První, kam jsem v Meziříčí zamířila, byl soutok
Zveřejněno 14. 10. 2025 9:08
„Prosím, neopírejte nic o stromy, držte kolem nich ochranný kruh,“ nabádá městská architektka Tereza Axmanová stavbaře, když při kontrolním dni obchází stavbu rekonstrukce náměstí. I to obnáší její práce, zlepšovat veřejné prostranství a chránit je před poničením. Pro Velké Meziříčí ji vykonává třetím rokem. V lednu 2026 na této pozici končí a hodlá se věnovat svým aktivitám v Tasově, kde žije a kde dřív provozovala školu hmatového modelování pro nevidící.
Máte k našemu městu vztah, jako kdybyste tady žila už dlouho. Odkud pocházíte?
Pocházím z malé vesnice u Zlína. Studovala jsem architekturu na VUT v Brně. Potom jsme s manželem začali hledat dostupné bydlení v okolí Brna. Chtěli jsme si společně najít nové místo k životu. Tak jsme hledali a hledali, rádius kolem Brna se zvětšoval a zvětšoval, až jsme jednoho dne přijeli do Tasova. Už při sjezdu z dálnice nás uchvátil pohled na krajinu, i samotný Tasov nám učaroval svým rozpoložením i lidmi. Naše první cesta vedla do hospody a do kostela, obě místa byla slibná, milá, a my jsme si řekli, že to bude dobrá volba. Žijeme tam od roku 1999.
Jako městská architektka pracujete zejména s veřejným prostorem. Je vám to blízké?
Vystudovala jsem klasickou architekturu, která mi dala ucelený základ. Moje spády už na škole však byly ke krajině, přírodě, takové bylo i směřování mých ateliérů. Proto jsem hledala práci v oboru krajinářské architektury. Vždycky mě to táhlo tam.
Věnujete se tedy krajinářské a zahradní architektuře a v Tasově jste založili školu tzv. Axmanovy techniky modelování pro nevidící. Na první pohled různé obory, ale oba propojuje hlína.
Přesně tak to je. Můj manžel, kamenosochař, učil nevidící na slepecké škole v Brně, kde měl malý soukromý ateliér. Já jsem pracovala pro brněnský architektonický ateliér, a když jsem šla na mateřskou, začala jsem poat manželovi. V Tasově jsme objevili starou, prázdnou budovu školy, která se nám líbila. Zahájili jsme jednání s obcí, nakonec jsme tam aktivity manželova ateliéru přenesli a založili jsme tam řemeslnou školu. Modelování hlíny mi, právě i díky studiu architektury, nebylo cizí, tak jsme vyvinuli speciální techniku, aby ji zvládli i ti, kteří s hlínou nikdy nepracovali.
Co bylo hlavním cílem této školy?
Představit lidem techniku modelování z hmatových hadů, na kterou máme český patent. Nejde jen o modelování, jde zejména o to přivést nevidící k vlastnímu výtvarnému názoru. Chtěla jsem vidět, co vidí nevidící ve svých vnitřních představách. A bez toho, že by uměli tu řemeslnou techniku, se to nikdy nedozvíte. Učili jsme ji pak všude možně, nejen u nás, ale i ve Francii, Rakousku, Slovinsku, Turecku, Kanadě, Švédsku, Finsku…Do té doby tuto formu vzdělávání nevidících nikde neznali, neexistovala. Architektura a celá moje krajinářská vize se tak přetavila do jiné formy hlíny a do menšího díla, i když princip stavění zůstával. Sochy nevidících pod naším vedením postupně začínaly být velmi dobré a byl o ně zájem. Tak jsem to spojila a začala jsem lidem navrhovat, kde by si je mohli umístit, jak by měl prostor vypadat, a tím jsem se postupně vracela k tomu, co mám ráda. Začala jsem realizovat výstavy pro galerii v Jihlavě, Strahovský klášter, Moravskou galerii, abych představila tvorbu nevidících i jinak než jen sociálně.
Proč už se tomu nevěnujete? Už to všichni znají?
Přesně tak. Technika se rozšířila, náš záměr se naplnil. Nevidící jsme vyučovali pětadvacet let. Škola ale nezanikla, teď v ní vzniká expozice toho nejlepšího – hmatové sochařství v kostce. Můj muž učí učitele nevidících. A mně do toho přišla nabídka pracovat pro město Velké Meziříčí, což byla výzva.
Jaký první dojem na vás Velké Meziříčí udělalo?
„Meziříčí“ – to první, na co jsem se chtěla ve městě podívat, bylo místo, kde se potkávají řeky. Řeka Oslava se stala mojí zamilovanou řekou, je inspirativní, chodili kolem ní básníci a literáti z okruhu Jakuba Demla. Přemluvila jsem manžela a vyrazili jsme brzy ráno pěšky z Tasova podél Oslavy do Meziříčí, až jsme utrmácení došli k soutoku.
