Na fotbale mám nejvíc rád sounáležitost a odpovědnost, říká Petr Ostrý
Zveřejněno 8. 4. 2016 10:03
Předseda FC Velké Meziříčí Petr Ostrý letos v březnu oslavil životní jubileum - 50 let. A v tomto roce také přivedl klub k jeho narozeninám. Meziříčský fotbal slaví 110 let své existence. „Loňský postup do MSFL považuji za takový předčasný dárek. Ne ani tak pro sebe, jako pro všechny Meziříčáky, kterým se fotbal líbí," říká oslavenec, jinak také držitel zvláštního ocenění Za rozvoj kopané v klubu FC VM, které získal v roce 2011 v rámci městské ankety Sportovec roku. FC Velké Meziříčí dnes tvoří 13 soutěžních týmů a naši fotbalisté získali věhlas zejména systematickou prací s mládeží.
Kdy a kde jste začal s fotbalem?
S fotbalem jsem začal aktivně doma, ve Štěpánově nad Svratkou. Pocházím totiž z malé vesnice Kozlov, která je u Štěpánova, a ve štěpánovském oddílu jsem působil od žáků, s krátkou pražskou přestávkou, až do dospělosti. Fotbal mám rád nejen jako formu aktivního odpočinku, ale zejména jako prostředí, kde se u chlapů mohou projevit nejlepší vlastnosti - zdravá soutěživost, smysl pro férovou hru a spolupráce.
Takže vás „chytil" už v dětství...
Ano. Mám ze svých štěpánovských začátků také jednu zajímavost, která se pojí s naším městem. Na konci osmdesátých let jsem jako kapitán hrál ve štěpánovském mužstvu zápas okresního přeboru proti Osové Bítýšce. Bítýšku vedl tehdy jako kapitán Radovan Necid. Oba jsme zároveň hráli pozici středního útočníka. Podali jsme si poprvé ruku a od té doby jsou z nás kamarádi. Ani jeden přitom netušil, že se jednou sejdeme nejen ve výboru FC Velké Meziříčí, ale i za jedním stolem, na jednáních starosty Velkého Meziříčí Radovana Necida s předsedou FC Velké Meziříčí Petrem Ostrým.
A k fotbalu ve Velkém Meziříčí jste se dostal kdy?
Do Velkého Meziříčí jsem se přistěhoval v roce 1991. Nejdřív jsem hrál za Benfiku, v roce 1996 jsem vstoupil do výboru klubu jako místopředseda a od roku 2003 jsem předsedou FC Velké Meziříčí.
Co jste za ty roky s klubem prožil?
Spoustu krásných věcí a setkání se spoustou skvělých lidí a dobrých chlapů.
Kdy bylo nejhůř?
V sezoně 1996/97 náš A tým sestoupil z 1. B třídy do okresního přeboru, to nám bylo nejhůř. Pak jsme se postupně začali zvedat z tohoto dna. Další zlom přišel v roce 2003, kdy zasedla mimořádná valná hromada a zvolila mě předsedou a Radka Necida místopředsedou meziříčského fotbalu. Všichni v klubu pak natáhli provaz, za který ze všech sil zatáhli. Návrat mezi krajskou elitu se pak podařil po dlouhých dvaatřiceti letech. Nejdříve A týmu mužů pomohl z 1. A třídy do krajského přeboru kraje Vysočina hrající trenér Roman Kukleta, o sezonu později (2004/05) už pod trenérskou taktovkou zkušeného Radovana Zemana Meziříčí poprvé ve své historii postoupilo do divize. Bylo za tím obrovské množství práce všech, kteří si ještě dnes, po těch letech zaslouží velké díky.
A kdy se naopak dařilo nejvíc? Z pohledu soutěže je to teď, že?
Poprvé v celé 110leté historii jsme od sezony 2015/16 v 3. celostátní soutěži. Víc k tomu není třeba dodávat, ne?
Máte větší ambice?
Jasně. Vždycky jsou větší ambice, na tom je sport založený. Je ale jasné, že třetí liga je pro Velké Meziříčí tak velká věc, že samotné udržení v ní po co nejdelší dobu je obrovskou ambicí.
Velkou událostí je teď pro klub i nové zázemí?
