Z úředních dokumentů tvoří historické příběhy
Zveřejněno 6. 5. 2025 8:36
Historik a archivář Martin Štindl pravidelně obohacuje velkomeziříčskou veřejnost o zajímavé příběhy z dějin našeho města. Připomíná v nich významné osobnosti, místa, děje. Vede místní pobočku státního okresního archivu, kde je takových témat nashromážděných od středověku spousta. Ovšem musí si je člověk umět ve stovkách metrů dokumentů vyhledat, poskládat do souvislostí a pak poutavě předložit čtenářům knih a článků nebo posluchačům přednášek. A v tom je Martin naprostý profesionál. Mezi jeho nejvýznamnější počiny patří vytvoření Památníku velkomeziříčských obětí holocaustu, za nějž byl nominován na Skutek roku Kraje Vysočina.
Nepocházíš z Velkého Meziříčí. Za jak dlouho se ti podařilo proniknout do historie našeho města?
Ve Velkém Meziříčí pracuju od roku 1992, kdy jsem nastoupil do zdejšího archivu. Stalo se tak díky příznivé shodě okolností. Bylo krátce po revoluci a město se snažilo obnovovat různé instituce, mimo jiné i místní archiv. Tehdy ještě přežívala rivalita mezi Žďárem a Velkým Meziříčím a Meziříčí chtělo svého archiváře. V tuhle historickou chvíli jsem se objevil já coby čerstvý absolvent Masarykovy univerzity, oboru historie – archivnictví. Tak jsem zakotvil v nově vzniklé pobočce ve Velkém Meziříčí, našel jsem tady dobré podmínky k životu. Díky historii jsem se s městem velmi rychle sžil. Zaujalo mě svými památkami i svou minulostí, kterou jsem měl příležitost poznávat prostřednictvím archiválií.
Jaký moment tě přivedl k hlubšímu zájmu o historii?
Kde se berou moje začátky zájmu o historii, si úplně přesně nevybavuji. Bude to někde v dětství. Maminka pochází z Českého ráje, kde jsem měl babičku, trávil jsem tam prázdniny a viděl jsem všechny ty tamní památky – barokní kapličky, sochy, zámek Humprecht, hrad Kost – které na mě měly velký vliv. Budily ve mně otázky, jak se tady vzaly, kdo je postavil...
Laikovi se práce v archivu může jevit jako nuda. Co tě na něm lákalo?
Jak říkáš, veřejnost konkrétní představu o archivu příliš nemá. Můj hlubší zájem o obor vzešel skrze numismatiku. Coby žák a student jsem sbíral staré mince a zajímalo mě, kde byly raženy, kdy obíhaly, co se za ně dalo koupit a další souvislosti. Začal jsem se pohybovat v archeologických brigádách, kde jsem se seznámil s odborníky, a ti mě nasměrovali na studia archivnictví. Obecná historie se mi tehdy ještě jevila jako bezbřehá, příliš teoretická, a navíc zatížená dobovými marxistickými výklady.
A nelitoval jsi?
Ne, pohltilo mě to dokonce natolik, že jsem opustil i původní numismatiku. Přestala mě bavit, protože z dobových dokumentů vyčteme víc než z mincí, jsou mnohem záživnější a sdílnější než mlčenlivý kov.
Co obnáší práce archiváře?
Činnost archiváře se rozpadá do tří hlavních oblastí. První tvoří předarchivní péče, což je starost o archiválie ještě dřív, než přijdou do archivu. Spočívá v dohledu na veřejnoprávní instituce a jejich nakládání s dokumenty, aby z jejich činnosti vznikaly řádné, spolehlivé nosiče informací. Z těchto dokumentů pak po uplynutí ukládacích lhůt provádíme výběr archiválií, během něhož rozhodneme, které dokumenty uložíme navždy a které budou zničeny. Výběr je poněkud nekompromisní, do archivu dospěje asi deset procent dokumentů.
