Práce s dětmi má smysl

IMG 4672Na Základní umělecké škole Velké Meziříčí, dříve známé jako Lidová škola umění, učí od svých osmnácti let hru na klavír Hana Doležalová. Ač studovala na brněnské konzervatoři a následně na Janáčkově akademii múzických umění hru na varhany, klavír ji provází celý život. Od července je čerstvou penzistkou, ale své žáky po více než čtyřiceti letech zcela opustit nehodlá. A hudbu už vůbec ne, i když na volnější tempo a odpočinek se opravdu těší.
Bylo vůbec myslitelné, aby dcera Leopolda Krčála nehrála na hudební nástroj, nevěnovala se hudbě?
scan 05_webTo asi ne. Od dětství jsme se sestrou v hudebním prostředí vyrůstaly a bylo pro nás zcela přirozené. Hrály jsme si i samy ve volném čase, třeba o prázdninách čtyřruční hry, které se nám líbily. Rodiče na nás netlačili. Tedy, že by se nám vždycky chtělo cvičit, to ne, ale hudba byla neodmyslitelnou součástí našeho života.
Tatínek i mimo své působení na škole připravoval zájezdy do divadel, organizoval s tehdejším ředitelem ZUŠ panem Snížkem koncerty umělců ve Velkém Meziříčí – vystupovali tu Beno Blachut, Libuše Domanínská, Miloš Sádlo, Josef Suk, Zuzana Růžičková a spousta dalších umělců. A pro nás bylo tehdy automatické všechny tyto akce navštěvovat.
Ráda bych zde také zmínila, že tatínek byl nejen vynikajícím muzikantem, ale i velice zručným a náruživým domácím a zahradním kutilem, u čehož jsem mu ráda asistovala. Byl renesančně založeným člověkem a zajímal se o spoustu věcí z různých oborů. Byl nesmírně pracovitý a obětavý.
Klavír byl pro vás od začátku tím hlavním nástrojem?
Začínala jsem s akordeonem. Se sestrou nám bylo líto, že se s klavírem nemůžeme uplatnit v žákovském orchestru, a tak nám tatínek nabídl harmoniky, abychom se do orchestrální hry mohly také zapojit. Hrát jsme se na ně naučily samy. Naším prvním učitelem hry na klavír a hudební nauky byl právě tatínek. Později jsme ve studiu pokračovaly u pana Snížka. Rozhodování, co dál po deváté třídě, vycházelo z našich zálib. Moje sestra odmalička chtěla být učitelkou, ležela v knížkách, u ní to bylo jasné. Šla na gymnázium, zatímco já na konzervatoř, kde jsem studovala varhany. Jsem varhanice, ale klavír byl plnohodnotným vedlejším studijním nástrojem.
Lákaly vás i jiné nástroje?
Tenkrát začala být módní, díky profesoru Žilkovi, hra na píšťalku, tedy na zobcovou flétnu. Veselé hraní, zdravé dýchání, tak myslím zněl jeho slogan. Byla to novinka, která mě okamžitě zaujala, a to do té míry, že jsem hru na flétnu začala studovat soukromě. Poté jsem na hudební škole v Meziříčí oslovila pana ředitele Sojku a začali jsme flétnu vyučovat i tady.
Vedla jste také pěvecké sbory.
scan 04_webAno, po tatínkovi. On vedl na LŠU nejprve orchestr. Potom založil dětský pěvecký sbor Včelka. A jak děti rostly, v šestnácti už nemohly v dětském sboru zpívat, a to kvůli soutěžním kategoriím. Tak vznikla pro nejmenší Včelička a pro ty starší Dívčí komorní sbor. Všechny sbory jsem korepetovala. Z důvodů tatínkových zdravotních potíží jsem v roce 1988 nejprve převzala dívčí sbor. Když se k nám později připojili i chlapci, vznikl v roce 1991 studentský sbor Iuventus. S ním přišly i úspěchy, např. účast na písňovém festivalu Europa Cantat v Táboře nebo řada oceňovaných vystoupení v různých městech naší země. Největším úspěchem sboru bylo získání prvního místa na Mezinárodním festivalu sborových písní v Praze. Po tatínkovi jsem pak převzala i další sbory, Včeličku a Včelku.
A protosken 01_webže i dospělí měli zájem zpívat, soustředil je tatínek do sboru Campanella, který několik let vedla moje sestra Marie Brabcová. Souběžně ve městě fungoval i Smíšený pěvecký sbor při JKP, který vedli pánové Snížek a Pitlík. Proto tatínek hledal zcela jiný repertoár, aby se sbory odlišily – dělali jsme černošské spirituály, starou hudbu, lidové písně, každý koncert byl jinak tematicky laděn. Podobnou dramaturgii jsem uplatňovala také já. Se sbory jsem připravila třeba program S písní kolem světa, Pohlazení po duši, Z melodie do melodie, Májové zpívání, vánoční a jarní koncerty, vybírala jsem z muzikálů, z operet i scény z oper. Myslím, že se lidem naše vystoupení líbila, a děti to bavilo. Scénicky koncerty pomáhaly doladit kolegyně výtvarnice. Bylo to moc hezké.