Který mnozí místní možná ani nevnímají…
Ano, a mě přímo fascinoval. Město, které vznikne mezi řekami. To je ohromný potenciál a silný historický moment. Soutok řek je výjimečné místo, kde se pravděpodobně rádi potkávali lidé, podmínky k životu tam byly příhodné.
Jaký první dojem jste ze soutoku měla?
Můj dojem byl nevýrazný. To je asi slovo, které to nejvíc vystihuje. Překvapilo mě, že na to místo přijdu a nitro se nepovznese. Čekala jsem, že k soutoku budu moci sejít, přirozeně se jej dotknout a v klidu tam pobýt. A to nešlo.
Nastoupila jsem do práce na radnici a novinkou se pro mě záhy stala druhá řeka. Můj zájem se přenesl na Balinku. Fascinuje mě, že není regulovaná, než přiteče do města. Je to divoká říčka, která velice rychle reaguje na jarní tání, období dešťů. To je něco, co velmi řeším a dívám se, jak se k tomu jako město stavíme.
A co vidíte?
Spolupracovala jsem na přípravě architektonické soutěže, která řešila území Svitu, kde je řeka silným tématem. Když jsem si studovala všechny podklady, jedni z prvních, kteří téma řek ve městě vynesli a soutok pojali jako primární místo, byli architekti Veličkovi. V tom jsem s nimi souzněla. A jsem moc ráda, že i současné vedení města má na tohle téma stejný pohled a soutoku řek dává důraz. Dnes je všechno velmi svázané protipovodňovými opatřeními, které jako město nedokážeme překročit. A já si moc přeji, aby se nám to podařilo. Mojí inspirací byl vždy třeba Josip Plečnik a jeho nábřeží v Lublani, kde dovolují řece se vylévat, kontrolovaně. Nesevřeli ji, aby co nejrychleji protekla městem. Vyřešili to sofistikovaněji. Ani my dnes už nechceme řeku násilně zavírat do betonových koryt, pak se totiž stává neurvalou.
Balinka v Meziříčí je sevřená teprve až v samotném městě.
Ano, ale není to ztracené. Balinka kolem Jelínkovy vily sice je v nějakém vyhraničeném korytě, ale dál ve Svitu má směrem k městu dominantní břehovou hranu a druhý břeh má jemně otevřený. A součástí zadání soutěže bylo ten jemně otevřený břeh ponechat a pracovat s ním, což vítězný návrh splnil. Téma náplavek se stává velmi důležitým. Voda je dnes velké téma a já doufám, že i tady v Meziříčí se nám podaří řeku Balinku do města přijmout.
Kde jinde ve Velkém Meziříčí vidíte potenciál?
Jsem ze Zlína, kterému se říká zelené město. Překvapilo mě, že Meziříčí mi v tomhle Zlín připomnělo. Třeba sídliště Bezděkov se nachází v zeleni. Miluji vnitrobloky, například na Čechově ulici, které tam jsou pojaté ještě, dá se říct, starým zahradnickým způsobem. Obě místa jsou inspirací třeba pro nově vznikající sídliště na Hliništích, kde tohle zatím chybí. Jenomže to nejde hned, v tomhle oboru potřebujete čas. A my v dnešní době chceme všechno moc předepisovat, rychle dotahovat a mít to okamžitě hotové.
Což v krajinářské architektuře nejde.
Je to něco, co člověka až bolí. Často reaguji na veřejné hlasy, které namítají, že někde něco není dodělané. Já říkám, počkejte aspoň tři roky, teď musíme nechat pracovat přírodu. Narážím stále na to, že lidé chtějí mít všechno hned teď. V krajinařině to nejde. Pracujeme s živým organismem a musíme řešit nejen čas pro růst, ale třeba i to, zda rostlina a místo jsou v souladu. Tak jak to dělali staří zahradníci. Proto s nimi vše ráda konzultuji, mám ráda, když věci vznikají na základě spolupráce.
Hlavní vlastností krajinářského architekta je tedy trpělivost?
Krajinář musí mít odvahu. Devizou naší práce je, že si dokážu představit, jak to dané místo bude vypadat za deset – patnáct let. A je na mně, zda tu svoji vizi udržím a dokážu ji lidem předat.
A daří se vám to?
Moje idea byla taková, že bychom při úpravách veřejného prostoru víc oslovovali veřejnost. Ale vystřízlivěla jsem, když jsem pochopila, že lidé si často v některých místech stromy ani keře vůbec nepřejí.
Protože je z nich nepořádek, stíní?
Taky, ale vadí jim třeba i způsob údržby, kterému já říkám vojenský. Ale v rámci města a lidského potenciálu to nejde dělat po zahradnicku. Přesto mám stále víru v to, že když lidi do těchto věcí vtáhneme, začne je to víc zajímat. Dnes se lidé veřejnému prostoru odcizili, dřív se sami víc starali, protože to kolem domu chtěli mít pěkné. Dneska zavolají na technické služby. Ale jsou výjimky, někteří chodí sami zalévat stromy u domu na sídlišti, kde žijí. Ale to odcizení lidí veřejnému prostoru je problémem současného města obecně. Což i nás, krajináře, vede k tomu udělat veřejný prostor střízlivě a snadný na údržbu.