Po výběru přichází evidence a zpracování archiválií. Přičemž proces zpracování může trvat i několik let. Příjem archiválií do archivu je v podstatě neustálý. Máme v archivu historické dokumenty z předchozích staletí, už třeba od středověku, ale dneska archivář shromažďuje především ty současné. Množství archiválií měříme na běžné metry a standardní okresní archiv jich má okolo čtyř kilometrů. Valnou většinu času proto tráví archiváři tím, že zpracovávají pomůcky pro vyhledávání.
Třetí oblastí je využívání archiválií označované jako postarchivní péče. Je spojena s vyhledávací agendou pro soukromé osoby či instituce, nebo zahrnuje obsluhu badatelny, kde veřejnost může zadarmo studovat. Patří sem také osvětová činnost, třeba publikování článků, historických studií, konání přednášek, vydávání publikací.
Dokumentů je dnes násobně víc, než bylo dřív. Už před staletími lidé dokumenty systematicky zakládali?
Odborná archivní péče v poměrech poddanského města není tak stará, sahá zhruba do počátku 19. století. Ale už i naši starší předci si byli vědomi hodnoty určitých dokumentů, které se snažili opatrovat a chránit. V případě nebezpečí požáru, vojenských konfliktů ty nejcennější archiválie, listiny, privilegia, schovávali do truhel a odváželi do bezpečí. Díky tomu některé máme dodnes. Ale šlo spíš o přirozený výběr než o systematickou činnost. Na druhé straně ještě v 19. století existovaly bohaté registratury z raného novověku, které byly rozprodány jako užitkový papír bez jakéhokoliv výběru.
To hovoříš o Velkém Meziříčí?
Ano, i Meziříčí patří bohužel k podobně postiženým městům.
To je strašná škoda!
Je, ale Meziříčí na tom není zdaleka nejhůř z hlediska zničení a ztrát svých historických dokumentů. Dopadlo ještě relativně dobře.
Které historické období je ti nejbližší?
Mému srdci nejbližší je raný novověk, což je doba 16. až 18. století.
Proč zrovna tahle doba?
Jednak je to období, kdy přežívá spousta středověkých zvyklostí, institucí, principů, ale už se rodí nová společnost. Je to doba dynamická. Navíc z hlediska archiváře je to období, kdy není archiválií ani málo ani moc. Ze středověku do konce 15. století máme pramenů relativně málo a jde spíš o skládání střípků, rekonstrukci historie, máme spoustu „ale", neboť jeden typ dokumentu může být vykládán různě a nikdo nedokáže, která interpretace je pravá. Naopak 19.–20. století má těch dokumentů tolik, že není prakticky v lidských silách je obsáhnout, musíme si vybrat dílčí téma, výsek. Raný novověk má archiválií tak akorát. Zvolené téma lze prameny obsáhnout v plné šíři a na jejich interpretaci se nám pracuje snadněji.
Kterou velkomeziříčskou událost z tohoto období bys vyzdvihl?
Šestnácté století je dobou rozkvětu města, měšťanské kultury, vzdělanosti spojené s průnikem reformace, otevřením luteránského gymnázia. Velké Meziříčí získává školu univerzitního typu, která láká řadu studentů z širokého okolí a různých společenských vrstev, nejen z měšťanů, přicházejí i synové ze šlechtických rodin. V tom místě se mísí různé duchovní proudy, vzniká tu meziříčsko‑kunštátský církevní řád, což je vize církevní organizace. To jsou zajímavé věci. Sedmnácté století je bouřlivým obdobím třicetileté války spojeným nejen s válečnými událostmi ale i s příchodem Židů do Velkého Meziříčí. Zajímavá je i zdlouhavá, náročná poválečná obnova v druhé polovině 17. století, kdy se aktivním hráčem stává meziříčská vrchnost, která má svoje ekonomické a právní nároky a dostává se do konfliktu s měšťany, kteří naopak obtížně hájí svá privilegia a výsady z předchozího 16. století. Těch zajímavostí je celá řada. To, co se nám jeví v historii zajímavé, je velmi individuální záležitost. Záleží na každém člověku, s jakými otázkami se do minulosti obrací.
