Tomáš Ouředníček: MusicData se mění, Velké Meziříčí zůstává
Zveřejněno 21. 5. 2026 11:15
Na první pohled to nejde dohromady. Hudební průmysl, roky budování firmy – a pak prach, horko a stovky kilometrů v poušti. Jenže pro Tomáše Ouředníčka to nejsou dva oddělené světy. Spíš dvě strany téže mince. Jedna vyžaduje přesnost, druhá odolnost. A obě, jak se ukazuje, i ochotu měnit směr ve chvíli, kdy by bylo jednodušší zůstat na místě.
Po městě se proslýchá, že MusicData končí. Co je na tom pravdy?
Nekončíme, naopak rosteme. Loni jsme dokázali zdvojnásobit obrat, což nás nutí víc se specializovat. Končíme pouze s prodejem hudebních nástrojů. Ve městě ale zůstáváme – a chceme tu být dál pro muzikanty. Jsme vděční za to, že jsme tu s nimi mohli vyrůst. Jen už si u nás nekoupí kytaru a struny, ale mikrofon a kabel ke kytaře.
Takže spíš proměna než konec?
Přesně tak. Je to další krok. Když chcete být v něčem opravdu dobří, nemůžete dělat všechno.
Jste dnes víc byznysmen, nadšenec pro hudbu a technologie, nebo automobilový závodník?
Kdybych měl odpovědět úplně upřímně, tak bych si jednou na náhrobek přál napsat „automobilový závodník“. Závodění je moje obrovská vášeň, ke které mě tak trochu přivedl i můj někdejší soused odnaproti – Ivoš Kaštan. K hudbě jsem se dostal přirozeně, živil jsem se jí, ale postupně se z koníčku stala práce. A závodění se naopak stalo únikem. Dakar buď vůbec nemusíte, nebo od něj nemůžete utéct.
Co vám ten únik dává?
Když si nasadíte helmu, všechno ostatní zmizí. Je to maximální koncentrace. Fyzicky vás to zničí, ale psychicky strašně posílí. V tom je to podobné jako podnikání – musíte být soustředění, připravení reagovat.
Nebojíte se, že i od Dakaru budete jednou potřebovat utéct?
Cítím, že se to mění. V mém věku tělo přestává být v super kondici. Dakar byl doteď doménou starých chlapů, protože šlo hlavně o zkušenosti, jezdecké moudro. Teď přichází mladší generace a mění se charakter závodu. Stává se z něj sprint. Už to není o tom dojet Dakar, ale získat co nejvíc bodů do mistrovství světa. A já mám zodpovědnost – rodinu, firmu. Nemůžu jet bezhlavě. O to víc mě těší, že můj syn začíná jezdit autokros a chce se tomu věnovat. Třeba mě jednou vystřídá.
Rodina je pro vás důležitá kotva?
Určitě. Děti mi dělají radost a všechny mají vztah k tomuhle městu. Nejstarší dcera Sarah tady vystudovala gymnázium, teď dělá doktorát v Oxfordu. Mladší dcera Veronika teď bude na gymnáziu maturovat a syn Matěj je v prváku. To propojení je pro mě důležité.
Co z Dakaru přenášíte do práce?
Jednak vytrvalost – moje motto je „Nikdy to nevzdám“. A pak schopnost prohrávat. To vás naučí víc než výhra. Ale zkušenosti z práce mi pomohly i v závodění – dokážu vyladit interkom tak, abychom si v kabině perfektně rozuměli, a taky díky zvukařině slyším věci, které jiní ne. V autě poznám každý nezvyklý zvuk. To je někdy výhoda.
Kdy a jak jste s firmou MusicData začínali?
V roce 1992. Přestěhoval jsem se z Brna a zjistil jsem, že ve městě prakticky nejsou hudební nástroje. Byl jsem aktivní muzikant, tak jsme to zkusili. Bez zkušeností, bez peněz, ale s nadšením. Začínali jsme v malém prostoru na Obecníku, nad restaurací. Měli jsme pár kytar a kláves – pro nás tehdy obrovská investice.
Pamatujete si ten pocit?
Obrovská euforie. Byla to doba, kdy šlo začít prakticky cokoliv. A kolem nás se začala tvořit komunita muzikantů. To je něco, čeho si vážím dodnes.
V den otevření obchodu tam přišel dlouhovlasý kytarista, Ludvík Kyselý, který se pak stal naším prvním zaměstnancem. A je u nás už 33 let.
Ale jen kytary a klávesy už dávno neprodáváte.
Přidali jsme ozvučovací techniku, vzniklo malé nahrávací studio, začali jsme dělat koncerty… Postupně jsme rostli a stěhovali se do větších prostor – z Obecníku do domu u dolní brány, kde vzniklo malé nahrávací studio, pak na Malou stránku, odtud do „lodi“ u sv. Josefa, kde jsme začali dělat koncerty. Zkoušeli u nás muzikanti a různé kapely – Chinaski, Čechomor, Lenka Dusilová, Lenka Filipová, Aneta Langerová, Ewa Farna, Richard Müller a další. V Jupiter clubu jsme pak s nimi dělali veřejnou generálku, nízkonákladový koncert, a poté jsme ho rovnou stěhovali do Lucerny.
