem dokončiti vysokoškolská studia. „Po zkouškách klausurních 24. a 26. listopadu podrobil jsem se ústním zkouškám 9., 10. a 12. prosince. Z matematiky s výsledkem dobrým a z fysiky výborným. Výsledek ústní zkoušky z matematiky mne zklamal, protože studiu matematiky jsem věnoval velkou péči. Tím jsem, skončil své vysokoškolské studium. Přestěhoval jsem se z Hlávkových kolejí do soukromého bytu a snažil jsem se sehnat místo na střední škole, ale marně, protože byl tehdy velký nadbytek kandidátů profesury. Protože jsem chtěl ještě dosíci doktorátu věd technických, zůstal jsem po celý rok 1911 v Praze a přihlásil jsem se jako zkušební kandidát na reálce v Praze I."
Dobrý den pane doktore
Před Vánocemi roku 1911 podal Josef Mašek žádost o připuštění ke zkoušce na doktora věd technických. Mezitím získal místo asistenta na fyzikálním ústavu v Brně, a tak se začátkem ledna 1912 stěhoval. V březnu 1912 přišla zpráva, že jeho disertační práce byla přijata a má se dostavit ke zkoušce ústní. „Ta dopadla výborně. Promoce byla však stanovena až na 4. května. Promoci předsedal rektor dr. Julius Stoklasa za přítomnosti děkana odboru stroj. inženýrství prof. Ing. Karla Nováka a promotora prof. Bedřicha Procházky. Ten mne prohlásil doktorem věd technických."
Josef se vrátil do Brna. Na fyzikálním ústavu byl pověřen vedením meteorologické stanice. Plně se věnoval své práci, ale...
Přišla láska
...stalo se to, co se v životě mladého člověka stává velmi často. „Na jaře 1914 nastala velká změna v mém soukromém životě. Zamiloval jsem se čirou náhodou do sestřenice svého kolegy z pražských studií Ing. Ant. Maška, který přišel jako suplent na státní vyšší prům. školu v Brně a nastěhoval se se svou rodinou do domu, v němž jsem bydlil. Toto místo dostal prostřednictvím svého strýce profesora Alfreda Kopečného z Bílska ve Slezsku, který byl inspektorem průmyslových škol. O letnicích přijela rodina Kopečných na návštěvu k mému kolegovi. Ten mne představil a pozval na zájezd do Mor. Krasu. To byla příležitost k mému seznámení se slečnou Melanií Kopečnou, do níž jsem se zamiloval. Byla to skutečně má první láska."
Vše šlo velmi rychle. „Dohodli jsme se, že se zasnoubíme v Bílsku dne 19. července na její 22. narozeniny." A tak se i stalo. Ovšem psal se rok 1914 a brzy se přes Bílsko začala valit vojska směr Halič. Josef Mašek se musel vrátit do Brna, ne že by musel rukovat, ale z budovy techniky se stal lazaret, a tak nastalo stěhování.
Na Vánoce a následně i Velikonoce 1915 byl Josef Mašek už opět v Bílsku. „6. dubna jsme měli s Miluškou církevní sňatek v tamním farním kostele. Vedle rodiny Kopečných přijela na svatbu sestra Marie Tesařová a švakr Leopold Janšta, který byl mým svědkem."
Štěstěna se obrací
Po chvílích štěstí přišly opět chvíle smutku. „Druhého dne odjeli jsme s nimi do Brna, do našeho nového bytu na náměstí Konečného č. 5. Vždycky si rád prohlížím jeho trojdílné okno a vzpomínám si na začátek svého manželství, který byl tak záhy zkalen smrtí mého tatínka 13. května 1915! Zemřel po těžkém zápalu plic ve věku 73 let. Na pohřeb se sjela celá naše rodina. Příští den se rozdělila tatínkova pozůstalost. Domek zůstal rodině mé sestry Aloisii Janštové s níž otec žil."
Jak se říká – neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. „Ro 1915 byl pro mne tak tragický jako rok 1904. Sotva jsem se oženil, zemřel mi otec, a na konci prázdnin onemocněla mně manželka těžkým plicním neduhem. Zůstala po mé dovolené u rodičů a dostala náhle silný záchvat, který svědčil o těžké tuberkulose. Přišel tak brzy a neočekávaně, že jsem byl zdrcen našim osudem."