Neměla jste nikdy chuť udělat změnu, jako absolventka JAMU třeba sama koncertovat?
scan 02_webChuť jsem měla, ale na LŠU ve Velkém Meziříčí mě držel hlavně tatínek. On mě totiž tak zapojil, že jsem na nic jiného neměla čas. Začala jsem velice brzy korepetovat dětské pěvecké sbory a současně i individuální nástroje. Měla jsem práci opravdu velmi pestrou. Jako nejmladší učitelka na „lidušce“ jsem dostala také za úkol vybírat v mateřských školkách hudebně talentované děti. Ráda jsem také absolvovala coby porotkyně řadu písňových či klavírních soutěží. To vše mě naprosto pohltilo.
Ve Velkém Meziříčí mě drželo i silné pouto s rodinou. Měla jsem malou dceru a nechtěla jsem ji vytrhnout z rodinného zázemí. Ona pro mě byla vždycky na prvním místě. Neměla jsem chuť cestovat po světě. Práce s dětmi mě naprosto naplňovala a vždy jsem v ní viděla smysl.
Dá se spočítat, kolik dětí jste za ty roky učila?
Nedá. Ale určitě jsou jich stovky. Těžko to spočítat.
Jistě máte mezi žáky pár mimořádných, kteří vám utkvěli v paměti.
Určitě ano. Mnoho dětí se rozuteče a dál už o nich nevím. Mnoho se jich za mnou ale vrací, potkáváme se stále. Například mě moc potěšilo setkání Iuventusu v lednu 2017. Je milé, že se spousta mých bývalých žáků i nyní hudbě stále věnuje, ať už profesionálně či amatérsky. Meta učitele není jen v tom, naučit kvanta lidí na něco hrát. Je důležité naučit je vnímat hudbu, aby je provázela celým životem. Mnozí pak následně v roli rodičů sami vedou své děti stejným směrem do života – učí je vnímat krásu hudby a vůbec umění jako celek.
Jsou dnes děti jiné ve vztahu k hudbě a umění, než byly dejme tomu před dvaceti třiceti lety?
Ano, jsou jiné, hlavně vlivem moderních technologií. Nejsou horší nebo lepší, jen je jiná doba. A je třeba se jí přizpůsobovat. Určitě se i výuka mění repertoárově, žánrově. Klasická hudba by měla být stále základem, ale výuku je třeba obohacovat o to, co je aktuální dnes. I když bych nemusela, jezdím stále na kurzy pořádané brněnskou konzervatoří, kde přednášejí fundovaní odborníci o nových trendech apod. Chci dětem nabídnout i to, co přináší dnešní doba. Je dobré poznat všechno od Bacha až po Vlacha, jak se říká. I když jsou dané osnovy, jako učitelka se snažím odhadnout, co je žákům bližší. Každé dítě je osobnost, individualita, je potřeba nabídnout mu to, k čemu inklinuje.
Lze už u malého dítěte poznat, že jde o mimořádný talent?
Je to zrádné. Poznat vývoj na první dobrou nejde. Troufám si říct, že za ty roky dokážu určit, zda dítě talent má nebo nemá. Ale zda jej půjde rozvíjet, to záleží na píli, podpoře rodičů, učiteli a více elementech. Spousta výrazných talentů začala, ale nerozvinula se. Hlavně puberta je zlomová. Jsou však talenty, které se vyvíjejí zpočátku velice nenápadně, a pak najednou člověk žasne.
Spousta lidí říká, kdyby mě tenkrát víc nutili… Jak moc je vhodné na dítě tlačit?
Ano, to slyším často. Ale je těžké stanovit nějakou hranici. Na každého platí něco jiného.
Jakou hudbu vy sama máte ráda?
Dobrou hudbu a ta je jenom jedna. Takže jakoukoliv napříč žánry. A i když se nějaká hudba člověku nelíbí, i ta ho někam posune, nelze odsuzovat žádnou. Snad není žánr, do kterého bych nenakoukla. Trendy sleduji stále a jsem přístupná všemu novému, snažím se být v obraze. Jsem moc ráda, že se zase pomalu navrací melodika. V době mých studií byla v módě atonální hudba. Snažila jsem se jí porozumět, chodila jsem poctivě na koncerty, ale popření základních složek hudby, jako je melodie a rytmus, na mě bylo příliš experimentální. Přiblížit se takové hudbě se mi nepodařilo. Ale i to byla dobrá zkušenost.
Co považujete ve své profesi za úspěch?
iuventus 2017_rgbZa úspěch beru to, že mnozí mí bývalí žáci v hudbě pokračují.
Mám spoustu následovníků – třeba paní učitelky ze 3. ZŠ Olgu Ubrovou a Andreu Svobodovou, které teď úspěšně vedou dětské pěvecké sbory. Z některých mých bývalých žáků jsou nyní i mí kolegové na ZUŠ atd.
Jsem vděčná osudu, že mě na tuto cestu zavedl. Nejsou jen slunné dny, ale jsem velký optimista, celkově mi tato práce přináší spoustu radosti a stále mě naplňuje.
Martina Strnadová
 
scan 03_rgb
 
 

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.