Janošík: Cítím, že nazrál čas na změnu

rozhovor Janosik Pavel web copyEvangelický farář Pavel Janošík (46) teď v červenci po šestnácti letech opouští Velké Meziříčí. Stěhuje se do Opavy se svojí rodinou, třemi dětmi, které se v našem městě narodily. Do Husova domu na jeho místo nastoupí farářka Markéta Slámová z Bystřice nad Pernštejnem.

Kdy jste do Velkého Meziříčí přišel?

Do Velkého Meziříčí jsem se přistěhoval v srpnu 2000. Bylo to po absolvování povinné roční nástupní praxe. Bydlel jsem v Krnově a dojížděl do Opavy, kde jsem pod vedením zkušeného kolegy prožíval své farářské začátky. V té době mne několik sborů, včetně velkomeziříčského, oslovilo a nabídlo místo. Nakonec jsme si s manželkou vybrali právě Velké Meziříčí. Zde jsem byl následně členy sboru zvolen a na řadu let tak bylo rozhodnuto o našem domově.

Jaký první dojem na vás město a jeho obyvatelé udělali?

První dojem byl velmi dobrý. Městečko s krásným okolím, pěkná fara na klidném místě, milí a vstřícní lidé v kostele, celkem živý sbor s řadou aktivit i během týdne.

Jak dlouho vám trvalo, než jste je blíž poznal, sžil se s nimi?

Pár let to přece jen trvalo… Zcela přirozeně se farář sbližuje s členy sboru a jejich rodinami, když je navštěvuje, duchovně doprovází, křtí jim děti, dělá svatby a pohřbívá jejich blízké. S postupem času jsem začal poznávat také lidi „nekostelové“. Díky třem synům, kteří se nám tu narodili, se pak okruh rozšířil ještě víc a s rodiči některých jejich spolužáků jsem navázal přátelské vztahy.

Co byste o Velkém Meziříčí řekl dnes, někomu, kdo město vůbec nezná?

Nejspíš asi, že je to příjemné město s pěkným zámkem, náměstím a rozhlednou, ze které je vidět krásné kopce a přírodu v okolí… Určitě bych zmínil, že se tu konají zajímavé akce, např. Evropský festival filosofie nebo koncerty v rámci festivalu Concentus Moraviae. Církve i další organizace tu navzájem dokáží spolupracovat. Menší velikost města má své výhody i nevýhody – všechno je tu relativně blízko a každý se tu skoro s každým zná. Ale ti, kdo nejsou rodáci, to možná mohou mít o něco těžší se svým začleněním se. Za širší kulturní nabídkou či plaváním si holt musí člověk někam zajet. K městu patří jistě i dobré místní pivo. A nějaká specifika místních lidí? Těžko nějak zobecňovat, ale vypozoroval jsem, že jsou tu lidé spíše uzavřenější než otevřenější, mají ostych a drží se trochu zpátky. Myslím, že si tu k sobě hledají cestu o něco déle než třeba na Hané nebo ve Slezsku. Jestli jsou pak díky tomu navázané vztahy hlubší trvalejší, ještě poznám.

Zvykla si tu vaše rodina?

Samozřejmě, že jsme si za těch 16 let hodně zvykli a zapustili kořeny. Zvláště všichni tři synové jsou tu prostě doma, protože nikde jinde nežili. Však také z počátku dosti protestovali proti stěhování. Jeden z nich dokonce přišel s nápadem, že si na zahradě postaví malou dřevěnou chaloupku a zůstane.

O to je to asi u vás evangelických farářů těžší, nebo naopak snazší, že se stěhujete s celou rodinou?

Pro každou rodinu je asi stěhování hodně náročné a jsem zvědav, jak to zvládneme. Na druhou stranu rozhodnutí k tomuto kroku zrálo delší dobu a není to tak, že bychom museli odcházet proti své vůli. A máme také plno přátel, kteří se nedávno stěhovali, a mohli jsme s nimi o tom mluvit.

Z čeho usuzujete, že nazrál čas na změnu?

Rád bych zkusil profesně něco jiného. Být farářem ve větším městě a v jiné části naší země je pro mne výzvou. Střídání míst je mezi faráři obvyklé a většinou prospívá jak jim, tak sborům.

Kde je vaše nové působiště?

