Poprvé na vrchol, podruhé pod zem, kam příště? Laťka je vysoko
Zveřejněno 22. 1. 2025 7:34
Co podnikneme dalšího? zaznělo po první úspěšné výpravě party kamarádů kolem vozíčkáře Radka Coufala, kteří jej v srpnu 2023 vynesli na Milešovku, a splnili mu tak jeho sen. Nakonec cíl další společné akce vymyslel Jiří Pálka. Po výstupu na nejvyšší horu Českého středohoří bude následovat cesta do podzemí. Ať je pořádná změna.
„Byl jsem letos navštívit středověké zlaté doly v Jílovém u Prahy a nadchlo mě to. Hned jsem se majitelů zeptal, zda bychom mohli uskutečnit mimořádnou prohlídku s vozíčkářem, oni souhlasili. Na oplátku jsme jim pak pomohli se stavbou ferraty, kterou v podzemí pro návštěvníky budují," vysvětlil Jiří Pálka. Důl totiž volně přístupný není, je v soukromých rukou milovníků podzemí, nadšenců do geologie a hornictví a prohlídku je třeba předem domluvit. „Vzít tam Radka byla výzva," dodal. Radek s jeho dobrodružným plánem souhlasil, ale pochybnosti měl velké. „Když mi Jirka představil svůj nápad a ukázal video, které v dolech natočil, tak už na něm to vypadalo děsivě. Přímo na místě to pak celé působilo ještě mnohem hůř. Říkal jsem si, že to je nereálné, že to nedáme. Štola byla strašně stísněná, úzká, nízká. Jak mě tudy protáhnou? Nakonec jsme to zvládli, ale byly tam napínavé momenty," odvětil na to Radek Coufal, který je po úrazu v roce 2018 na vozíku.
Jirka však už měl v hlavě plán, jak akci zrealizovat. Odvodňovací štola, kterou vede přístupová cesta do dolu, je místy jen 40 centimetrů široká. A taky jí protéká voda, proto jsou na zemi dřevěné lávky. Jízda na vozíku tedy nepřipadala v úvahu, stejně jako záchranářská nosítka, na nichž kamarádi vytáhli Radka na Milešovku. Musí je totiž nést šest lidí – tři a tři na každé straně. „Napadlo mě upravit kotouč, shodili jsme z něj korbu a se synem jsme udělali takové sedolehátko, k němu přidělali kurty, aby z něj Radek nespadl, a příprava byla hotová," popsal výrobu dopravního prostředku.
Datum výpravy, jíž se spolu s Radkem Coufalem zúčastnili Jiří Pálka s dcerou Leonou a synem Jiřím, kamarád Michal, Petr a Jana Ambrožovi i s devítiletou dcerou Markétkou, Pavel a Jan Tesařovi a Jakub Jaša, bylo stanoveno na 19. října 2024. Radek se těšil, protože v dolech ještě nikdy v životě nebyl. Hlodal v něm sice červíček pochybností, zda to klapne, ale zároveň věděl, že když Jirka něco řekne, tak to platí. První návštěva dolů, a rovnou zlatonosných, slibovala velký zážitek. Ty jílovské patřily historicky k nejdůležitějším zdrojům zlata v českých zemích, z nichž pramenilo bohatství pro Přemyslovce a Lucemburky. Ve 14. století bylo Jílové u Prahy připomínáno jako královské zlatohorní město, když zde král Jan Lucemburský dal razit zlatý dukát. Díky výtěžkům ze zdejších dolů byly vybudovány Karlštejn, Karlův most nebo chrám sv. Víta. Zlato posloužilo i k výrobě Svatováclavské koruny. Prohlídka dolu opravdu stojí to za to. „Jsou tam k vidění vrtačky, přehazovací nakladače, drtiče na rudu, dozvíte se víc o dobývání zlata, způsobu, jak ve středověku z rudy zlato dostávali, jak se tam horníci nadřeli," poznamenal Pavel Tesař.
„Naším cílem je zpřístupnit celý komplex dolů v této oblasti s několika variantami tras, kde budou moci návštěvníci vidět různé techniky dobývání zlata od hluboké historie po 20. století," uvádějí na svém webu majitelé dolu Pepř, který je zpřístupněn již zmiňovanou odvodňovací štolou Václav.
Právě touto cestou kamarádi Radka táhli a tlačili na stavebním kolečku jeden a půl kilometru mírně do kopce, aby si mohli společně prohlédnout podzemní prostory a okusit jejich atmosféru. Důl má tři patra, dvě spodní jsou zatopená a slouží potápěčům a záchranářům ke cvičení, jediné horní je přístupné. „Při tlačení a tažení kotouče jsme se střídali co dvacet metrů. Dobrých třicet metrů musel Radek zabrat sám. Hodně ručkoval po zemi i po trubkách, neměl to zadarmo. Ani tak jsme neprojeli všude, místy jsme ho sundali a přes ty nejnáročnější úseky přenášeli," podotkl Jan Tesař. „Spolu s kotoučem jsme táhli i skládací vozík, aby se pak Radek na exkurzní trase dolu mohl pohybovat sám," dodal Petr Ambrož.
„Pro mě to byla mnohem náročnější výprava než na Milešovku. Hodně jsem pomáhal," poznamenal Radek. „No bodejť, tam sis válel šunky, tady musels makat," skočil mu do toho se smíchem Jirka. „Když jsme pak skoro po sedmi hodinách vylezli ze štoly, byli jsme vyválení, od bláta, zničení, ale šťastní, že se to povedlo a že jsme pokořili takovou výzvu. Svým způsobem to pro mě byl ještě silnější zážitek než Milešovka. Měl jsem na tom totiž i svůj vlastní podíl. Musel jsem si to taky zasloužit, nebylo to celé jen na týmu lidí kolem mě," pokračoval Radek a dodal: „A navíc, v samotném závěru exkurze jsem měl tu čest provést zkušební odstřel. Mají tam totiž pro návštěvníky připravenou ukázku, jak těžba kdysi probíhala. Cestou zpátky jsme pak šli v mlze, protože kouř a prach nemají kudy jinudy uniknout."
I ostatní členové výpravy hodnotí výlet jako zdařilý, plný pozitivních dojmů a zážitků. „Mně se líbilo úplně všechno, ale nejvíc jízda důlním vláčkem. A taky ty svítící kameny na stěnách," sdělila nejmladší účastnice Markétka.
Nikomu při akci nehrozilo žádné nebezpečí. Maximálně mohli Radka vyklopit a vykoupat ve vodě, která tekla odvodňovací štolou, což by vzhledem k osmistupňové teplotě v podzemí bylo nepříjemné, ale nic dramatického.
„Když má člověk kolem sebe ty správné lidi, tým zdatných kamarádů, dají se vymýšlet šílenosti a i na vozíku podnikat velké a neuvěřitelné věci. Jsem vděčný za to, že takovou partu mám," říká s díky Radek Coufal. Své zkušenosti a zážitky předává dál coby člen Paracentra Fénix, jediného centra komplexní péče pro osoby se získaným poškozením míchy na Moravě. Šíří pozitivní myšlení a všem kolem sebe říká, že na vozíku život nekončí. Snaží se působit i preventivně a jezdí po besedách se školáky. „Chci zejména dospívající mládeži, která má často blízko k nebezpečným vylomeninám, sdělit, že jedna jediná blbina jim může zkazit celý život. Od člověka na vozíku je to sdělení mnohem věrohodnější než od zdravého," uzavírá Radek.
Martina Strnadová