Ve všem hledám logiku
Zveřejněno 27. 11. 2018 10:45
Veronika Deketová z Velkého Meziříčí v červenci uspěla na Mezinárodním turnaji mladých fyziků v Pekingu. Se svým týmem získala v konkurenci 32 týmů z celého světa třetí místo, když předtím úspěšně absolvovala regionální a celostátní kola. Letos bude maturovat na pražském Gymnáziu Na Zatlance, kam přešla do třetího ročníku z velkomeziříčského gymnázia. Kde bude pokračovat v dalším studiu zatím není stoprocentně rozhodnutá, ale určitě to bude fyzika nebo technika.
Je třetí místo na Turnaji mladých fyziků v Pekingu váš zatím největší úspěch?
Určitě ano. I co se týče investovaného času a znalostí, které jsem tam získala. A také jsem teď zjistila, že bronzovou medaili Česká republika získala přibližně po patnácti letech, takže i z tohoto pohledu je to úspěch.
Kterých dalších svých výsledků si ceníte?
Už od prvního ročníku na střední škole jsem mohla souběžně studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dokončila jsem na ní dvanáct předmětů s tím, že jsem dělala stejné zkoušky a zápočty jako normální vysokoškolští studenti. Pro tuto možnost jsem musela splnit určité podmínky – mít v projektu Talent daný počet kurzů, vlastní badatelskou činnost a celkově prokázat, že studium teoreticky zvládnu. To pro mě byla skvělá příležitost dostat se do oboru a hlavně velká zkušenost. Nastoupila jsem i na stáž a v laboratoři pracovala na svém výzkumu.
Další, čeho si cením, byla možnost strávit týden na University of Cambridge. Šlo o výběrový projekt, takže jsem byla ráda, že se mi tam podařilo dostat. Mohla jsem díky tomu vidět, jak to funguje na jedné z nejprestižnějších univerzit na světě, poznat prostředí i studenty. Skvělý zážitek.
Na turnaji v Pekingu jste soutěžila v pětičlenném týmu. Odkud byli vaši kolegové?
Všichni jsou ze školy z Opavy a já jediná z Prahy. Znali jsme se už z dřívějška z jiných soutěží, ze seminářů. Všichni jsme za sebou zkušenosti s turnajem už měli, tak jsme se spojili dohromady. Hodně jsme se připravovali na Univerzitě Palackého, která nám poskytla zázemí a potřebné laboratorní vybavení.
Jak dlouho jste se na turnaj připravovali?
Postupně v průběhu celého roku, ale hlavní časový nápor byl vždy před jednotlivými koly turnaje. Před regionálním nebo celostátním kolem jsme třeba ani nespali.
Musíte v turnaji prokázat celkový přehled napříč všemi obory fyziky?
Obecný přehled je pro tým jako takový obrovskou výhodou. Každý rok je po mezinárodním kole zadáno sedmnáct úloh, které jsou velmi obecně formulované. Třeba – máme dvě desky skla, dáme mezi ně tenkou vrstvu vody a poté se je snažíme oddělit. Na jakých parametrech závisí síla, která je potřebná k jejich odtržení? Je to hodně obecně zadané. Nejsou charakterizována skla, ani jakým způsobem by se měla odtrhávat apod. Takže záleží na nás, jak úlohu pojmeme. Je třeba načíst spoustu vědeckých článků, mít potřebný teoretický základ. Dále je nutné porovnání s vlastními experimenty – zvolit si parametry, na které se zaměříme a poté je musíme umět obhájit. Je jich totiž hrozně moc a mohla by to být i práce na dva roky.
Jen u té jedné otázky?
Ano, a otázek je sedmnáct. Takže si to v týmu musíme rozdělit. Maximálně čtyři úlohy lze odmítnout, ale stejně, třináct jich musí být excelentně vypracovaných. Záleží na strategii týmu. Je možné vyřešit i všechny úlohy a potom odmítat ty, které jsou vyřešeny hůře. Dle mého názoru se ale většina týmů spíše soustředí na co nejkvalitnější vyřešení třinácti úloh. Zabíhá se do psaní matematických simulací, které ukazují teoretický model, a porovnává se, jak moc výsledky sedí s experimenty apod. Dbá se hodně na kvalitu experimentů. Nesmí v nich být zásadní rozpory, které by mohl oponent napadnout, třeba zanedbaný důležitý parametr nebo špatná aproximace. Například při měření síly potřebné k odtržení skel pomocí ruky je důležitá diskuse této metody a případné možné chyby v měřeních, které by mohly způsobit irelevantnost experimentů.
Ty otázky zůstávají stejné pro regionální, celostátní a potom i mezinárodní kolo?
