Naučila jsem děti v jedné části Arménie jezdit na kole, ohromuje Martina Horníčková

P1280123Ocenění Časovaná bota vyjadřuje uznání lidem, jež příkladně pracují v oblasti nízkoprahových sociálních služeb. Cenu uděluje Česká asociace streetworkerů letos už po dvacáté, a to ve dvou kategoriích: Osobnost roku a Tým roku. Cenu Osobnost roku získala rodačka z Křižanova a dlouholetá vedoucí nízkoprahového zařízení Wellmez, Martina Horníčková. Zeptali jsme se Martiny na ocenění, její práci i zajímavý projekt, který vedla v Arménii.

Stala jste se Osobností roku v rámci ocenění Časovaná bota. Můžete nejprve přiblížit čtenářům, o jaké ocenění se jedná?

Jedná se o ocenění, které Česká asociace streetwork vyhlašuje každoročně za nějaký přínos v oblasti nízkoprahových služeb. U mě to bylo za práci ve Wellmezu a založení nízkoprahového klubu v Arménii.

Zveřejnění výsledků probíhalo online, jak jste reagovala, když jste slyšela své jméno na vítězné příčce? A jaké byly první odezvy z vašeho okolí?

Už v jednom rozhovoru jsem uváděla, že jsem svoje jméno při vyhlašování neslyšela, protože se mi video zaseklo a já jsem byla mimo domov, tak jsem si říkala, že se mrknu jindy. Během chvilky mi ale volaly moje kolegyně s tím, že jsem ocenění fakt vyhrála a že všechny sledovaly přenos s kamarády a moc mi fandily. To byl neuvěřitelný pocit. Obdržela jsem spousty gratulací nejen od kolegů a lidí z oboru, ale také od kamarádů či spolužáků ze školy, kteří si informaci někde přečetli a pak mi poslali odkaz s tím, jak to je moc fajn. Takové podpory si neskutečně vážím.

Jedním z důvodů, proč jste se stala osobností roku, je váš přínos pro Wellmez. Dokážete říct, co se od vašeho nástupu do velkomeziříčského nízkoprahového zařízení změnilo?

Tý jo, určitě se toho za těch několik let změnila spousta. Obměnil se tu pracovní tým, rozšířila se provozní doba či cílová skupina. Důležitá byla také změna vnímání naší služby, protože nízkoprahová zařízení se často potýkají s předsudky ze strany veřejnosti. Zavedli jsme takzvané konzultační hodiny pro rodiče, kdy se mohou do zařízení přijít podívat, seznámit se s pracovníky a dozvědět se něco o službě. Neříkáme jim ale nic konkrétního o uživatelích, protože to je proti charakteru služby. Dále jsme navázali spolupráci s místními institucemi, hlavně s OSPODem (pozn. red. Orgán sociálně-právní ochrany dětí), výchovným ústavem, školami, jsme zapojení do Komunitního plánování města či dalších aktivit jako jsou Dny zdraví, Muzikanti dětem. Organizujeme také multižánrový festival Funny Fest, který se odehrává vždy v létě a vystupují zde hlavně místní umělci bez nároku na honorář a pomáhají nám s ním naši dobrovolníci a uživatelé. Někdy se zadaří sehnat nějaký grant na aktivitu nad rámec služby jako například projekt s názvem Vyfoť se/to, kdy jsme uspořádali výlet pro děti do ZOO Jihlava, kde si pod záštitou naší dobrovolnice mohly vyzkoušet vyfotit fotky na aparát a poté si je samy vyvolat. Z těchto fotek poté proběhla výstava v Kavárně a Bistru Termoska. Důležité také bylo vytvoření bezpečné atmosféry na klubu, aby děti a mládež měli jistotu, že zde mohou otevřít jakékoliv téma. No, je toho spousta.

Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež ve Velkém Meziříčí vedete už sedmý rok, kde jste nabírala zkušenosti před touto vedoucí pozicí?

