Létáme co nejvýš, ale pořád jsme amatéři
Zveřejněno 18. 11. 2026 11:00
Tomáš Mrazík je spoluzakladatelem a principálem divadelního souboru Ikaros, který je aktuálně nejdéle působícím ochotnickým spolkem ve Velkém Meziříčí. Vznikl v říjnu 2011 pod křídly Jupiter clubu, kde působí dodnes.
Profesí ekonom si k divadlu našel cestu už jako teenager v dramatickém kroužku. Od prvních činoherních představení se Ikaros postupně propracoval ke světovým muzikálům, mezi něž patří Evita, Ubožáci na motivy Bídníků nebo nejnovější inscenace Donaha!, kterou soubor poprvé uvedl s živou kapelou. Výš už snad amatéři mířit nemohou, ale opak je pravdou. Kam chce Ikaros dál směřovat? Nejen o tom jsme mluvili s Tomášem Mrazíkem.
Rád jste se jako dítě předváděl?
Právě že vůbec. Měl jsem hrůzu z každé školní besídky, šílenou trému a vždycky se modlil, ať už je to za mnou. Ale odmala mě naši vodili do loutkového divadla a brali na různé kulturní akce. Zlomový moment pro mě nastal při návštěvě pohádkového muzikálu v Praze, snad Popelky. Díval jsem se na něj a došlo mi, že příběh nevnímám dětskýma očima, ale že by mě bavilo být tím princem. Spolužačka tehdy chodila do dramaťáku, který v domě dětí vedla paní Libuše Mílková, a jednou mě vzala s sebou. Po čase skončila, ale já zůstal. Bylo mi třináct a v kroužku byly samé holky, šest nebo sedm a všechny starší než já. Bylo to docela těžké, zvlášť v tom věku, ale kousl jsem se, protože mě divadlo fascinovalo a bavilo.
Paní Mílková byla totiž fantastická! Výborná pedagožka, která to s námi uměla. Byla sice přísná, ale velmi laskavá. Když cítila, že nám něco není příjemné, nelámala nás přes koleno, ale hledala jinou cestu.
Převzal jste do divadla stejný přístup?
Čerpáme z toho dodnes a snažíme se to předávat i nově příchozím členům. Já osobně si z paní Mílkové neustále beru příklad. Vzpomínám, jak se chovala v podobných situacích, ale v životě bych si netroufl srovnávat se s ní. To bych si ukousl jazyk.
Když vzpomínám na naše začátky v Ikarovi a na to, jak jsme leccos brali lážo plážo, mám dnes pocit, že jsme profesionálnější. Ke zkoušení přistupujeme zodpovědně a záleží nám na něm.
Jak vzniklo Divadlo Ikaros?
Ikaros jsme zakládali s Ondrou Brejškou, který už v souboru není déle než 10 let. Chodili jsme spolu do dramaťáku a chtěli si vyzkoušet jiný způsob hraní. Pravidelně jsme jezdili do Městského divadla v Brně, o kterém se říká, že má nejlepší muzikál v Česku. Právě to nás inspirovalo k propojení hudby a divadla. Nic jsme o tom nevěděli a nic neuměli, ale chtěli jsme si to vyzkoušet.
Takže jste se od začátku rozhodli pro muzikál?
V dramaťáku jsme začínali činohrou, například ukázkami ze Shakespeara nebo Ze života hmyzu od bratří Čapků. S paní Mílkovou jsme pak už v Ikarovi odehráli Malého prince, Kytici – činohru se zpěvy od Suchého a Šlitra. Další činohru Smrťova učně od Pratchetta už režírovala Aneta Bednaříková. Pak už přišly na řadu muzikály. Zjistili jsme totiž, že nás propojení hudby a činohry strašně baví. Začali se k nám přidávat i lidé, kteří v tom byli dobří a zpěv měli jako prioritu, třeba členové různých kapel.
Sami jsme v oboru neměli žádnou průpravu a zpočátku to bylo dost neotesané. Začali jsme na tom ale pracovat, chodili třeba na zpěv k pedagogům a snad se nám podařilo zlepšit. Máme členy, kteří by před pár lety řekli, že nikdy nebudou zpívat, a dnes ztvárňují sólové role. To je podle mě přidaná hodnota Ikara – dokáže každému posouvat hranice.
