Když se kolo stane parťákem na celý život
Zveřejněno 17. 9. 2025 8:37
Rok a nějaký ten týden funguje ve Velkém Meziříčí cyklistický klub VMTB cycling. Od jara letošního roku čeří cyklistické vody na velkých závodech po celé republice. Za tak krátký čas si tým už vydobyl velmi dobré jméno mezi cyklistickou veřejností, a i odborníci už je vyslovují s respektem. O klubu, cyklistice a kolech jako takových jsme si povídali s týmovým bossem Karlem Dlouhým.
Pojďme si hned na začátek říci, co to VMTB vlastně je.
V podstatě je to Velké Meziříčí Mountain Bike (horská kola). Ta M jsou spojena dohromady, protože VMMTB by byl už trochu kostrbatý název. Takže to M je takové dvojité.
Dá se říkat, že jste cyklistický klub?
Ano, jsme víceméně cyklistický oddíl. V podstatě se snažíme zahrnout všechny odstíny cyklistiky, tedy silniční kola, cyklokros, gravely a horská kola, která jsou gró tohoto týmu.
Jak vznikl cyklistický klub VMTB?
Je to něco málo přes rok. Já jsem jezdil původně za jiný tým, kde se mi ovšem nedostávalo takové podpory, jakou bych si představoval. S Honzou Prušou jsme dostali někdy v červnu 2024 nápad založit si vlastní cyklistický tým. Slovo dalo slovo, nějakým způsobem jsme zvládli tu administrativní část a začali jsme fungovat a připravovat se na sezonu 2025. V roce 2024 jsem dojezdil závody v původním týmu. Prakticky tak fungujeme od začátku tohoto roku.
Do prvních závodů jste tak naskočili letos na jaře?
První závod jsme absolvovali v Morkovicích koncem března a pak už se rozjela sezona. Nevěřil jsem, že bude úspěšná tak, jak zatím je, a to nejen z pohledu mých výsledků, ale výsledků celého týmu.
Kolik má klub členů?
Začínali jsme ve čtyřech lidech – já, Honza Pruša, Zdeněk Studený z Vídně a Radek Žák z Křižanova. O něco později jsme přibrali další dva členy, a to Matěje Malce z Velkého Meziříčí a Radka Roupce z Lesonic na Třebíčsku. Takže teď je nás šest. Na příští rok počítáme s dalšími posilami. My, co jsme klub zakládali, jsme už trochu starší, takže přijdou mladší.
Naskýtá se tedy otázka, co plánujete do budoucna?
Jak už jsem naznačil, chceme klub rozšířit o mladší závodníky. Rádi bychom i nějaké děvče do týmu, protože dívek, co jezdí, je poskrovnu. Ale je velmi složité najít někoho, kdo bude mít ten zápal a kdo bude chtít obětovat čas a energii.
Vy jste jediný cyklistický klub ve městě?
Ano, ale nejsme jediní závodníci. Tady je třeba vzpomenout na velmi kvalitního závodníka v kategorii masters v disciplíně cross country Vláďu Karáska, který je několikanásobný mistr republiky. Moc se o tom neví. Letos opět vyhrál. Nyní žije v Jablonci nad Nisou, ale stále je to Velkomeziříčák. Když nám bylo patnáct, tak jsme spolu jezdili.
Mluvili jsme o tom, že se v klubu věnujete i silniční cyklistice, ale zatím je vás vidět spíše na bajkerských akcích. Máte za sebou už nějaké silniční závody?
Já ne, ale Zdeněk Studený, to je vyložený silničář, ten se pro silnici narodil. Letos tu přípravu pojal velmi zodpovědně a slaví úspěchy. Jezdí sérii Czech Challenge Tour a velmi se mu daří, poslední závod v Třebechovicích vyhrál, v Bouzově byl druhý. Tady je třeba připomenout, že legendární Ján Svorada dojel V Bouzově na místě třetím. Myslím, že pro Zdeňka je to hodně cenný skalp. Zatím jezdí sám, ale jestli všechno dobře dopadne, bude mít od příštího roku v pelotonu mladšího parťáka.