To je nejkrásnější dárek, který jsme k 110. narozeninám dostali. První vlaštovkou bylo to, když jsme v roce 2014 dostali z krajského svazu dotaci na rozšíření travnaté plochy a zavlažovací systém, kterou o další peníze doplnilo město. Tím se vlastně spustila vlna systematického vylepšování našeho sportoviště – v letech před tím se jen "flikovaly" havárie. Téměř přesně před rokem, v lednu 2015, jsme se dozvěděli o příležitosti získat dotaci z ministerstva školství na výstavbu nového zázemí. Protože zázemí nejen pro velké fotbalisty, ale hlavně pro naši mládež bylo katastrofální, rozhodli jsme se, že se o to pokusíme. Byli jsme si přitom vědomi, že jde jen o přísliby a šibeniční termíny. Navštívili jsme proto vedení města, kde jsme pro tuto myšlenku získali podporu a naopak my slíbili naši veškerou možnou součinnost. Starosta s místostarostou pak o našem společném záměru informovali radu a zastupitelstvo a podařilo se přesvědčit většinu zastupitelů o tom, že jde o záměr splnitelný a uskutečnitelný. Velký dík patří starostovi Radkovi Necidovi za jeho osobní nasazení a odvahu, s jakou do toho šel. Velký dík patří místostarostovi Josefu Komínkovi, který se o dotaci z ministerstva pečlivě staral a zasloužil se o to, že se z příslibu stala skutečnost. Velký dík patří všem zastupitelům, kteří tuto věc podpořili a vyčlenili z městského rozpočtu peníze. Jsem si vědom toho, že museli překonat pochybovačské hlasy o tom, že se to nestihne, že to bude ostuda a podobně. Jsem si vědom toho, že tyto hlasy byly ve své době hodně slyšet a chtělo to tudíž trochu hodně osobní statečnosti. Dík patří také firmě Building centrum HSV, jejímu majiteli Karlu Věžníkovi, která vyhrála výběrové řízení, zavázala se nést riziko a splnila, co slíbila.
Bude pak fotbalistům vůbec ještě něco scházet?
Jsme vděční za to, co máme a co jsme dostali. Zároveň je ale spousta věcí, které by bylo možné vylepšit. Namátkou třeba dosluhující umělá tráva na Oslavické, které končí certifikace k 30. 6. 2016 a hrozí, že naše družstva nebudou mít náhradní plochu ve městě, využití areálu v prostoru bývalých jatek a rekonstrukce travnaté plochy na Tržišti a další. Vím ale, že město na své sportovce myslí, a věřím, že postupně, i když ne hned, se věci zlepší.
Nejen sportovní kluby se mezi sebou, řekněme, „hašteří" o to, kdo dostává od města moc peněz a kdo naopak málo... Fotbalistům teď bylo přáno, co říkáte?
Za finanční podporu města jsme velmi vděční. Navíc považuji to, jak se Velké Meziříčí všeobecně ke „svému" sportu staví, za méně obvyklé. Radnice dnes na přímých dotacích rozděluje mezi sportovní oddíly 4,6 milionu korun, z drtivé většiny ve prospěch mládeže. Ještě v roce 2009 to bylo 3,3 milionu korun. Současné vedení města, zastupitelstvo a především starosta města, zvýšili tento příspěvek o třetinu. Už jsem přiznal, že jsme kamarádi, ale považuji za nutné jeho přínos pro sport v našem městě takto otevřeně pojmenovat. Navíc se Radek Necid, ještě jako předseda sportovní komise, v minulosti zasadil o to, aby tento příspěvek rozdělovali v rámci sportovní komise sami představitelé jednotlivých sportů v našem městě. To znamená, aby to rozdělení měli v rukou sami sportovci a nebyli tak závislí na náladě a přízni nějakého momentálně vládnoucího politika. Takto to v jiných městech prostě nechodí.
Jistá rivalita panuje i v oblastech kultura versus sport. Lze to srovnávat? Jak vy to vidíte, coby zástupce největšího sportovního oddílu ve městě a přitom i kulturně aktivní (nemýlím-li se) člověk?
Nemýlíte se. Osobně považuji souznění mezi duševním i fyzickým zdravím a pohodou člověka za nutné a myslím, že celá naše rodina je toho příkladem. Je nezbytné, aby všechny ty řeči a zbytečné spory rychle ustaly. Nikdy v historii neměl sport v našem městě tak otevřené dveře na radnici. A nikdy v historii neměla v našem městě tak na růžích ustláno kultura. To říkám a myslím naprosto vážně. Příčinou je to, že aktivní lidé v našem městě, tedy ti, kteří se sportem a kulturou zabývají, dnes spolupracují a navzájem si pomáhají. Jakékoliv spory mezi „sportem" a „kulturou" mohou vést jedině k tomu, že se tito lidé v našem městě navzájem rozhádají a celé to kouzlo, které spočívá ve spolupráci, pomine. Pak ostrouhají „sportovci" i „divadelníci" a smát se bude někdo třetí.
Ať skončíme pozitivněji, vraťme se zpět k fotbalu. Co vám i po těch letech přináší?
Já mám fotbal fakt rád. Nejen jako náplň volného času, ale i jako životní styl. Mám rád atmosféru malých žákovských přípravek, kde se z kluků stávají velcí fotbalisté. Mám rád zápasy, hrané celým srdcem a tak, jako by to bylo naposledy a jakoby šlo o všechno. Mám rád přátelské fotbálky nás starých pánů. Mám rád soutěžní utkání, jejich adrenalin, emoce po vítězství i vzestupy po pádech. Mám rád, jak hlediště křičí a povzbuzuje, i to, jak chutná pivo a párek ve stánku. Ze všeho nejvíc mám ale rád ten pocit sounáležitosti a odpovědnosti za celek, kterému o něco jde.
Martina Strnadová