Pomáhala vám paní Mílková v samostatných začátcích?
Dva až tři roky jsme fungovali souběžně. Stále jsme chodili do dramaťáku, kde jsme se věnovali především činohře, a zároveň začali dělat muzikály. Paní Mílková nám dala základní průpravu, probudila v nás zájem o divadlo a naučila nás technické věci – jak se pohybovat na jevišti, jak mluvit a další důležité základy. Má spoustu úspěšných žáků, třeba Vendulu Příhodovou, kteří pak pokračovali na konzervatořích, JAMU a podobně. Byla velmi precizní. Díky ní děláme divadlo dodnes.
Chodí se na představení Ikara dívat i dnes?
Ano, chodí. A já za ní potom chodím na konzultace, abych věděl, co a jak.
Chválí vás, nebo vytýká chyby?
Chválí, ale má i připomínky. Vždycky si je rád poslechnu a snažím se je zapracovat do dalších představení. Také od ní pravidelně slýchám, že je moc ráda, že pokračujeme a že v tolika lidech dokázala zasít lásku k divadlu.
Jak jste vybrali název Ikaros?
První rok jsme hráli bez názvu, protože nás nenapadlo, že budeme mít tak dlouhé trvání. Na první představení jsme prodali dvě stě lístků a hrozilo, že je budeme muset zrušit. Udělali jsme spoustu školáckých chyb – neměli jsme název, špatně jsme připravili plakáty… Naštěstí jsme lidi zaujali a utvrdili se v tom, že chceme pokračovat. Začali jsme tedy hledat název. Napadala nás spousta hloupostí. Máme v sobě rozpor: snažíme se dělat divadlo co nejprofesionálněji, ale přitom jsme amatéři, nikdo z nás za to nebere peníze a všemu se věnujeme ve volném čase. Říkali jsme si, že musíme létat co nejvýš, ale divadlo pro nás zároveň musí zůstat volnočasovou aktivitou a zábavou. Motivace obětovat mu víkendy musí vycházet z nás samotných, nikoli z tlaku na výkon. Přirovnání k Ikarovi napadlo Ondru a nám ostatním také začalo dávat smysl.
Kolik členů měl Ikaros na začátku a kolik jich má dnes?
Na začátku nás bylo deset – šest kluků a čtyři holky. Polovina pocházela z dramaťáku, druhou tvořily kamarádky, zpěvačky. Měli jsme jeden prakťák a jeden druh světla, a tak jsme odehráli první představení.
Poslední představení Donaha! má pětadvacet rolí, z nichž je asi dvacet alternovaných. V této sezoně u nás tedy hraje pětačtyřicet lidí. Vybudovali jsme si také tým, který se stará o zázemí. Máme stabilní osvětlovače, zvukaře, inspicientky… To je dalších asi deset lidí.
Kdo zůstal z původních?
Je to zajímavé. Z kluků jsem tu já, Tom Kotačka, Radek Polášek a Peťa Jan, který se k nám vrátil po delší pauze, kdy měli malé děti, ty jsou teď větší a samozřejmě chodí obě do dramaťáku na ZUŠ. Z holek se nám teď po mateřské vrátily Kačka Karmazínová/Maloušková a Ivča Polášková/Mátlová. Všichni jsou to původní členové dramaťáku.
Jaký věkový rozptyl je mezi členy souboru?
Od jedenácti do asi dvaašedesáti let, tedy padesát let. Za opravdový úspěch ale považuji, že s námi stále hrají i dospělí, kteří v souboru začínali jako děti.
Letos máte i živou kapelu.
Letos poprvé. To znamená další lidi v jednom představení. Živá kapela byla podmínkou pro získání licence na muzikál Donaha!
Je těžké ji získat?
Je to mailování a mailování. Původně jsem se domníval, že licenci získáme v Česku, ale tady jsme dostali jen licenci na český překlad. Zbytek jsme museli řešit v Londýně. Smlouva má asi patnáct stran a podrobně v ní stojí, co smíme a nesmíme. Podmínka živé kapely nás ale přiměla zjistit, že už to do budoucna jinak nechceme. Je to přidaná hodnota. A to jak umělecky, tak lidsky; jsou to neuvěřitelní profesionálové a velmi srdeční lidé. Už je nikdy nepustíme!