Ano. Dá se tedy říct, že na nich průběžně pracujeme celý rok. V regionálním kole jsou zpracované nejhůře a postupně se jejich kvalita navyšuje. Při postupu do mezinárodního kola ale musí být vše dokonalé. Proto jsme pak naše řešení úloh konzultovali s vědeckými pracovníky z poroty celostátního kola. Dali nám tak svůj pohled na to, co zlepšit, na čem zapracovat. Hodně experimentů jsme přeměřovali. Spoustu času jsem tak trávila na Vysoké škole chemicko-technologické, na Fyzikálním ústavu Akademie věd ČR nebo v laboratořích nanotechnologií v Olomouci. Bylo to takové hodně rozlítané.
To byste při normálním studiu těžko stíhala. I z těchto důvodů jste přešla z gymnázia ve Velkém Meziříčí do Prahy?
Právě, kdybych neměla individuální vzdělávací plán a přístup, tak bych to asi nezvládla. Do Prahy jsem šla hlavně kvůli logistickým možnostem. Cestovat z Prahy je pro mě jednodušší a rychlejší. Mám blíž do výzkumných center, přičemž pracuji hlavně v Praze a Olomouci.
Jak probíhá samotná soutěž?
Jsou tři zásadní role, v nichž se týmy střídají. Jeden prezentuje, další oponuje a třetí recenzuje. Oponent vyzývá prezentujícího na jednu z těch sedmnácti úloh, a ten pak má dvanáct minut na prezentaci celoroční práce. Vysvětlit srozumitelně teorii i experiment, trochu to předvést i jako show. Samozřejmě anglicky. Oponent se snaží najít chyby a objasnit prezentované řešení, recenzent shrnuje celou diskusi a případně také hledá chyby, které neobjevil oponent. Oponent ani recenzent nesmí do diskuse vnášet nic ze svého vlastního řešení. Bodování a hodnocení je pak docela složité.
Které týmy patří k nejlepším na světě?
Jsou to asijské týmy, Singapur, Korea, Čína… My jsme proti nim byli vylosovaní hned na začátku. Měli jsme z toho obavy, ale byla to úžasná zkušenost a myslím, že jsme si proti nim vedli hodně dobře. Byl to opravdu zážitek, jejich fyzika je úplně na jiné úrovni, jsou pracovití, pečliví, znalostní přehled mají obrovský.
Bavili jste se pak s nimi, jaký systém studia u nich mají?
Ano a mají to hodně tvrdé, řekla bych. Třeba v Číně jsou ve škole od osmi ráno do desíti večer, pak mají spoustu domácích úkolů, prázdniny nemají takřka žádné a pokud ano, tak mají úlohy, u nichž sedí od rána do večera. Vím, že dobrovolně bych do těchto zemí studovat nešla.
Co mě překvapilo, že členové těchto týmů nám po každé soutěži donesli nějaký dárek. To u evropských týmů nebylo. Sice nám popřáli apod., ale dárek, to ne. Bylo to milé.
Krom obrovských zkušeností a poznatků ze soutěže, jaké další zážitky jste si z Číny přivezla?
Určitě hlavně ta setkání s lidmi, byli skvělí. Nakonec člověk zjistí, že to máme všichni všechno svým způsobem podobné. Írán, Pákistán – jsou to jiné kultury, mají úplně jiný režim, ale uvažují v mnohém stejně, jako my, Evropané z demokratické republiky. To mě hrozně překvapilo. Taky bychom se od nich v lecčem mohli učit. Jejich odhodlání jít k volbám a čekat kvůli tomu ve frontě čtyři hodiny, jak mi vyprávěla slečna z Íránu, to si u nás neumím představit.
Kdy jste sama v sobě objevila talent a lásku k fyzice?
Asi tak v sekundě jsem přes fyzikální olympiádu zjistila, že se mi líbí počítat náročnější příklady než ty, které jsme počítali ve škole. Tam mě to chytlo. Přihlásila jsem se do Talentu na kurzy astronomie, fyziky, apod. Začala jsem se sama dál vzdělávat. Pamatuju si, že jsem si od začátku dělala doma různé experimenty, které jsem si hledala na internetu. Za našetřené peníze jsem si koupila první mikroskop, protože mě bavila i biologie. Vždycky jsem měla chuť bádat a objevovat.
Říkáte biologie, takže vás baví všechny přírodní vědy?
Ano, mám ráda i matematiku, chemii. V té mě baví hlavně anorganika, v organické chemii je moc věcí, které bych si musela pamatovat a na to já moc nefunguju. Funguju na to, co se dá odvodit, vymyslet na místě.
A z fyziky, která oblast vás láká nejvíc?