Kde a jak často trénujete?
Jezdíme hlavně kolem Velkého Meziříčí, ale ne v okruhu deseti kilometrů, za den natočíme sedmdesát nebo i devadesát kilometrů. I když většinou závodíme na horských kolech, tak většina tréninku se odehrává na silnicích. Takže jezdíme nejen po Velkomeziříčsku, ale i po Žďársku, Třebíčsku a Jihlavsku. No ale třeba Honza Pruša si naťuká do navigace trasu a jede se projet třeba dvě stě kilometrů, není to pro něj problém. A jak často trénujeme? Je to jinak v sezoně a jinak mimo sezonu. Mimo sezonu trénujeme pět dní v týdnu – úterý, středa, ve čtvrtek je odpočinek, pátek, sobota, neděle a pondělí je zase odpočinkové. V sezoně se trénuje úterý, středa, čtvrtek opět volno, pátek je takový rozjezdový den, sobota závody a v neděli středně těžký trénink. A pondělí zase odpočinek. Za rok najezdí každý z nás tak 13 až 18 tisíc kilometrů, když to vezmeme na výškové metry, tak máme nastoupáno nějakých 150 000 až 200 000 výškových metrů. Já osobně najezdím tak těch 14 až 15 tisíc kilometrů, ale Honza Pruša má 18 tisíc kilometrů. Ono tady u nás, kolem Velkého Meziříčí, nejsou výškové metry zas takový problém, tady ujedete nějakých 70 kilometrů a klidně tisíc výškových metrů nasbíráte.
Jak to máte v klubu s mládeží?
Pro příští rok chceme tým o mládež rozšířit. Já mám dva syny, kteří už letos objeli pár lokálních závodů a moc se jim to líbilo. Další dva šikovné kluky mám z Oslavice a byl bych rád, kdyby k nám do týmu přišli.
Závodů je po celé republice dost, i tady v okolí, ale i tak, neplánujete i vy pořádat nějaké závody?
Neříkám ano ani ne. Z hlediska logistiky je to strašně složitá věc. A tím bych chtěl všem, kteří závody pořádají, poděkovat. V současné době se hodně věnuji týmu a další věc už nemůžu prostě zvládnout.
Když už jsme u toho, proč jste si vybral cyklistiku, takový fyzicky docela náročný sport?
Cyklistiku jsem si vybral už dávno. Začal jsem jezdit od čtrnácti let, teď je mi jednačtyřicet. Začal jsem tady ve Velkém Meziříčí. Jezdili jsme s kamarádem Štěpánem Kamanem na kolech po Bezděkově. Na Bezděkově bydlel závodník Petr Buk a on nám říkal, jestli to nechceme zkusit závodně. Tak jsme to zkusili. Jezdili jsme s Petrem a pak jsme se dostali dál. Jezdili jsme za Rocky Bikes Brno. Já jsem pak přestoupil do Klubu cyklistů Třebíč a odsud jsem se dostal do Amulet Racing Team Kolín, což byl tehdy jeden z největší klubů v České republice, co se horských kol týče. Z Kolína jsem se dostal do polské stáje CCC Polsat, do bajkerské sekce. Za tuto stáj jsem jezdil dva roky. Po těch dvou letech jsem se vrátil do Rocky Bike Brno, kde jsem kariéru ukončil. Začal jsem mít jiné zájmy. K cyklistice jsem se vrátil před šesti lety. Bylo to 4. dubna 2019, kdy jsem znovu sedl na kolo, zpátky ke kolu mě dostal Štěpán Kaman, se kterým jsem tenkrát na Bezděkově začínal. Prý že se musím taky trochu hýbat. Tak jsem to zkusil a vidíte, kam až jsem to dopracoval.
