Každý den se starými rukopisy je pro mě svátkem

IMG 0490Filoložka PhDr. Alena Hadravová, CSc., je rodačkou z Velkého Meziříčí. Letos byla odměněna za nejlepší vědecký projekt v České republice Cenou předsedy Grantové agentury ČR.

Specializuje se na středověkou latinu, edituje a překládá nevydané středolatinské památky, věnuje se dějinám astronomie ve středověku a raném novověku. Je (spolu)autorkou šestnácti knih a více než sto dvaceti odborných článků. Často přednáší v zahraničí.

Po maturitě na zdejším gymnáziu pokračovala ve studiu klasické filologie a českého jazyka na FF UJEP v Brně. Pracuje v Kabinetu dějin vědy Ústavu soudobých dějin Akademie věd České republiky.

Byla jste oceněna za interdisciplinární výzkum historického vývoje představ o hvězdné sféře od středověku po raný novověk. Lze pro laika stručně shrnout výsledek vašeho výzkumu? Jak se představy o hvězdné sféře změnily?

Pokud jde o Cenu, z loni úspěšně ukončených téměř dvou tisíc grantových projektů byly letos oceněny čtyři. Byla jsem ráda, že se mezi projekty, jako je výzkum křemíkových nanokrystalů, slin klíšťat a hlasivkových náhrad, dostalo i na základní výzkum z oblasti humanitních věd.

Základem práce je první český překlad práce Gaia Iulia Hygina o souhvězdích, známých starým Řekům. Spis napsal Hyginus v Římě na přelomu letopočtu; byl to knihovník Palatinské knihovny za císaře Augusta, Ovidiův přítel. V knize mj. velmi hezky, poeticky a čtivě převyprávěl řecké mýty o souhvězdích. Jeho dílo později – hlavně v renesanci – silně působilo jak na další literární tvorbu, tak na představivost výtvarných umělců. Tradici a recepci jeho i dalších antických autorů jsem pak ukázala ve vydání jednoho latinského rukopisu z roku 1405, který je u nás v Národní knihovně a který na Hygina ve středověku navázal. A vrcholem práce pak byl všestranný rozbor tzv. Přemyslovského hvězdného glóbu. Býval patrně v majetku českých králů (snad Přemysla Otakara II.), ale od 15. století, kdy jej koupil Mikuláš Kusánský, je v Německu. Podstatné je, že byl zhotoven přesně podle požadavků antické vědy, jak po výtvarné stránce, tak po stránce matematické. Jeho exaktním proměřením se zabýval můj manžel Petr, s nímž na společných úkolech z dějin astronomie pracuji – no, už to bude skoro třicet let!

Zabýváte se astronomickými spisy Galileiho, Keplera, Braha. Předběhli tito astronomové v něčem svou dobu?

Galileiho Hvězdného posla (tedy spis o jeho prvních teleskopických pozorováních ze začátku 17. století) a Keplerovu hodnotící a v podstatě pochvalnou reakci na něj jsme vydali v českém překladu v rámci téhož grantu. Těmito díly se uzavřely a dá se říci i zbouraly do té doby přijímané představy o stálicích a začala nová éra, éra dalekohledů.

A to předbíhání... to by bylo na složitý výklad. Samozřejmě lze říct, že třeba Keplerovy zákony byly skvělým fyzikálním objevem a mezníkem. Ale viděno v souvislostech, všechno má svou kontinuitu, logiku, návaznost.

Jaká je úroveň jejich jazyka, textů?

Některé záležitosti podléhají objektivním vlivům, to znamená, že autoři doby humanismu a renesance měli vesměs mnohem lepší znalosti klasického jazyka, jeho stylistiky a slovní zásoby než autoři středověku. Takový trochu Ciceronův vytříbený text proti textu kuchařky. Ale do toho pak vstupují vlivy subjektivní, individuální schopnosti člověka. A nechám-li stranou celou antickou literaturu s různými žánry, psanými také velmi různorodou latinou, pak pracuji s texty vzniklými v evropském teritoriu za dobu šestnácti staletí – chápete, že to lze stručně charakterizovat jen těžko. Ale přece jen: ano, Johannes Kepler byl úžasný znalec latiny, řečtiny i klasických antických autorů.    

Galilei a Kepler již měli k dispozici dalekohled, ale Brahe ne. S jakými přístroji pracovali astronomové předtím? Byly na takové úrovni, aby jim pomohly k převratným objevům?

