Emanuel Míšek: Naši generaci spousta věcí spojovala, dnes je to jiné
Zveřejněno 19. 8. 2025 7:13
Učitel na základní škole, textař, svého času moderátor v rádiu Emanuel Míšek se narodil na zámku ve Velkém Meziříčí a poblíž něj i vyrůstal a trávil dětství. Chodil tady do školy, na gymnázium a teprve až na vysokou odešel do Brna. Po ní krátce učil na základní škole v Komenského ulici, avšak brzy se odstěhoval. Nyní žije v Třebíči, ale kontakt s rodným městem si drží stále – přes rodinu i kamarády. Meziříčí dobře zná, a právě sem zasadil děj úspěšného divadelního představení Fichtl. Spolu s Pavlem Liškou, Michalem Isteníkem a dalšími s ním objíždějí republiku a slaví zájem diváků. Ten největší ve Velkém Meziříčí, kde v červenci proběhla již pátá repríza.
Jste učitel na prvním stupni, není to někdy o nervy?
No, letos jsem o ně skoro přišel. Děti jsou jiné.
V čem jsou jiné oproti nám, narozeným v minulém století?
My jsme byli víc srovnaní do brázdy. Dřív byly děti, stran péče, víc na středu – rodiče se nám věnovali, ale současně měli svou práci, takže to dělali v rámci svých možností. Dneska vidím, že někteří se kvůli své práci či zmatkům v osobním životě dětem nevěnují buď vůbec, anebo zase až extrémně moc. Ztratil se ten střed. Ty děti, které jsou vztahově chudší, pak všelijak vlají a jsou z nich tak zvaní potížisté. Na druhou stranu je tu velká skupina dětí hyperprotektivních, jimž rodiče věnují všechen svůj čas, o všem s nimi diskutují, snaží se nedělat chyby svých rodičů a každý záhlavec dlouho zvažují. Tyhle děti jsou rozmluvené, mají spoustu informací, které my jsme neměli, a jsou děsně živé. Odmalička jsou zvyklé na individuálnější přístup, než jsme měli my. A taky dřív bývalo v rodinách dětí víc, takže to nebylo tak osobní. Dnes se každé dítě piplá, mnoho se jich rodí z rizikových těhotenství a jsou doslova vymodlené, o to je to náročnější.
Jsou pak takové děti samostatné?
Naši rodiče nemuseli mít strach, že si na nás někdo počká a ublíží nám, měli jsme víc volnosti, protože doba byla jiná. Na druhou stranu žili v blažené nevědomosti, zatímco my jsme některé věci přežili jenom zázrakem, pořád jsme někde spouzeli a lezli. To dnešní děti jsou zvyklé na určitý servis, ale nepotřebují moc a osamostatní se. Je to na rodičích, když je k samostatnosti vedou, nakonec to dobře zvládnou. Když jim až moc podmazávají, a já taky rád svoje děti rozmazluju, je to problém pro všechny.
Fichtl vychází z vašeho dětství v osmdesátých letech ve Velkém Meziříčí. Kde jste vzal nápad je takhle zpracovat a předložit divákům?
S mým spoluharcovníkem v uměleckých věcech, Josefem Fojtou, jsme natočili sérii cédéček, na kterých se účastnily i velkomeziříčské sbory Slunko, Harmonie pod vedením Olgy Ubrové a Ajky Svobodové. A díky Jožkovi, který hrával v HaDivadle a znal se s Pavlem Liškou, se nám podařilo získat účast Pavla a Báry Polákové na jednom z těch cédéček s písničkami o nářadí. Pavel má v sobě kluka, je takový moták nejen ve svých rolích ale trošku i ve svém životě – myslím to v tom nejlepším slova smyslu, protože je to velice inteligentní a citlivý člověk. Když jsem ho poznal blíž, říkal jsem si, hernajs, to by nebylo špatný něco pro něj udělat. Oznámil jsem mu, že bych pro něj napsal hru. Moc se na to netvářil. Ale já jsem to nevzdal. Strašně dlouho jsem přemýšlel o tématu, věděl jsem, že to bude o motorkách, protože ty jsou mu blízké. Prvně mě napadlo vytáhnout si z životního příběhu Che Guevary jeho cestu Jižní Amerikou na Nortonu, kterou uskutečnil ještě předtím, než se stal revolucionářem. Ale potom jsem učil kluka v šesté třídě, který se úplně pomátl do fichtlu, a mně to najednou docvaklo. Proč mám psát o Nortonech a Jižní Americe, když je tady motorka, kterou jsme všichni milovali a chtěli! Naskočilo mi, co všechno jsme kolem těch motorek zažili, a hned jsem věděl, že to je ta správná cesta.
Tím jste odpověděl na mou další otázku, jak se vám povedlo získat ke spolupráci takového profíka, jímž je Pavel Liška. Jednoduše jste ho znal už předtím.
Padli jsme si do oka. Brali jsme rozum v devadesátých letech, kdy on se stával hvězdou. Sledoval jsem jeho skeče, jeho práci, viděl jsem ho i v jiných věcech, v různých fázích života jsem na něj narážel. Moc se mi líbila jeho legendární role v Pupendu a říkal jsem si, že přesně takového magora potřebuju.
A jak se k Fichtlu dostal Michal Isteník?
To je práce Michala Zetela, režiséra Fichtlu, tehdy ředitele Slováckého divadla. Ten nám hodně pomohl. Michal se velice dobře znal s Michalem Isteníkem – kdysi spolu zakládali avantgardní divadlo Buran Teátr v Brně, které bylo veselé a plné energie. To on nám řekl: Hoši, mám pro vás druhýho borce. Já myslím, že by do toho šel.
