Jsem věrný zdejšímu rybářskému prostředí, říká Karel Veselý

P1300289U příležitosti 125. výročí spolku sportovních rybářů v Meziříčí jsme pohovořili se zakladatelem rybářského kroužku, panem Karlem Veselým. Pan Veselý provozuje tuto zájmovou činnost úctyhodných 50 let. Své žáky vedl od prvních krůčků. Mnohé z nich láska k vodě neopustila, ani když vyrostli a dospěli. Kromě samotného rybolovu se dali například i na studium středních a vysokých rybářských škol. Jeho rukama prošlo mnoho dětí, dokonce i dva poslední předsedové organizace.

K rybařině máte blízko celý život. Odkud vzešla vaše láska k ní?

Jako malý kluk jsem hodně času trávil u vody, jelikož rybařili moji dva strýcové. Sám jsem s nimi přímo nerybařil, ale obkoukával jsem způsob, jakým se rybaří.

Proč jste se chtěl věnovat učitelství a konkrétně rybářství?

V mém příbuzenstvu bylo hned několik kantorů – tři strýcové, tři tety a dvě moje sestřenice. Když se u nás doma všichni sešli, vypadalo to jako ve sborovně. Mně jakožto žákovi sedmé třídy se dostal do rukou dotazník, kde se vyplňovalo, kdo by měl zájem o učitelství. I přesto, že jsem původně chtěl jít na obor rybářství, k učitelství jsem se přihlásil. Ve třídě jsem sledoval, co všechno dělá učitel a jak se chovají žáci. Vystudoval jsem tedy gymnázium a poté fakultu v Brně, obor Přírodopis a Základy zemědělské výroby.

Práci s mládeží jste se věnoval dlouhých 50 let. Pamatujete si ještě dnes svoji první hodinu s dětmi?

Ano, pamatuji. Všechno to začalo, když mě v roce 1969 ustanovili na školu v Radostíně nad Oslavou. Následně přišel povolávací rozkaz a já musel nastoupit na vojnu. Když jsem se po vojně vrátil, v září roku 1970 jsem založil rybářský kroužek. Ten se scházel každý týden. Kolem řeky jsme měli hodně prostoru, a tak jsme tam chodili pozorovat ryby a učit se o pobřežních rostlinách. Na hřišti jsme mohli házet pruty, aby se děti naučily správně nahazovat do vody. Pro výuku jsem tenkrát neměl žádné speciální podklady. Ale jako učitel přírodopisu jsem vlastnil nějaké školní materiály.

V jakém časovém období jste se stal členem místního spolku sportovních rybářů?

Do místní rybářské organizace jsem vstoupil teprve v roce 1971. V té době jsem už měl nějaké učební materiály, se kterými jsem mohl ve výuce pokračovat. Někdy mezi lety 1974 až 1975 mě oslovila tehdejší pracovnice velkomeziříčského Domu pionýru a mládeže, paní Sitová, s nabídkou vedení zájmové činnosti pod jejich záštitou. Souhlasil jsem a ta spolupráce trvá do dnešních dnů. V průběhu let se organizace dvakrát přejmenovala, dnes ji známe pod názvem Dóza – středisko volného času.

Jaké učební pomůcky jste při své práci využíval?

Jako člen svazu jsem měl k dispozici spoustu různého materiálu v zázemí organizace. U zámku fungovala tehdy ještě jedna rybářská společnost a ta nám poskytla další různé plakáty, karty ryb a podobně. Mimo to jsme dostali atlasy rostlin a živočichů, jak bezobratlých, tak i obratlovců a v nich se dalo dohledat v podstatě všechno, co jsme k výkonu činnosti potřebovali.

Můžete porovnat děti před padesáti lety a dnes, vidíte nějaký rozdíl?

Dle mé zkušenosti měly děti dříve větší chuť se všechno naučit. Oproti tomu dnešní děti jsou ukázněnější. Na mé srovnání má vliv věková skupina děti. V začátcích bývali chlapci staršího věku, jednalo se o žáky 2. stupně základní školy. Dnes kroužek navštěvují i mnohem mladší žáčci.

Pořádali jste v rámci prohloubení svých znalostí také exkurze?

Ano, pořádali. Zpočátku jsme jezdili do Žďáru nad Sázavou, konkrétně do závodu SONA. Navštěvovali jsme i žďárský závod Tokoz, kde se vyrábějí duté nebo plné laminátové pruty a navijáky. Podívali jsme se i do Velkých Losenic na pstruží líheň. V pozdějších časech jsme se asi desetkrát zúčastnili exkurze do Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického ve Vodňanech. Jelikož jsem měl na starosti hlídání dětí, aby například nespadly do rybníka nebo do řeky, moc jsem si z těchto návštěv obvykle neodnesl. Co bylo ovšem zajímavé, vidět praktické maturity u řeky, což nám zajistil bývalý člen výboru, pan Kejda. Součástí exkurze byla vždy ještě návštěva hradu nebo zámku.