Hm, Tycho... sestrojil desítky přístrojů, dosáhl hranic dokonalosti pozorování prostým okem, ale vynálezu a hlavně používání dalekohledu se už bohužel těsně nedožil. Přístrojů předtím ovšem existovala celá řada. Tak třeba takový astroláb, podle nějž se lidstvo orientovalo po téměř 2.000 let... A představte si, že mezi více než čtyřiceti traktáty o tomto přístroji, které kolovaly po evropských středověkých univerzitách ve stovkách opisů, protože se podle nich vyučovalo, "zvítězil" jako nejlépe didakticky napsaný text, který pořídil na počátku 15. století mistr pražské univerzity Křišťan z Prachatic a který vyšel jako vůbec první pojednání na toto téma na světě tiskem. Bylo to v italské Perugii. Dobrat se rozbory textu k tomuto výsledku byla velmi překvapivá, napínavá a dobrodružná práce – autorství mu totiž bylo coby heretikovi z husitských Čech v jeho době upřeno. Dnes už ale jde o obecně přijímaný fakt a i díky internetu lze třeba na stránkách knihovny v madridském El Escorialu najít u jednoho z opisů jeho práce citaci naší knížky s uvedením Křišťanova jména coby autora... Čechy zhruba od doby Karla IV. vůbec ve vzdělanosti za západní Evropou nepokulhávaly.  

Jak vy sama jste se ve své profesi klasické filoložky dostala zrovna k astronomii? Předpokládám, že možná díky zaměření vašeho manžela Petra Hadravy, který je astrofyzikem. Přináší vám toto soukromé i profesní propojení spíš výhody? Pracuje se vám společně dobře?

Naopak jsem ke společné práci přizvala kdysi já Petra. Ony se ty naše obory zdají dosti vzdálené, a také jsou, když připomenu Petrovy další okruhy, dvojhvězdařinu a obecnou relativitu. Ale jeho astronomické znalosti pomáhají řešit úkoly ze starších dějin astronomie, na něž bych sama nestačila: texty ve starých rukopisech umím přečíst a rozluštit (velmi často je to těžký souboj), ale na porozumění jejich odborné stránky je potřeba i další než jen humanitní vzdělání. Takže se doplňujeme a musím říct, že lepšího "parťáka" bych nenašla. A výhody... pracujeme pořád, víkendy, dovolené, při vaření řešíme složité odborné problémy. A nevýhody? Kromě toho, že se nám občas něco připálí, tak hlavně by bylo potřeba umět se od práce aspoň na chvíli odpoutat a odpočnout si, a to se nám moc nedaří. Nemáme striktně oddělen čas pracovní a soukromý. 

Věnujete se i jiným oborům?

Nedávno jsem s kolegy vydala v Academii česko-latinsko-řecko-německý slovník Daniela Adama z Veleslavína z roku 1598 (známý hlavně pro svou krásnou "veleslavínskou" češtinu), před lety zase Českou historii Enea Silvia Piccolominiho nebo úryvky z rozsáhlé unikátní latinské encyklopedie mistra Pavla Žídka, kterou napsal na pergamenu po roce 1460 pro krále Jiřího z Poděbrad; dnes je uložena v Jagellonské knihovně v Krakově, váží přes 20 kg a je to vůbec největší kniha, kterou knihovna vlastní. Na té by bylo práce ještě na několik životů... Vydala jsem z ní partie se zoologickou tematikou a řemeslnickou terminologií, které jsou glosovány ve staré češtině. Momentálně pracuji na edici nádherného textu s řeckou mytologií, který je v zahraničí dobře známý v několika verzích, ale předpokládalo se, že u nás jeho opisy nevznikly. Čirou náhodou jsem nedávno narazila hned na dva opisy; autorem jednoho z nich byl člověk, kterého Jan Žižka nechal upálit v roce 1421 při dobytí Berouna jako svého odpůrce – dost krutý paradox takových zájmů a osobního osudu jinak nepříliš známého Šimona z Rokycan.

rozhovor Alena_Hadravova_pismo_vyrezDostávají se vám do rukou ještě zcela neprozkoumané rukopisy? Jestli ano, pak může být vaše práce docela dobrodružná...

No jistě, základem mé práce jsou právě neprozkoumané a nepřečtené rukopisy, protože musím a chci přinášet nové výsledky a rukopisy interpretovat. Po celém světě existují katalogy rukopisů, kde jsou základní popisy, ale ty jsou jen takovým vodítkem. Často pak při práci zjistíte, že "všechno je jinak": dokud text skutečně nepřečtete celý, tak o něm stejně nic nevíte. Pro edici nějaké práce je třeba shromáždit a poznat pokud možno všechny její zachované opisy, vybrat z nich ty nejlepší a pod čarou se pak uvádějí odchylky ve znění ostatních opisů. Lze se tím dobrat i ke stanovení závislostí mezi jednotlivými rukopisy, jak se šířily, a rekonstruovat jakýsi strom s větvemi, který zachycuje košatost „života“ daného textu. Jen výjimečně je text zachován v jediném, unikátním rukopise, častěji jsou jich desítky, a ty nejznámější a nejpoužívanější texty i ve stovkách opisů v evropských i zámořských knihovnách. Někdy se za nimi cestuje, jindy je snazší nechat si udělat mikrofilm (dříve) nebo sken (nyní)...     

Co by třeba člověka dnešního, věcí neznalého, na těchto spisech mohlo překvapit?

To nevím, každého podle míry jeho znalostí. Úplně neznalého ale asi úplně všechno. Počínaje písmem, iluminacemi, vzhledem a kvalitou zachování textu, jeho obsahem, stářím... Pořád je pro mne svátkem každý den, kdy mohu mít v ruce a pracovat s originálem starým třeba tisíc let.