Mým novým působištěm se stane Opava, tedy místo, kde jsem začínal. Tamní farář, u kterého jsem před lety sbíral první praktické zkušenosti, se rozhodl odejít jinam, a lidé ve sboru si vzpomněli na mne.

Takže možnost volby – zda zůstat či ne – jste měl?

Ano, ta možnost tu byla, protože jsem byl ve zdejším sboru po deseti letech opakovaně zvolen výraznou většinou na dalších 10 let, tedy až do roku 2020. Ale jak jsem už pověděl, rozhodnutí uzrálo, pozvání do Opavy přišlo v pravý čas a velmi si ho cením. A je tu ještě okolnost další. S manželkou nás to prostě táhne blíž k našim rodinám a přátelům, které v tom kraji máme.

Měl jste při nástupu do Velkého Meziříčí nějaký plán, co tady chcete udělat?

Nastoupil jsem po dvou výrazných předchůdcích, kterými Jiří a Joel Rumlovi bezesporu byli. Ze začátku jsem víceméně pokračoval v tom, co bylo zaběhnuté. Můj plán byl prvních několik let minimalistický – hlavně toho moc nepokazit a podpořit otevření sboru navenek. Po určité době jsem se asi osobně o něco víc našel a začal jsem dělat věci po svém. Od začátku jsem také tušil, že je přede mnou a celým sborem rekonstrukce Husova domu. Na to pak i došlo a stal se ze mne trochu „farář – stavitel“... Důležitá pro mne byla a stále je otevřenost církve a věřících vůči svému okolí. Mrzí mne, že „kosteloví lidé“, ale celé sbory či farnosti mají tendenci se uzavírat do sebe. S tím se vlastně snažím něco dělat…

Co se vám podařilo?

To musí posoudit druzí, těch by bylo na místě se zeptat… Před odchodem se spíše vracím k tomu, co mne těšilo a stále těší. Třeba to, jak to v Husově domě dnes vypadá. Celková rekonstrukce a především skvělá spolupráce s výtvarnicí Barborou Veselou mi zůstane určitě v paměti. Vzpomínat určitě budu i na cyklus „Večer s hostem“. Inspiroval jsem se podobnými akcemi v jiných městech a všech těch uskutečněných 25 večerů bylo skvělých. Při nich nebo také při koncertech jsem měl silný pocit, že se Husův dům opravdu otevírá a lidem je tu spolu dobře. Někteří z nich přišli jednou, dvakrát, ale mnozí se vraceli opakovaně. Ale když se ptáte, co se podařilo, tak nejspíš některé články do místních novin. Troufnu si to povědět, protože se občas od čtenářů ke mně dostala pozitivní zpětná vazba. Musím ještě zmínit kontakty s Holanďany, které ve sboru už roky udržujeme. Ti jsou mimochodem obecně velice otevření a bezprostřední lidé. Někteří z nich se stali velmi blízkými přáteli a jsem si jist, že na naše vztahy nebude mít stěhování žádný vliv. Marná rozhodně nebyla ani má pětiletá kaplanská služba ve věznici, kam jsem na jeden den v týdnu dojížděl.

A je také něco, co se vám nepovedlo, ač jste se o to pokoušel?

Ne všechno, co jsem vymyslel a inicioval, se setkalo s podporou druhých, ale to tak bývá. Něco jsem sám svou neobratností pokazil, leckoho jsem se jistě dotkl nebo mu ublížil, aniž mi to vůbec došlo. V něčem jsem možná předčasně rezignoval. Byly i osobně těžké chvíle, ale ty mne nakonec spíš posílily.

S jakým pocitem budete Velké Meziříčí opouštět?

S pocitem naplněných 16 let života, s mnoha krásnými vzpomínkami a také s chutí se občas vracet.

Nové působiště je to pro vás výzvou? Těšíte se?

Výzva je to docela velká a těším se, co přijde. Jsem zvědav, kam mne tato nová zkušenost v životě posune.

Martina Strnadová

_______________

Mgr. Pavel Janošík

Narodil se 1970 v Olomouci, nejstarší ze tří sourozenců, 1988–1990 studium přírodních věd na UP v Olomouci, 1990–1997 studium evangelické teologie na UK v Praze, farář ve Velkém Meziříčí a vězeňský kaplan v Rapoticích, ženatý, 3 děti.

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.