S čím se nejvíc potýká městská architektka?
Asi je to veřejné mínění, svázanost předpisy, ale také udržitelnost. Je trendem sázet všude víc a víc stromů, ale pro mě důležitější je, zda opravdu všechny stromy dokážeme udržet. Já chci raději sázet míň, ale s větší následnou péčí. A každý rok postupně a promyšleně přidávat. Důležité je, kolik těch nových stromů skutečně přežije, a ne kolik projektů si odškrtneme. Někdy je lepší nepodvolovat se všem novým trendům.
Co se vám za tři roky podařilo tak, že vám to činí radost?
Jedním z prvních mých projektů bylo důležité místo před hradbami, u soutoku, Šebestiánské náměstíčko. Paradoxně se teď, při rekonstrukci náměstí, do něj muselo ještě znovu sáhnout, protože se nakonec jeho obnova pojala komplexně. Ale to nevadí, beru to jako další povýšení toho místa, jako když jdete po schodech.
Činí mi radost upravovat místa, kvůli nimž se mi ozývají sami lidé, že by je chtěli vylepšit – to byla třeba výsadba ve vnitrobloku na Čechově ulici, výsadba kosterní lipové aleje na Hliništích.
Radost mám z proměny vstupu na hřbitov na Karlově, což bylo pro město velké téma. Bylo třeba udělat rozhodnutí, že zrušíme starou alej prosychajících cypřišků, i za cenu toho, že část veřejnosti bude, spíše ze zvyku, proti. Musela jsem si dodat velkou odvahu, abychom stinné místo proměnili na otevřený, světlý prostor. Zájem lidí o celý proces byl veliký a odměnou mi je, že to přijali a cítí se tam příjemně.
Často zmiňujete důležitost spolupráce, kdo vám pomáhá?
Výsadbu lipové aleje na Hliništích i další věci jsem konzultovala s ekologem Honzou Oulehlou, který zdejší přírodní poměry zná mnohem lépe než já a často je mi poradcem. Taková spolupráce je pro mě nejdůležitější. Vyměňujeme si názory a pak z nich vzejde úplně nové řešení. Další spolupráce, které si vážím, byla s Michaelou Chmelíčkovou z odboru životního prostředí, na jejímž základě vzešel podnět něco udělat s lesoparkem Čechovy a Riegrovy sady, kde to bylo hodně zanedbané. Vnímala jsem, že do zarostlých zákoutí se stahují určité skupiny lidí. Takže nejprve bylo nutné udělat dendrologické posouzení stavu stromů a na základě toho pak prořezávky, vyčištění od náletů a prosvětlení lesoparku. A pak následovaly nové lavičky, odpadkové koše, aby vznikla příjemná místa. Vedení města návrh přivítalo a skvěle to navázalo i na následnou architektonicko‑urbanistickou soutěž na území Svitu. Letos jsme tam dokončili i novou propojku.
Chci tedy zdůraznit, že na začátku jsem to možná já, která přicházím s určitým projektem, ale výsledek pak vznikne na základě rozhovorů a jednání s dalšími lidmi, kteří mě nasměřují, vyvrátí můj omyl, či mě podpoří. Práce městského architekta je vždycky spoluprací.
Vídám vás, jak při rekonstrukci náměstí dohlížíte na stromy, kontrolujete spoustu detailů. Vaše práce, to nejsou jen velkolepé projekty. Baví vás i ty drobnosti?
Určitě. Příkladem je třeba trochu zapomenutá, ale krásná ulice na Příkopech. Stačí nové lavičky, povrchy, menší výsadba a místo prokoukne, promění se, když mu věnujeme čas. A díky tomu se promění i chování lidí, kteří se tam scházejí. To je úžasná deviza veřejného prostoru. Na podobných projektech pracuji i v Mostištích, Hrbově.
Řeším často i drobnosti, které dotvářejí větší celky – drobné opravy, nové materiály, snažím se do města vnášet nové prvky. Řeším rozfázování a druhy mobiliáře, změnu pozic, někde chybí, jinde přebývá, jsem takový navrhovatel možností.
Co byste jako městská architektka chtěla změnit?
Chtěla bych, aby městský architekt přitahoval do města ty „velké architekty“ i v krajinářské oblasti. Meziříčí si to zaslouží. Třeba nová lokalita na Hliništích se po dokončení výstavby rodinných domů bude dotvářet ještě i krajinářsky jako celek. Bylo by fajn mít krajinářský pohled zvenčí na lokalitu Čechovy sady II, kde vzniká nová bytová čtvrť s velkým podílem veřejného prostranství a parku. Jinak ale ve své práci nemám touhu vše od základů změnit. Chci navázat na to dobré, co máme po předcích, a vždycky přidat něco nového, současného, moderního. Aby to stále vyhovovalo potřebám dnešní společnosti.
Martina Strnadová