V Olomouci jsem začala studovat obor nanotechnologie, kde je právě skvělé propojení fyziky a chemie. Teď dost rozmýšlím, že bych šla spíše na techniku a pracovala pak v nějaké firmě, zapojila se do průmyslu. Mohlo by to být perspektivnější než čistě vědecká sféra, třeba i kvůli systému hodnocení vědy, který mi není úplně sympatický. Ale na druhou stranu jsem hodně zvyklá trávit čas v laboratořích a ve vědeckém duchu pracovat, tak zatím nevím.
Pro budoucí studium ještě nejste stoprocentně rozhodnutá?
Plánuji podat si přihlášku jak na fyziku jako takovou, tak na techniku, na ČVUT pravděpodobně jadernou fyziku. Asi se rozhodnu až dle aktuálního rozpoložení.
Máte, jak se říká, buňky na fyziku. Přemýšlíte díky nim trochu jinak v běžném životě?
Ano. Třeba v kině. Často se musím hodně držet, abych celý film nezkazila. U dobrodružných filmů bývá spousta fyzikálních nesmyslů – říkám si, tohle se nemohlo stát, tohle by ho zabilo, tohle nezabilo…
Nebo mívám problém psát esej, texty více podbarvené, literárně zajímavější. Mám tendenci psát všechno systematicky, ve všem hledat logiku. V momentě, kdy není jasná struktura, návaznost, tak to pro mě nefunguje.
Jste i technicky zručná?
Nahazování pojistek mi nedělá problém… Ale jinak sama sebe paradoxně vidím spíš v matematickém uvažování, baví mě modely a teorie. Na ty reálné experimenty hlavně nemám trpělivost. Snažím se pohlídat si moc detailů a trvá mi to pak dlouho.
Dívky asi moc na fyzikálních soutěžích a v laboratořích nepotkáváte.
To určitě ne. Od třinácti nebo čtrnácti jsem více zvyklá na klučičí komunitu. Podobně zaměřených holek je opravdu málo. Třeba teď v týmu jsem byla jediná. I v Pekingu převažovali kluci, snad jediný dívčí tým byl z Íránu.
Máte i jiné zájmy než fyziku?
Dřív jsem hrála na kytaru, ráda jsem tancovala. Dále určitě sport – cyklistika, bruslení. Teď v Praze jsem začala pravidelně trénovat na lezecké stěně. Ale před Pekingem jsem na nic z toho čas neměla, jelikož jsem celý červenec proseděla před počítačem.
Mám ještě jeden zájem. Asi dva roky jsem členkou Youth Platform of the European Talent Support Network. Každý rok pořádáme summity v různých evropských zemích, letos například na Dublin City University. Cílem je sdružovat lidi z evropských zemí, kteří se věnují určitým věcem nad základní úroveň. Po Česku i jednotlivých evropských zemích jsou talent centra, která jsou zapojena v evropské síti pro podporu talentovaných žáků. Pořádáme setkání, kde se věnujeme například problematice vzdělávání, jak se staví školy k talentovaným žákům a jak by se to dalo zlepšit. Každá země to má totiž jinak. Třeba v Česku funguje podpora přes různé soutěže a výjezdy na stáže. Jednotlivé systémy porovnáváme a snažíme se najít ten optimální. Spolu se samotnými studenty pak pomocí dotazníků zjišťujeme aktuální stav a apelujeme na změny a zlepšení.
Máte tedy docela přehled, jak to kde chodí. Jak na základě toho vnímáte český přístup ve školách?
Určitě to není všude stejné a dost se školy od sebe v přístupu liší. Já jsem teď hodně ovlivněná z Prahy. Na Gymnáziu Na Zatlance jsem opravdu spokojená a hodně věcí mě překvapilo. Student má velkou podporu školy i učitelů při svých aktivitách. Panuje tam hodně alternativní přístup ke vzdělávání. Fungují alternativní třídy, které nemají stanovené žádné předměty ani fixní rozvrh, studenti sami se domlouvají s učiteli, kdy chtějí přestávku, čemu přesně a jak do hloubky se v rámci tematických bloků chtějí věnovat atd. Mají dva učitele v tandemu a s nimi se učí o věcech přemýšlet, hodně diskutují, učí se argumentovat, pracovat s informacemi. Stejní učitelé z alternativních tříd pak učí i v ostatních „normálních“ třídách, kde jsem i já, a ten ovlivněný styl jejich výuky mě hrozně baví. Byla jsem překvapená, jak jsou ostatní žáci zvyklí reagovat, odpovídat, jaký mají šílený přehled, jak jsou schopni vymyslet argumenty, jaké mají nápady, názory… Možná ale nebudou mít všechny znalosti tak nadrcené do hloubky v porovnání se studenty z klasické výuky, ale zato věřím, že kvalita informací a jejich schopnost s nimi pracovat bude větší.
Martina Strnadová