Pracovala jsem předtím jako teréňák pro Člověka v tísni v sociálně vyloučených lokalitách na Prostějovsku nebo v SOZE (Sdružení občanů zabývající se emigranty) v Jihomoravském kraji. Dále v rámci praxí či dobrovolnických projektů v České republice nebo například Kosovu, Francii, Gruzii, Arménii, Ukrajině, Slovinsku, Turecku...

Ne každý si umí představit, co obnáší práce v nízkoprahovém zařízení. Můžete čtenářům nastínit, jak děti a mládež tráví čas ve Wellmezu?

To je velmi různorodé. Děti a mládež mají možnost k nám na klub přijít kdykoliv v odpoledních hodinách a povídat si s námi o tom, co zrovna prožívají nebo potřebují řešit. Většinou jsou to nějaké problémy v partě, v rodině, ve škole, experimentování s návykovými látkami, sebepoškozování nebo se jen nudí a neví, jak se zabavit. Mají možnost také využít aktivity v zařízení, jako je kulečník, fotbálek či nějaké stolní hry. To skvěle funguje u těch dětí, které se stydí s námi o něčem mluvit, ale když s námi hrají nějakou hru, tak nemají problém se rozmluvit a už na to můžeme nějak navázat. Máme k dispozici také kontaktní místnost, kde může pracovník s uživatelem řešit nějaké téma v soukromí. Zprostředkováváme také doučování ve spolupráci s našimi dobrovolníky. Do toho chodíme dvakrát týdně do takzvaného terénu – to znamená, že monitorujeme místa, kde se mladí lidé scházejí a říkáme jim o naší službě, tak aby věděli, že se na nás mohou obrátit v případě potřeby nebo si dáváme sraz s těmi, kteří z nějakého důvodu nechtějí přijít na klub. Dvakrát týdně také dojíždíme do Velké Bíteše.

„Jestli potřebujete něco probrat nebo jen hledáte místo k trávení volného času, dorazte za námi do Wellmezu vedle Billy.“

Víte, jestli jste už někomu pomohli? Dostává se k vám nějaká zpětná vazba?

P1280114 copyTo je velmi těžké, protože tím, že služba má preventivní charakter, mnohdy na konec příběhu ani nedohlídneme. Je to spíše o tom, že víme, že když konkrétnímu dítěti či mladé osobě nyní pomůžeme, nedostane se za pár měsíců či let do většího průšvihu. Často s nimi řešíme následky jejich chování a ukazujeme jim možné strategie zvládání tak, aby příště situaci zvládli vyřešit sami. Ale jsou i příklady, kdy například nějaké dítě díky doučování nepropadne nebo dokáže odmítnout nějakou návykovou látku, protože jsme s ním nacvičovali, jak to udělat. Nebo jsme tu měli uživatele, který zjistil, že je na kluky a bál se rodině i kamarádům o své orientaci říct, protože měl strach z odmítnutí a problémů. My jsme ho vyslechli, přijmuli to a bavili se s ním o tom, jak a kdy situaci vhodně sdělit, tak aby ho to netrápilo, což se po nějaké době povedlo. Nyní žije se svým přítelem a sem tam se nám ozve se slovy, že je vděčný za to, že jsme mu tenkrát pomohli, protože neví, jak by pro něj celá věc dopadla. Nebo k nám chodila holčina, která se sebepoškozovala a bála se to někomu říct. Dlouhodobou spoluprácí jsme se dopracovali k tomu, že v momentě, kdy se chtěla říznout, tak šla něco namalovat či napsat. Byl to ale běh na dlouhou trať a ne vždy je v našich silách pomoci. V případě, že situace vyžaduje pomoc odborníka, přeposíláme naše uživatele tam, zprostředkujeme jim kontakt nebo nabídneme doprovod.

Zmínila jste se o založení nízkoprahového klubu v Arménii, byl to váš nápad? Kdy a jak jste se dostala do takové země a co zakládání vůbec prvního streetworku v Arménii obnáší?