Kdo významný vystudoval luteránské gymnázium?
Třeba Matyáš Borbonius z Borbenheimu, později lékař císaře Matyáše, humanistický básník a autor deníků, Zdeněk Brtnický z Valdštejna, humanista, který procestoval půl Evropy a nakonec se stal obětí porážky stavovského povstání.
Jak jsi zmínil, v 17. století přišli do Velkého Meziříčí Židé, kteří tu žili 300 let až do druhé světové války. Tys vytvořil virtuální Památník velkomeziříčských obětí holocaustu. Měl jsi pocit, že jej město svým obyvatelům dluží?
Přesně tak. Už jsem se vyznal ze své lásky k ranému novověku, kam spadá i zmiňovaný příchod Židů a konstituování židovské obce. Věnuji se tomu tématu již od poloviny devadesátých let. A cítil jsem, že to smutné období holocaustu je ve stínu a Velké Meziříčí ani nemá žádný hmotný památník, který by vyvraždění židovské komunity připomínal. Zároveň se ze strany veřejnosti začala objevovat poptávka po instalaci kamenů zmizelých, po dohledávání osudů konkrétních židovských obětí. A já jsem si velmi rychle uvědomil, že bude prozíravé sledovat velkomeziříčské oběti komplexně. Ukázalo se, že údaje se teprve postupně doplňují. Pořádně neznáme počty obětí, protože nejde jen o ty, kteří odešli květnovými transporty roku 1942, ale byli zavražděni i jinými cestami. Bylo třeba najít pracovně pohyblivé médium a napadla mě idea databáze. Od ní byl už jen krok k myšlence zřídit webovou stránku, kde bude možné údaje o obětech stále doplňovat a současně zveřejňovat.
Takže památník stále nemá finální podobu?
Ne. Byl zveřejněn v listopadu roku 2022, kdy jsme si připomínali 80. výročí dvou třebíčských transportů, s osmi desítkami jmen odvlečených lidí. V současné době už jich uvádíme asi 150 a z pracovních podkladů vím asi o 450 jménech, které lze zahrnout do pojmu velkomeziříčská oběť holocaustu. Pojem je chápán tak, že zahrnuje všechny osoby rasově pronásledované v letech 1938–1945, které měly vztah k Meziříčí. Ten vztah byl historicky různý. Nejsou to jen rodáci a obyvatelé, ale i uprchlíci, kteří tady našli dočasné útočiště po útěku z Vídně či ze zabraného pohraničí. Anebo jsou to i lidé, které k městu pojilo tzv. domovské právo. Jeho držitelé tady nemuseli bydlet, ale obec k nim měla určité sociální povinnosti a oni zde mohli například volit.
Vzpomeň nějaká významná jména velkomeziříčské židovské obce.
Isaac Hirsch Weiss, významný talmudista, pak určitě prof. Arnold Pick, který byl profesorem německé Univerzity Karlovy v Praze a zakladatelem tuzemské psychiatrie. Za zmínku jistě stojí i Ludwig Brügel, který byl potomkem zdejšího kavárníka, později tiskovým šéfem rakouské Státní kanceláře a tvůrcem pětidílných dějin rakouské sociální demokracie.
Stane se ti ještě někdy, že v archivu narazíš na něco překvapivého?
Papír z 18. století mě na zadek už obvykle neposadí. Ale objeví se tu a tam nečekaný externí nález. Například jako v roce 2009, když se na lesní křižovatce u Budíkovic našla tři neznámá pečetidla měřínských cechů.
Co všechno tedy, krom papírových dokumentů, archivujete?
Někdejší dělba práce mezi archivy a muzei spočívala v tom, že archivy ukládají dvojrozměrné předměty a muzea trojrozměrné. Jedinou výjimku z tohoto pravidla představovala razítka a pečetidla. Nebo předměty, které tvořily součást spisů, například i vražedný nůž ve spisu trestním. Ale to jsou výjimky. Většinu archiválií tvoří dokumenty textové, obrazové – fotky, plakáty, výkresy, mapy – ale i zvukové a dnes také digitální.