Josef svoji ženu převezl do plicního sanatoria ve Štýrsku. V únoru 1916 byla propuštěna do domácího léčení. Z poznámek Josefa Maška vyplývá, že byl v té době na dně a z depresí se snažil dostat intenzivní prací. V září 1918 dostal Josef Mašek nabídku na učitelské místo na reálce v Olomouci anebo v Telči. Vybral si Olomouc, a tak se 28. září 1918 se svou nemocnou ženou stěhovali. „Manželka bohužel stále víc a více chřadla, polehávajíc doma na otomanu, jak ji lékař nařídil. Vánoce a Velikonoce jsme strávili u rodičů v Bílsku." Paní Mašková pak Bílsku zůstala a Josef za ní přijel o prázdninách. „Scházela ode dne ke dni, až 9. srpna 1919 (v sobotu) skonala ráno v mé náruči ve věku 27 let. Byla pochována na hřbitově v Bílsku v úterý 12. srpna za velké účasti našich známých. To byla opravdu těžká rána pro mne a celou rodinu! Za její opravdovou, upřímnou lásku vzpomínám na ni každý den."
Josef Mašek se opět oddal práci, a také se zapojil do kulturního života v Olomouci. V roce 1923 se olomoucká škola pustila do propagace tehdejší noviny – rozhlasu. Studenti Konstantin Dvořák a Vladimír Novotný (pozdější technický ředitel brněnského rozhlasu) začali stavět první radiostanici. Úspěch to byl obrovský. Josef Mašek se pak stal jednatelem a později i předsedou Radioklubu. „Snažil jsem se získat na rozhodujících místech v Praze porozumění pro zřízení rozhlasového studia v Olomouci. To se podařilo však až po druhé válce světové," vzpomíná.
Pěšky do Bohdalova
Na konci prázdnin roku 1922 navštívil Josef Mašek své rodné město, kde na něj čekalo opravdu velké překvapení. „Byl jsem svou sestřenicí z Bohdalova pozván na námluvy. Vypravil jsem se tedy se svým švagrem Tesařem 25. srpna pěšky do Bohdalova (jako v mládí na vavřineckou pouť). Zde mně dala sestřenice informace o mé nastávající snoubence Kristě Hajátkové z Budče u Města Žďáru. Byla to 22letá nevlastní dcera rolníka Jana Sedláčka v Budči. Její otec Josef Hajátko zemřel, když ji bylo sedm let. Její maminka Marie, rozená Buršíková z Kamenné u Budišova, dcera tamního svobodníka a bývalého zem. Poslance, vdala se za rok podruhé a přivedla tak dcerám z prvního manželství nového tatínka."
Na námluvy došlo o den později. „26. srpna jsem šel se svým švagrem do Budče k Sedláčkům na mléko. Požádali jsme u dveří kuchyně o trochu mléka, načež jsme si sedli v síni na lavici. Mléko nám přinesla slečna Krista vyšší postavy, tmavých ostrých očí, která se na nás mile usmála a dala se s námi do řeči. Ptala se nás, kam jdeme. Ze začátku jsme říkali, že cestujeme, ale pak jsme řekli, kdo jsme. Ihned jsme byli uvedeni do světnice a zůstali jsme hosty až do odpoledne. Slečna Krista představila nás svým rodičům, třen sestrám a strýci Hrochovi z Prahy, který byl na návštěvě. Po dobrém obědě jsme setrvali v družném hovoru asi tři hodiny, načež jsme se rozloučili a šli k vlaku do Města Žďáru. Vyprovázela nás slečna Krista se svým strýcem. V půli cesty jsme se rozloučili, s Kristou jsme si slíbili, že si budeme psáti. Po našem návratu měla sestra Mařenka radost, že nás dá dohromady."
Na Vánoce byly zásnuby a svatba se naplánovala na 24. července. „Cestou z Olomouce zastavil jsem se ve svém rodišti, kde jsem najal krytý čtyřsedadlový kočár a jel se sestrou Mařenkou a švagrem Janštou do Budče přes Radostín a Nové Veselí. Po krátké zastávce a občerstvení v Budči nasedli jsme do kočáru my snoubenci, tatínek, strýc Hroch (svědek Kristy) a švakr Janšta (můj svědek), Jeli jsme přes Žďár do Nového Města na Moravě, kde jsme byli oddáni na okresním úřadě. Po krátkém občerstvení jsme jeli zpět do Budče. Cestou nás překvapila bouřka s lijavcem."
Rodina se přestěhovala na Staré Lazce do státního činžovního domu. „Na Lazcích se nám narodila dcera Mánička 26. dubna 1925. Po pěti letech, 26. srpna 1930 se nám narodil syn Zdeněk."
Dcera vystudovala farmacii a v roce 1949 se provdala za porodníka MUDr. Jiřího Peška a usadili se v Brně. Zdeněk se potatil a stal se strojním inženýrem.
Přišel rok 1948, rok, kdy Josef Mašek odešel do penze a odešel i z Olomouce a usadil se v Brně.
(Rodný dům Josefa Maška)
Petr Chňoupek