Se společností RentalPro se nám podařilo dobýt Prahu i z Velkého Meziříčí. Bylo to náročné, protože v té době se všichni Pražáci tvářili, že když jste přijeli z Moravy, musíte být neschopní.
Pomohla vám v tom i poloha města?
Hodně. Velké Meziříčí má skvělou pozici u D1 mezi Prahou a Brnem. A zároveň tu fungují vztahy. Známe se, pomáháme si. To by ve velkém městě nešlo.
To, že jsme z Velkého Meziříčí, byl na začátku handicap. V Praze se na nás dívali skrz prsty. Ale protože jsme se snažili nabízet tu nejvyšší kvalitu a byli jsme cenově efektivní, dokázali jsme to. Dělali jsme koncerty obrovských hvězd, byli jsme u projektů jako O2 aréna, pro Bílý dům jsme zajišťovali návštěvu Obamy v ČR. Nasbírali jsme hodně zkušeností – z velkých eventů, zahraničních turné. Měli jsme kamiony a spoustu techniky, už i loď nám začala být malá. Proto jsme udělali další odvážný, velký krok, koupili jsme halu kablovky, kde mělo posléze vzniknout obchodní centrum a v roce 2014 se přestěhovali ke Kauflandu.
Přesto jste postupně opustili koncertní produkci. Proč?
Nedalo se dělat všechno naplno. Museli jsme si vybrat. A ukázalo se, že naše síla je v profesionálních instalacích – ozvučení, osvětlení, technologie.
Dnes se ale měníte znovu. Co vás k tomu vede?
Změna trhu. Internet změnil chování zákazníků. U hudebních nástrojů jsme naráželi na to, že lidé si je k nám přišli vyzkoušet a pak koupili jinde. To není udržitelné. Já razím to, že všechny peníze, co můžu, se snažím utratit tady ve městě, podporovat zdejšího obchodníka. Je to důležité pro růst města. A čínské obchody, které podnikají podle zcela jiných pravidel, tady ničí trh.
A my chceme být nejlepší – to znamená soustředit energii tam, kde máme největší hodnotu. Důležité jsou pro nás profesionální instalace. Máme v nich úžasné reference. Vybavili jsme největší arénu v zemi – O2, největší fotbalový stadion – Eden, Obecní dům v Praze, dodáváme Národnímu divadlu, České televizi. Vážíme si i práce pro Velké Meziříčí. Vybavili jsme nový sál Jupiter clubu, dělali jsme osvětlení rozhledny, zvuk na zimním stadionu, budeme dodávat vybavení pro novou knihovnu, spolupracujeme se základní uměleckou školou, s Muzikanty dětem a dalšími. Vrchol naší činnosti byl v roce 2025, kdy jsme postavili Horáckou multifunkční arénu v Jihlavě – nejen zvuk a světla, ale i připojení videotechniky, jevištní technologii. Byl to pro nás velký projekt, který jsme zvládli na jedničku.
Na co se tedy soustředíte teď?
Horácká aréna je dnes příkladem pro ostatní města. Ozývají se nám další. Na to se musíme soustředit. Začínáme udávat tón, a to znamená naprostý fokus. Proto jsme se museli s těžkým srdcem rozhodnout, že se vzdáme hudebních nástrojů a budeme dělat to, v čem jsme nejlepší. Je to profesionální ozvučovací a osvětlovací technika, jevištní technologie. A chceme jít ještě dál.
Znamená to, že se z města postupně „odpojíte“?
Naopak. Chceme tu vybudovat unikátní kreativní centrum pro imerzivní audio – pohlcující zvuk. Umožňuje, aby každý divák měl plnohodnotný zážitek a co největší požitek. Je to technologie, která umožní změnit akustiku prostoru. Muzikant přijde a může si „zahrát“ třeba v koncertním sále světové úrovně, jako je třeba Carnegie Hall. Zní to jako pohádka, ale opravdu to funguje. Pokud se to podaří, bude zde centrum pro velkou část Evropy – Česko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rakousko i Německo.
To zní ambiciózně.
Je to výzva. A dává mi smysl, aby taková věc vznikla právě tady. MusicData byly, jsou a budou spojené s Velkým Meziříčím.
A co vás žene dál?
Nechci být největší. Chci být nejlepší. A mít dobré jméno. Dnes už spousta lidí z Itálie, Francie, Německa ví, že existuje Velké Meziříčí, protože nás znají.
Chtěl bych, abychom byli technologicky vyspělá firma, trendy a měli spoustu spokojených zákazníků.
Když se vrátíme na začátek – k poušti a nejistotě – dává vám to celé větší smysl?
Ano. Nejde o to mít všechno pod kontrolou. Spíš vědět, proč jedete. A být připraven změnit směr, když je potřeba.
Možná právě v tom se potkává Dakar i podnikání. Ne v rychlosti, ale ve schopnosti pokračovat – i když cesta vede jinudy, než jste si původně představovali.
Martina Váchová
