Našel jsem svoje místo pro život
Zveřejněno 9. 5. 2024 12:03
Výtvarník, hudebník a skladatel Rudolf Brančovský, frontman kapely Poletíme?, bydlí a maluje ve Lhotkách. Předtím žil v Brně, Praze a tady na dědině u Velkého Meziříčí si to pochvaluje. Vyjíždět ze srdce Vysočiny na koncerty do všech koutů republiky je podle něj ideální. O víkendech totiž hraje a přes týden maluje. A na to má ve Lhotkách klid. Líbí se tu i jeho mamince Vlastě Švejdové, ilustrátorce, malířce, jejíž laskavé obrázky zná z knížek snad každé dítě. Jsou na první pohled rozpoznatelné stejně jako obrázky jejího syna. Oba mají svůj nezaměnitelný a přitom naprosto odlišný styl. Rudolf svá díla prodává do celého světa, dokonce až za polární kruh.
Byl jste dřív výtvarník, nebo hudebník?
Myslím, že to nastalo naráz už v dětském věku, lákalo mě obojí. Člověk se chce vyjadřovat odmalička, reaguje na hudbu, na umění. Vidím to i na svých dětech. Buď to v člověku je a rozvíjí to, a nebo to v něm není a rozvíjí něco jiného, třeba sport. A pak je i spousta možností, jak to člověk může v sobě zabít nebo naopak podporovat, až se dostane do bodu, kdy to dokáže překlopit, aby jeho záliba a talent byly jeho zaměstnáním.
Prošel jste jako dítě zuškou, kroužky?
Mám výhodu, že oba moji rodiče byli výtvarníci. V uměleckém světě mají všechna média k sobě blízko. Bavilo mě vše od focení, přes psaní, malování, skládání, veškerá prostorová tvorba, cokoli, čím se člověk může vyjadřovat. A vzhledem k tomu, že jsem z umělecké rodiny, dostal jsem k tomu prostor. Rodiče mě nezdržovali jinými věcmi, nenutili mě třeba sportovat.
Jak dlouho se malováním živíte?
Já s humorem rád říkám, že jsem nikdy nepracoval. Je to absurdní, protože člověk musí makat furt, aby existoval. Ale já jsem si po maturitě v oboru umělecké slévárenství (umělecké zpracování kovu a drahých kamenů) řekl, že nechci být součástí procesu, kdy chodím dennodenně do práce, ale chci se plně soustředit na to, co mě v budoucnu bude živit. Takže od devatenácti let jsem OSVČ, zpočátku s velmi skromným životem jsem budoval svoji značku.
Uměleckému slévárenství už se nevěnujete ani trochu?
Ne, vůbec. Sice by to šlo, když teď mám dům, mohl bych mít doma kovárnu nebo maličkou slévárnu. Ale já jsem už na škole zjistil, že potřebuju barvy a jiné vyjádření. A taky když něco namalujete, můžete to dát pod postel, kde to nezabírá tolik místa. Jak říkám, dlouhou dobu jsem žil velmi skromně v ateliérech a improvizovaných podmínkách.
Ilustrace vaší maminky jsou na první pohled rozpoznatelné, vaše malby taky, i když jsou úplně jiné.
Mám bratra a ten maluje zase úplně jinak. Jmenuje se Petr Lorenz, maluje v Brně – brněnské ulice a městské scenérie.
Máme tu výhodu, že se každý jmenujeme jinak. Nikdo mě tedy nemohl nařknout z toho, že jsem dítě prominenta, jak to bývá u herců, zpěváků, na něž se pohlíží jako na předvyvolené, kteří to mají zadarmo. Měl jsem v tomhle těžší cestu a považuji to za důležité.
Skoro se mi zdá těžké, aby dítě nezačalo styl rodiče trochu napodobovat.
V povaze dospívajícího člověka je se vůči rodičům vymezovat, takže jsem to rozhodně nechtěl dělat jako oni. Chtěl jsem si to dělat jinak, a to je asi ta nejlepší škola. Na autentické umění neexistuje návod.
Vaše obrázky jsou hravé, barevné.
Já se svým uměním léčím. Musí mi být dobře, když maluju, dělá mi to radost. V první fázi tak myslím na sebe. Zažehávací momenty u každého umělce jsou jiné. Někdo se s něčím vyrovnává, jiný potřebuje popisovat složité pocity, niterné detaily. Je to strašně rozdílné, i ty důvody, proč člověk tvoří, co tím chce dokázat. Mám zkušenost, že lidé vyrovnaní sami se sebou, žijící v harmonii, se pouštějí do tmavších, hlubších témat. A lidé, kteří jsou vnitřně naladění do depresivna, v tom umění hledají vitamín, který jim chybí. Obě polohy, vážná a veselá, se musejí doplňovat.
Podobně barevné jsou i vaše písničky. Bylo těžké najít k sobě muzikanty, kteří chtějí hledat hudbu ve stylu turbo‑šanson, original banjo punk future jazz band, jak jej sami označujete?
Všechny tyhle přívlastky vznikají proto, že když přijdete někam s novou kapelou, každý pořadatel nebo majitel klubu se vás zeptá, co hrajete. A pro náš styl jedno slovo neexistuje. Všechny naše skladby jsou autorské. My nenapodobujeme současné trendy v hudbě, nevytváříme rádoby líbivost, snažíme se být autentičtí a kvůli tomu je naše cesta na poli širší popularity složitější. Ale díky tomu jsme opravdoví, nejsme v masce, jsme sami za sebe. Lidi do kapely jsem si vybral jednoduše, dlouhou dobu jsem je hledal, až jsem je potkal a oni jsou se mnou s malými obměnami doteď.