Poprvé jsem se do Arménie dostala před několika lety v rámci mezinárodního projektu a hned jsem si k této zemi vytvořila silné pouto a našla zde spoustu dobrých přátel. Od té doby jsem tam jezdila pravidelně, zejména do Gyumri, což je druhé největší město Arménie, ale zároveň jedna z nejchudších oblastí, navíc zde bylo před více než 30 lety zemětřesení a velká část města je stále v ruinách, protože nejsou peníze na jeho obnovu. Asi 4 roky zpět jsem se s kolegy z místní organizace začala bavit o tom, kde pracuji a co to vlastně obnáší. Shodli jsme se na tom, že by bylo fajn něco takového vybudovat i tam, a dětem a mladým lidem tak pomoci a dát možnost rozvoje a vzdělávání. Řešili jsme, co je k tomu potřeba a jak toho docílit, až mi jednoho dne zavolali, že jim vyšel grant na obnovu jedné staré budovy a zda bych nemohla přijet jim centrum rozjet. Mám ráda výzvy, a tak jsem souhlasila a do Arménie na rok odjela. Zprvu to bylo vcelku náročné, protože tam sociální práce, jak ji známe u nás, neexistuje, takže mým hlavním úkolem bylo školit místní pracovníky a nabízet jim nějakou podporu a zpětnou vazbu, komunikovat s místními úřady a vysvětlovat jim smysl zařízení, rozjet fundraisingové aktivity, nastavit chod zařízení...

Začala jsem se také učit arménsky, abych mohla komunikovat s dětmi, které do zařízení docházely. Vedla jsem různé aktivity, hlavně kroužek angličtiny, kdy se děti něco učily ode mě a já naopak arménsky od nich. V půlce mého pobytu se povedlo zařídit i klub jízdy na kole, který vznikl trochu nečekaně, když jsem si v organizaci půjčila kolo a jezdila na něm každý den do práce. Reakce místních byly vcelku vtipné – auta na mě troubila, lidi se zastavovali a mávali na mě a já nedokázala pochopit proč. Až poté mi kolegové z organizace vysvětlili, že se v Arménii na kole moc nejezdí a už vůbec ne ženy a dívky, protože se to nehodí, a tak jsem se rozhodla, že je to naučím. Asi po měsíci ale přestaly některé děti chodit a vylezlo na povrch, že se o ně rodiče bojí, navíc se zde stále traduje, že dívky mohou takto ztratit panenství. V úsilí jsem ale nijak nepolevila a nakonec jsme museli otevřít i klub pro veřejnost, protože spousta rodičů se to poté také chtěla naučit. V organizaci jsme nakoupili pár kol, které jsme také začali pronajímat a organizovat s nimi různé výlety, a vydělat tak pár korun na aktivity centra. To jsou spíše takové vtipné historky, na které ráda vzpomínám. Ačkoliv jsem se kvůli koronavirové krizi do Arménie loni nedostala, s kolegy i dětmi jsem stále v kontaktu a dokonce se povedlo zřídit i druhé centrum ve městě Spitak. Centrum, které jsme vybudovali, se nyní na podzim stalo důležitým článkem pomoci v době války, která na podzim 2020 probíhala, a to je i jedním z důvodů, proč jsem se výhru za ocenění Časované boty rozhodla poslat tam.

Za život jste získala velké množství praxe v sociální oblasti, v čem podle vás tkví největší smysl této práce?

To je dost těžká otázka... Asi v tom umožnit všem lidem dobré podmínky pro zkvalitnění jejich života, ukázat jim, že tu je někdo, kdo je podpoří. Často se stává, že ta práce je hodně o papírování, každý chce vědět nějaká čísla a statistiky, ale pro mě je to o tom lidském kontaktu, někdy jen s člověkem být, vyslechnout ho, povzbudit... to potřebuje čas od času každý.

Zuzana Najtová

P1190394

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.