Takže muzikál Donaha! je zlomovým představením, které vás posouvá zase o kus dál.
Určitě!
Nebyl problém obsadit lidi do choulostivějších scén?
Na muzikál mě navedla naše bývalá členka Kristýnka Nováková, která je nyní profesionální herečka a působí v Horáckém divadle. Ještě za studií hostovala v představení Donaha! ve Zlíně a půjčila mi scénář. Po jeho přečtení jsem si říkal, že je to přesně pro nás. Je vtipný, ale zároveň obsahuje místa, která chytnou za srdce. Když jsem o tom poprvé řekl kolegům, ocelářům, reakce byly rozpačité. Někteří byli v pohodě, jiní se chtěli poradit s rodinou, což chápu. Doma je všichni podpořili a definitivně se to zlomilo, když si taky přečetli scénář.
Příběh totiž není o nahotě, ale o tátovi, který miluje svého kluka. Ostatní potřebují zachránit vztahy, nemají peníze, jsou zoufalí a hledají východisko. Není to prvoplánové stahování kalhot před lidmi.
Nerozmysleli si to ani během zkoušení?
První zkoušky byly hodně legrační. Nahota je z velké části otázkou choreografie, takže jsme měli na zkouškách choreografku i kostymérku. Zkoušíme v zrcadlovém sále zušky, takže počáteční ostych tam byl, ale brzy jsme ho odbourali. Neříkám, že si to užíváme, ale myslím, že v představení máme všichni daleko těžší místa – vnitřně, technicky i pěvecky – než právě tohle.
Která fáze divadelní práce vás baví nejvíc? Přípravy, psaní, zkoušení, nebo samotné představení před diváky?
Bylo by zajímavé zeptat se každého člena, asi by odpovědi byly různé.
Po technickém lyceu, kde jsem studoval ekonomii, jsem se hlásil na činoherní i muzikálové herectví, ale neuspěl jsem. Druhou volbou byla divadelní věda, kterou jsem nějakou dobu studoval. Ve třetím ročníku jsme připravovali autorská představení – sami jsme zvládli všechno od námětu a scénáře až po nazkoušení a odehrání. Tehdy jsem zjistil, že mě baví celý tvůrčí proces, což dělám i v Ikarovi.
Nejraději mám asi okamžik, kdy se z psané formy začíná stávat hotová věc. Při úpravě scénáře mě něco napadne a pak vidím, že to na jevišti funguje, jak jsem si představoval. Naopak je strašně frustrující, když to nefunguje.
Vedoucí tvorby představení se v Ikarovi pravidelně střídají?
Musíme se střídat, protože se jednotlivé práce překrývají. Pokud chceme začít zkoušet novou inscenaci, znamená to nejméně půl roku příprav – scénář, obsazení, technické řešení scény. Jsou to hodiny práce u počítače, přepisování, vymýšlení, telefonování a domlouvání termínů.
Od září do května se zkouší, v květnu přijde první blok představení a v červnu první zkouška nové sezony. Od září se opět začne zkoušet, přičemž nás na dva týdny přeruší druhý blok předchozího představení.
Za dramaturgií vždy stojí jeden člověk, ale má kolem sebe další spolupracovníky. Já mám na hudební složku Ráďu Uchytilovou, dva spolurežiséry Radka Poláška a Kristýnu Harvánek Staňkovou a choreografku Selin Jamshidigholdori. Bez těchto lidí by to jeden člověk neměl šanci zvládnout.
Kolik je těch, kteří si na vedení představení troufnou?
Třeba Showmana připravovala Kristýna Harvánek Staňková. Příští rok se do vedoucí role poprvé postaví Kačka Dobrovolná (Marková), která chystá autorský projekt. Sama píše scénář a hudba bude od Vesny a dalších. Rozhodli jsme se, že premiéra bude až v roce 2028, protože si chceme trochu vydechnout a mít na přípravu víc času.
Už plánujeme i sezonu 2029. Chystáme úplně autorský projekt včetně scénáře, textů i hudby. Všechno bude naše. Uvidíme, co na to řeknou diváci.
Podle toho, že na Ikaros bývá snad vždycky vyprodáno, se to lidem líbí. Máte někdy i negativní reakce?