Jakou hodnotu má pro archiváře stoleté Velkomeziříčsko?
Velkou, protože je to významná regionální tiskovina, která systematicky pokrývá období od roku 1919 do roku 1941, kdy bylo zastaveno. Je to důležitá paralela k výpo vědi úředních dokladů. Díky němu máme i publicistický pohled na zdejší dění. Což třeba pro období druhé poloviny 20. století, které je mladší a zdálo by se nám, že médií a tiskovin bylo víc, nemáme. Obnova Velkomeziříčska v roce 1945 se nepovedla. V tuhých 50. letech vycházely pouze Vesnické noviny, které byly orientovány na zakládání JZD a žádné informace o městě nepřinášely. Ze 70. a 80. let máme legendami opřádaný kulturní zpravodaj, který sice přinášel tu a tam zajímavé články, ale když se do něj podíváme pořádně, byl to propagandistický plátek tehdejší vládnoucí strany a soudobých informací tam mnoho nebylo.
A jak je na tom současné Velkomeziříčsko?
Myslím si, že plní přesně tu funkci, kterou Velkomeziříčsko hrálo v období první republiky. Jistě, není to zcela nezávislé médium, ale jeho záběr je široký a zachycení dění ve městě je opravdu všestranné. Troufám si říct, že to bude hodnotný zdroj informací o naší současnosti, která se nám dnes zdá ve srovnání s historií nezajímavá, ale ona se zajímavou stane.
Jaké archiválie zpracováváš aktuálně?
S kolegyní zpracováváme dokumenty městského národního výboru ve Velkém Meziříčí z období let 1945 až 1990. Jejich prostřednictvím se nám někdejší poměry a minulost intenzivně připomínají. Zrovna teď se probírám agendou školství a byl jsem překvapen, v jakých velmi nuzných a skromných poměrech působil třeba zdejší dům dětí a pionýrů. Instituce režimem preferovaná, ale jak z dokumentace vyplývá, režim ji nebyl schopen ani materiálně zabezpečovat. Dům pionýrů se potloukal v nájmech a žadonil o finanční příspěvky na základní existenci. Ještě nápadnější bída hmotných poměrů byla patrná ve školství. Starší generace si jistě pamatuje směnování ve školách, které bylo slavnostně ukončeno stavbou základní školy na Oslavické v roce 1987. Ale to, že situace je neúnosná, už politické vedení města a okresu vědělo a slyšelo od roku 1972! Dopisy, které popisují situaci té doby, jsou stále stejné: dětí je moc, nemáme je kam dát, směnují, vyvážíme je do vsí. Místní píšou na okresní národní výbor do Žďáru, soudruzi z ONV slibují, že to bude zařazeno do plánu. Léta běží, ale nic se neděje.
Neuškodí si tyhle věci někdy připomenout.
Určitě, protože většina z nás si podobné „řešení" problémů už nedovede představit.
Máš nějaké téma, které bys rád zpracoval?
Témat je dost, spíš mi chybí čas na jejich realizaci. V současné době dokončuji knihu o městě, která si vytkla za cíl hledat jeho typické stránky a připomenout jevy, které se v naší minulosti opakují, jsou pro město charakteristické a my bychom o ně mohli opřít naši lokální identitu. Čtenáři v ní najdou kapitoly Meziříčí – město řek, Meziříčí jako křižovatka cest, Meziříčí – město mostů.
Historie nás stále provází, jak nám pomáhá?
Může nám pomoci v orientaci i v nadhledu, ale někdy také trošku překáží. Minulost stále ovlivňuje naše současné chování, chápání, jednání. Je to dědictví, které si neseme s sebou, které nelze oddělit tlustou čárou, se kterým se musíme vypořádat. Čím lépe ji budeme znát a čím více jí budeme rozumět, tím bude naše vypořádání snazší a úspěšnější.
Martina Strnadová