Šel do toho bez zaváhání?
Dali jsme si s klukama schůzku na chalupě. Isťa si nás oťukával, načuchával a když mu náš kytarista Karel Simajchl pořádně uvařil, tak bylo rozhodnuto.
Je vidět, že si s Pavlem Liškou skvěle sedli.
Ano, náramně. Nikdy spolu nehráli. Každý jsou úplně jiný. Pavel je takový živočich, opět v tom nejlepším slova smyslu, je spontánní, kreativní, má svou polohu, která je mu vlastní. A má v sobě, navzdory pěti křížkům, kluka. Myslím, že i proto mu ta role tak sedí. Isťa, to je zase takový multiinstrumentalista. Zahraje i kolečko u kotouče.
Rezonuje Fichtl u diváků v jiných městech stejně dobře jako tady? Přece jen, znalost místních reálií v tom asi hraje roli.
Smějou se všude, v Meziříčí jinak. Může být výhodou ale i nevýhodou, když lidé místa i postavy znají. V publiku jsou jistě i tací, kteří znají postavy ze hry a říkají si, že tak to nebylo…
Objevili jsme strašně zajímavý fenomén, o kterém jsme s klukama mnohokrát diskutovali. Kdybychom chtěli napsat hru, která by sjednocovala dnešní generaci třicátníků, upřímně, vůbec netušíme, o čem by měla být, protože společnost je strašně atomizovaná. Když byl bolševik a všichni jsme měli suchý z nosu, měli jsme společného nepřítele a stejně omezené prostředky – nosili jsme stejné tepláky, trenky, jezdili jsme na stejných kolech, jedli jsme stejná jídla a jezdili na stejné dovolené. Komunisti nám umožnili jenom něco a paradoxně to lidi spojovalo. Zato teď ta mnohost a možnost dělat všechno, co kdo chce, naši společnost trochu tříští. Myslím si, že proto Fichtl funguje, my se totiž dotýkáme věcí, které lidi znali. Dneska by všichni lidi v republice mohli rozumět možná „rozdělení“ – jsou rozdělené rodiny, lidi se mezi sebou štěkají. Všechny nás to ovlivňuje, je to společné ve všech sociálních skupinách, v rodinách, všude.
Takže Fichtl je úspěšný i jinde.
Jezdíme s ním dva roky, zájem je neutuchající a máme z toho radost. Řeknu jednu důležitou věc. Fichtl se stal tématem, které nás v naší partě všechny spojovalo a kluci se na něm intenzivně spolupodíleli. Nechci, aby vznikl dojem, že všechno, co divák vidí, je z mé hlavy. To samozřejmě ne.
Kdo všechno se na něm tedy podílel?
Mirek Ondra, dnes prorektor Masarykovy univerzity a taky dramaturg Městského divadla v Brně, ten nám pomáhal dát tomu ucelený příběh. A taky Karel Simajchl, Josef Fojta, Michal Zetel. A samozřejmě Isťa s Pavlem.
Kdo z vaší party měl fichtla?
Já jsem ho měl, Kája Simajchl ho měl, ostatní nevím. Oni mi to určitě říkali, ale já si to nepamatuju. Ostatně jako spoustu jiných věcí. To jsem já.
Veškerá vaše umělecká tvorba je spojená s Josefem Fojtou?
Všechno jsme udělali spolu, on hudbu, já texty. Máme natočených několik cédéček, Bylinky, písničky z hrnečku, podle nichž vzniklo pásmo pro Slovácké divadlo – Anička a bylinkové kouzlo. Podle dalšího našeho CD Nářadí, písničky z kufříku zase v Horáckém divadle udělali Velkou poruchu. Loni na podzim tam měla premiéru Dukla, naše představení o Dukle Jihlava. Takže, udělali jsme spolu čtyři divadelní hry a asi pět nebo šest cédéček. Pro televizi Noe točíme už třetím rokem pořad Strýček Emu – je to taková, řekněme prvouka.
Většinou se to víceméně prolíná s vaší učitelskou profesí.
Je pravda, že k tvorbě mě děti hodně přivedly. Začal jsem dělat besídky ze svých věcí. A z těch pásem pro děti vznikly i velké projekty. Děcka jsou inspirativní a je dobré pro ně něco dělat.
Nebude mít Fichtlband samostatné koncerty?
Koncerty ne. Chtěli bychom udělat společné cédéčko, ale zatím nemáme písničky. Michal Isteník je však velký pábitel. On dokáže mluvit o čemkoliv hodinu a všichni se smějí. Má takový dar. On mi třeba po nějakém představení pošle všelijaké nesmyslné věty a řekne: Udělej z toho text. A popravdě, už z toho vznikly docela dobré věci. Takže možná k tomu cédéčku nakonec dojde.
Rýsuje se vám v hlavě nějaký nový nápad?
Mám v tuhle chvíli v šuplíku tři divadelní hry. U jedné je téměř jisté, že k realizaci dojde. Bude o osobnosti z našeho regionu. Jednu mám pro Pavla Lišku a jednu zatím plonkovní. U divadelních her pociťuji svůj hendikep. Nevystudoval jsem obor a narážím na své limity. Kulhám v tom a když se lidi z branže uvolí, že si mé věci přečtou, tak mě pak za ledacos peskují, ale je to potřeba. Tak uvidíme, co z toho nakonec opravdu vznikne. Možná by z Fichtlu mohl být i film, uvidíme. S Jožkou Fojtou máme spoustu krásných písniček, rádi bychom udělali album pro dospělé, ale stojí to strašně moc času i peněz a dneska se cédéčka prodávají minimálně…
Martina Strnadová