Do očí vám to nikdo moc nevpálí, takže se to těžko posuzuje. Setkal jsem se ale se zprostředkovanými reakcemi, že některá témata byla na někoho příliš depresivní – Evita nebo Bídníci. Donaha! se dotýká citlivého tématu, ale zatím jsem zaznamenal jedinou reakci, že to někomu připadalo nevhodné. To mě překvapilo, čekal jsem to horší. Naštěstí nikdy diváky neklameme názvem a jako my si svobodně vybíráme, co chceme hrát, divák si sám rozhodne, na co půjde. Občas slyšíme i technické výtky, třeba k horšímu zvuku. Pořád jsme ale amatérské divadlo a hrajeme živě, takže se nějaké průšvihy stávají.
Na co nezapomenete?
Když někomu vypadne text, to se stává. Já osobně ale nezapomenu, jak se mi letos v květnu v závěrečné scéně nepodařilo rozepnout tanga. Trhal jsem je takovým způsobem, že mi sjela přilba a na vteřinku šlo ven všechno. To ale nebylo nic hrozného, zasmáli jsme se tomu. Mám, bohužel, i jednu dost nepříjemnou zkušenost. V Bídnících při konfrontaci Valjeana s Javertem jsem trefil jsem Romču do oka. Bylo to hrozně nepříjemné a moc mě to mrzelo, i když to dobře zvládl a naštěstí se nic vážného nestalo. Když jsem se měl rozběhnout znovu, měl jsem strach.
Jednou jsme při představení Lví král začali první velkou písní a vypadla elektřina. Zhasl celý sál a já musel v kostýmu ptáka Zazua předstoupit před lidi a omluvit se, že situaci vyřešíme a začneme znovu. Byl jsem trochu směšný, ale diváci to vzali v pohodě.
A jednou jsem málem zapálil koberec, když jsme během rekonstrukce Jupiter clubu hráli představení v kině. V úvodní scéně Vlasů Berger zapaluje povolávací rozkaz a hází ho do popelnice. Mně ale hořící papír spadl na koberec.
Které představení je vaše srdcovka?
Pro mě to vždycky byli a budou Bídníci. Je to nejkrásnější dílo, jaké kdy bylo napsané. Říkal jsem si, že ho nic nemůže překonat, ale po odehrání Donaha! vidím, že to není o překonávání. Každé představení je jiné. Evita byla také velmi emotivní. Když s nějakým kusem žijete rok a půl, emoce nabydou takové intenzity, že jednotlivá představení nelze srovnávat.
Těšíte se pak na něco nového?
Ano. Nemáme to jako zaměstnání. Po každém představení se nám samozřejmě stýská, zároveň ale vyhlížíme nové pokračování.
Vy sám už víte, co nového byste chtěl vytvořit?
Nevím, jestli to mám říkat, abych se k tomu nezavázal, ale nijak se tím vlastně netajíme. Ano, mám synopsi a pokud to vyjde, rád bych s Ráďou Uchytilovou, která bude dělat hudbu, připravil muzikál na vyloženě lokální téma Velkomeziříčské tragédie. Kompletně celé autorské představení.
Tak to máte odvahu!
Něco málo už mám sepsané. Je to velmi těžké téma a jsem rád, že na přípravu mám rok času. Je ale možné, že ani tak nebudeme hotoví a budeme muset zařadit ještě něco jiného. Nebo zjistíme, že to nejde. Snažíme se na sebe netlačit.
Když jsem si námět zapisoval a příběh se mi objevoval před očima, začalo mi to dávat smysl. Vždycky budeme hrát pro místní diváky. Je to vážné téma, které Velmezáci znají. Někteří ho mají propojené s rodinnými příběhy, takže to bude hodně náročné. Bude těžké balancovat s případnou fabulací. Jedna věc je strašná realita, druhá divadelní zkratka, která vždy znamená určité zkreslení skutečnosti. Hodně přemýšlím, jak to udělat, abych nikoho neurazil.
Má Tomáš Mrazík čas ještě na něco jiného?
Upřímně, moc ne. Hraju závodně šachy za Velké Meziříčí a také druhou ligu za Náměšť nad Oslavou. Těším se, že nám teď začíná sezona a zase si zahraju – tu loňskou jsem kvůli Ikarovi vynechal. Ale samozřejmě u toho budu i tvořit.
Martina Váchová