Nedávno jste pracovala například ve Vatikánské knihovně, ta musí být obrovská... Kam jinam vám vaše práce umožnila nahlédnout?

Vatikánská knihovna je hlavně skvěle organizovaná instituce a panuje v ní duch skutečné úcty ke kulturním hodnotám minulosti, takže se tam badatelům z celého světa pracuje opravdu velmi dobře. Její kontinuální tradice vedoucí až ke knihovnám římských císařů znamená, že jsou v ní uloženy největší skvosty a cenné rané opisy antických autorů, texty řecké, latinské, hebrejské, arabské, velká sbírka papyrů... Člověk se tam také může potkat s kolegy, které zná z jiných pracovních setkání. Ale cenných knihoven je mnohem víc: na jaře jsem studovala jeden rukopis v Benátkách v knihovně sv. Marka, která je přímo na náměstí proti bazilice, obrovské sbírky má pařížská Národní knihovna, Britská knihovna. Pro naše dějiny je důležitý trojlístek středoevropských knihoven v Praze, Vídni a Krakově. Česká literatura však ve středověku byla zcela integrální součástí celého evropského prostoru, proto hledání jejích kontextů v zahraničí je nesmírně důležité a přínosné.

Když jste ještě byla studentkou velkomeziříčského gymnázia, měla jste o své budoucí práci jasnou představu? Tušila jste, že vám umožní takové zážitky? Nebo jste původně chtěla dělat něco úplně jiného?

Vždycky jsem chtěla dělat to, co dělám. Samozřejmě určitá romantická představa z četby třeba Zamarovského Sedmi divů světa se mi léty pod vlivem studia vyvíjela a zpřesňovala, ale na druhou stranu si zachovávám a přímo snad pěstuji stále stejný entuziasmus a emocionálně kladné naladění pro věc: bez toho zápalu by to ani nešlo, protože za vším je jinak i hodně práce, odříkání, úsilí a drilu, stálého cvičení se v pevné vůli. Od malička to mám stejné.

Svůj vztah k latině jste získala právě na gymnáziu nebo už někdy dřív?

Maminka pracovala v Městské knihovně, takže jsem měla od mala skvělý přístup ke knihám. Vedoucí knihovny, paní Libuše Pišínová, mi tehdy objednávala knížky z tehdejší Univerzitní knihovny v Brně... Zájem o kulturu, archeologii a umění starého Egypta, Řecka a Říma mne "chytl" už asi ve třetí třídě základní školy (ještě mám schovaný starý sešit se zápisky a svými "objevy" z té doby) – a už mne nepustil. Studium klasické filologie pak v sobě zahrnuje nejen klasické jazyky, latinu a řečtinu, ale základy všech speciálních věd o antické civilizaci, a dokonce (u nás) i základy středověké latiny, která byla nositelem jak myšlenek v nových historických etapách a podmínkách křesťanské Evropy, tak také předávala staré pohanské, tradiční hodnoty. A ty mne na tom všem právě zajímají nejvíc.   

Letos vás i vašeho manžela mohli lidé vidět a slyšet na 10. ročníku Evropského festivalu filozofie. Věděli jste, do čeho jdete – slyšeli jste už o festivalu? Váhali jste, zda přijmout nabídku přednášet na něm?

Víme o něm pochopitelně od prvního ročníku. Obrovskou zásluhu na festivalu má pan Milan Dufek: za ta léta vytvořil tradici, která je již sama o sobě hodnotou. No a já jsem zvyklá přednášet o svých výsledcích – abych tak spolu s Cimrmanem řekla – po všech obcích mi nejmilejších, takže jsem nejen neváhala, ale naopak stála o to přispět svou troškou do mlýna. Myslím, že by se spektrum přednášek možná mohlo v budoucnu rozšířit i mimo filozofická témata také na přednášky o aktuálních výsledcích z různých vědních oborů u nás – jsou nemalé a mnohdy skutečně velmi zajímavé.

Vracíte se do Velkého Meziříčí pravidelně? Sledujete, co se ve vašem rodném městě děje?

Samozřejmě, velmi ráda. Jsem tady doma a náš rod tu má hluboké kořeny. Můj dědeček František Musil měl na náměstí od začátku minulého století dům a v něm cukrárnu. Ten dům má úžasnou minulost, bydlel v něm i barokní malíř Karel František Tepper, o němž napsal tak hezkou monografii Jiří Uhlíř. Dědeček byl všestranně nadaný člověk, šikovný výtvarník, hudebník a divadelní ochotník, už v předškolním věku jsem třeba znala (a znám dodnes!) zpaměti kompletní Mamzelle Nitouche, kterou tak skvěle hrávali paní Jitka Kůpová s panem Dočkalem v hlavních rolích... Dědeček byl taky velitel hasičů, to pak přejal můj tatínek Laďa Dohnal i strýček „Míla“ Kunčík. Druhý dědeček patřil bohužel na sklonku války mezi oběti Velkomeziříčské tragédie.

Martina Strnadová

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama
  • Vedoucí odboru majetkoprávního_dole

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.