Ani v začátcích jste nehráli nic převzatého jako mnohé jiné kapely?
Ne, já si od deseti let píšu vlastní písničky. A ty jsem potřeboval nějak hrát. Šramlovej swing, country swing, punk v nich byl od začátku Poletíme? a je tam pořád. Mění se to, přelévá. Jednou napíšu písničku, která je vtipná a slušel by jí country oblek, jindy písničku, která je spíš rocková, taková nebo maková. Samotný výjev, který zpracovává ta píseň, si sám řekne o svoje oblečení.
Výtvarnou a hudební tvorbu máte nějak propojenou?
Ne, pro mě jsou to dva různé světy, kdy pro jeden nestíhám druhý. A se vzrůstajícím zájmem o obě oblasti jsem rád, že jsem se přemístil sem, protože jsem tu v mnohem větším klidu.
Nedokážete tedy říct, co jste víc?
Můj normální týden vypadá tak, že o víkendu jsem s kapelou a hrajeme. V pátek odjíždím, v neděli se vracíme. Přes týden jsem s rodinou a maluju.
O víkendech šrumec, přes týden klid.
Přesně, na pódiu si odbydu potřebu showmana, extroverta. Doma si užívám klid a introverta. I když teď se dvěma dětmi je to čím dál těžší. Ale tak je to v pořádku.
Ve Lhotkách žijete zhruba šest let, už jste se s tímhle místem sžil?
Mám obrovskou výhodu, že moje žena pochází z Rudy a Velké Meziříčí je její město. Ze Lhotek pochází její babička, takže dědeček mého syna je Lhoťák a má tady spoustu bratranců, sestřenic. Přišel jsem do nádherných vztahů a rodinného systému, není nouze o společné opékání, návštěvy a různé jiné aktivity.
Takže nebylo těžké, přesídlit sem z velkého města?
Trvalo nějakou dobu, než jsem si uvědomil, že město už nepotřebuju. Moje aktivity směrem k lidem pokryje internet. A na koncerty jezdíme po celé republice, takže je to tady ideální, když bydlím někde uprostřed. Oceňuju klid na práci, kterou už mám. Pobyt v Brně mezi mnoha lidmi byl důležitý pro můj růst a setkávání se s jinými umělci. Aby ryba vyrostla do určitých rozměrů, potřebuje větší akvárium. A potom už je jedno, kde dožívá. Už jsem přestal vystavovat, dělám dvě velké prodejně‑výstavní akce ročně, lidé víc jezdí za mnou, dělám práci na zakázku a víc nemusím ani nezvládám. Otočil jsem si to, když jsem byl v Brně, jezdil jsem odpočívat do přírody, na chatu, teď jezdím za odpočinkem a na výlet do Brna. Užijeme si městský život. A až je ho moc, zase utečem a máme kam.
Maminka sem za vámi jezdí?
Často, teď je zrovna tady. Jezdí se k nám rekreovat jako na chalupu. Stará se nám o skalku.
Co se vám tu líbí nebo nelíbí?
Obecně, když se městský člověk stěhuje na vesnici (což vím od svých různých přátel a z jejich příběhů), má strašně iluzivní představy, vysní si všechno v růžových barvách a realita je potom jiná, víc na zemi.
Mám výhodu, že tu jsem i nejsem, nemám potřebu něco kritizovat. Já kromě vztahů tady ve vesnici nestíhám nic dalšího. Jsem nadšený ze lhoteckého malostarosty Honzy Oulehly, ale nikoho před ním jsem, jako osoba se zdejším trvalým bydlištěm, nezažil, takže to nemůže být kritika těch předchozích. Stíhám jenom Lhotky. Místní politiku záměrně nesleduji. V Brně jsem ji sledoval a byl jsem z toho unavený a frustrovaný. A to už nechci. Nechci, aby se mi lidé rozdělili podle volebních preferencí. Chci si tady užívat všechny ty dobré věci.
Patří mezi ně i sousedské vztahy? Už jste mezi místní zapadnul?
Myslím, že je to tady v pořádku. Určitě tu budou lidi, co mě berou jako exota, ale pokud jsou na mě milí, je mi to jedno. A vzhledem k tomu, že jsme tu tak rodinně provázaní, jsme prověření a nejsme pro nikoho nebezpeční.
Ovlivňuje vaši tvorbu to, že žijete tady?
Tvorba od života oddělit nejde a já su tady šťastnej skrz svoji ženu a svoje děti, skrz to, že jsme postavili dům, že bydlíme tady. Nemám pocit, že mám být někde jinde a jinak. Odpadávají mi stresy s tím spojené. Připadám si, že jsem na místě, kde mám bejt, s člověkem, se kterým chci bejt. Hledání svého významu nebo svého místa už mám snad odškrtnuté. Bylo to dobrodružné, třeba i bolestivé, náročné, ale mám to za sebou.
Kde vás můžeme v nejbližší době vidět nebo slyšet?
V pátek 7. června hrajeme s kapelou Poletíme? na třebíčském Zámostí. A v neděli 9. června od 11:00 pořádám tady ve Lhotkách 109 den otevřených dveří svého ateliéru s prodejní výstavou obrazů.
Martina Strnadová