Město Velké Meziříčí na cyklisty nezapomíná, staví a plánuje nové cyklostezky a cyklistům vychází v mnohém vstříc. Jak se vám osobně po městě jezdí?
Když jedu na horském kole, tak se vydám do Balinského údolí, do Nesměře nebo na Fajtův kopec, tam je to paráda. O něco horší je to, když jedu na silničním kole. Hustota provozu ve městě je docela velká a nedej bože, že se něco stane na dálnici. Když trénujeme, tak se snažíme vyhýbat hlavním tahům, abychom řidiče moc neštvali. Nejezdíme samozřejmě vedle sebe, ale za sebou a používáme nejmodernější techniku. Máme radar, který nám hlásí zezadu přijíždějící auto, hlásí, jak rychle to auto jede a jak rychle se přibližuje. Radar automaticky rozbliká na kole zadní světlo. Je to taková drobná vychytávka, která ale hodně pomáhá bezpečnosti. Musím ale zmínit to, že zvláště tady u nás jsou řidiči velmi slušní a respektují nás. Za to moc děkuji.
Jak vy, který si to na kole poctivě odšlapete, koukáte na moderní trend elektrokol?
Určitě je to dobrý pomocník. Samozřejmě není určen pro sportovce, ale pro turisty, pro starší lidi nebo pro ty, co se chtějí čas od času svézt a někam se podívat. Zvláště pro starší lidi je to neocenitelná věc. Mají nějaký pohyb, a ještě se dostanou do přírody, kam by se na normálním kole nedostali. Nijak to nezatracuji. Dokonce i na některých závodech už je i kategorie elektrokol.
Co vám osobně kolo dává a bere?
Co mi dává? Je to ten pocit nabití. Po tréninku nebo po závodě je člověk spokojený sám se sebou, zvláště pak, když se podaří dobrý výsledek. Ten pocit, kdy stojíte na stupních vítězů, je k nezaplacení. A co bere? Kolo je asi největší žrout času, ale zase to není čas promarněný. Je potřeba si dobře ten čas rozvrhnout mezi prací, rodinou, osobním volnem a kolem. Člověk si musí umět od toho kola i odpočinout. Takže třeba v zimě jezdíme do Nového Města na běžky. Já osobně i hodně chodím, zvláště pak na podzim, kdy padnou mlhy. Jak jsem řekl, kolo bere hlavně čas, ale taky finance. Zavodní kolo se dnes cenou rovná ceně nějakého levnějšího auta anebo dražší motorky. Tím bych chtěl poděkovat našim sponzorům, kteří jsou štědří a moc nám pomáhají. Poděkování patří i fanouškům, kteří jsou skvělí.
Už jsme mluvili o synech, že taky jezdí. Jezdí s vámi i manželka?
Manželka nejezdí, ta maluje obrazy a věnuje se umění.
Letošní rok, to je co víkend to nějaký závod a nechybí úspěchy. To je jistě ta nejlepší motivace, že?
Je to ten hnací motor, v tom se neustále zlepšovat a zdokonalovat. Já osobně jsem od 1. srpna kývnul na spolupráci s profesionálním trenérem Ondřejem Koblihou. Uvidíme, co to přinese. Mým cílem pro příští rok je se co nejlépe připravit na mistrovství republiky v bike maratonu, které je na Šumavě. Chci pro to udělat maximum. On mě na to bude připravovat. A kdyby to vyšlo, cinklo to tam a já si oblékl mistrovský dres, tak je to nejvíc, čeho lze tady v republice dosáhnout.
Trochu jsme už nakousli poslední otázku, která zní: Máte nějaký cyklistický sen?
Sen je takový, abychom zajížděli kvalitní výsledky, a to rovnoměrně, a aby někdo z nás oblékl mistrovský dres. To je ale běh na dlouhou trať.
Petr Chňoupek