Práce s dětmi jistě není jednoduchá. Co vás u ní celá léta drží?

U této práce mě drží jednak to, že rybařina mě osobně baví. A pak za minulého režimu bylo lepší zabývat se takovými činnostmi jako sportovní rybářství, zahrádkaření než se politicky angažovat.

Dokázal byste odhadnout počet žáků, kterým jste se věnoval za svoji působnost?

Přesné informace by se musely dohledat v archivech, ale přibližně počítám tak 1100 dětí.

Jak obvykle lekce rybářského kroužku probíhala?

Smyslem kroužku je osvojení rybářské teorie i praxe a možnost získání platné rybářské povolenky. Celý život učím teorii včetně poznávání, k vlastnímu rybaření však nikdy nemohlo dojít. Zkrátka na to nebyl čas. Žáci pocházeli z různých okolních vesnic na vzdálenost až 10 km od Meziříčí. Každému z nich jel jinak autobus, takže bylo velice těžké vše skloubit dohromady. Praktické rybaření si děti zkoušely samy a v závěru kurzu se vždy konaly závody.

Můžete nám přiblížit rybářské závody?

20210428 165518Závody sponzoroval dříve pan Lenc, nyní paní Lencová, která vlastní v Meziříčí prodejnu s rybářskými potřebami. Místní sportovní rybáři akci organizovali a manuální pracovníci prořezali stromy u rybníka, aby vznikl dostatek prostoru. Já měl obvykle na starosti přípravu očíslovaných závodních terčů a zajišťování cen. Nachystal jsem losovací pořadové lístky, které si děti tahaly z čepice, a na základě náhodného výběru obsadily své stanoviště. V 7 hodin ráno jsem zapískal na píšťalku a začalo se chytat. Závody trvaly do 11 hodin dopoledne. Jejich průběh a výsledky vyhodnocovali dva nebo tři rozhodčí. Ti měli na starosti zápis úlovků v centimetrech a bodové hodnocení. Na závěr jsme vybrali nejlepší rybáře. Ocenili jsme každého, kdo ulovil rybu, i ti, co neulovili ani jednu, obdrželi cenu útěchy. Účastníci mohli získat naviják, rybí prut, podběrák, vezírek, krabičku na drobný rybářský materiál (háčky, olůvka) nebo rybářské vlasce. Všichni zúčastnění dostali ještě minerální vodu a oplatek. Poté už následoval rozchod.

Jak často v současnosti rybaříte?

Moc často ne, dříve to bývalo daleko lepší. V dubnu loňského roku jsem chytil jednoho kapra, od té doby jsem byl u vody ještě v srpnu a to je všechno. Poslední dobou trávím nejvíce času na zahradě.

Vychoval jste si nějakého nástupce?

Ano, ryby loví oba moji synové. Ti v mé zálibě budou pokračovat.

Kde jste nejraději rybařil? Měl jste nějaké zajímavé úlovky?

Jsem věrný zdejšímu rybářskému prostředí, svého času jsem jezdíval také na Dalešickou přehradu. Co se týče mých úlovků, žádné extra veliké jsem nemíval. Mezi ty solidní řadím kapry velikosti 65 centimetrů, candáty a štiky velké 75 centimetrů.

Máte nějaký oblíbený rybí recept?

Doma smažíme klasický řízek z kapra. Občas ale i pečeme štiku na víně nebo grilujeme pstruhy.

Vyskytla se mezi všemi pracovními povinnostmi nějaká humorná situace, o kterou byste se mohl podělit s našimi čtenáři?

Narodil jsem se tady v ulici Podhradí. Společně s rodinou jsem bydlel v přízemí domu a v patře sídlili majitelé Šturmovi. Pan Šturma vlastnil chatu u přehrady. Znal mě odmalička, a tak když se otevřela přehrada, nabídl mi v roce 1971 pobyt, abych mohl chytat ryby. Strávil jsem tam celé prázdniny. Jednou, když jsme zase rybařili, chytil pan Šturma kapra a řekl mi, ať ho zabiju. Já už předtím měl tu možnost vidět, jak on sám rybu zabíjí, a proto jsem to chtěl udělat stejným způsobem. Když jsem měl hotovo, šel jsem jej opláchnout do vody. Kapr nelenil, mrsknul sebou a odplul. Jak se žlutil na dně, musel jsem se vysvléknout a plavat pro něj. Vytáhl jsem ho a při cestě na břeh mi opět vyklouzl z rukou, ale už mi neunikl.

Druhý zážitek mám z dob, kdy jsme jako rybáři sedávali na místě u Balcara, jednoho domu u vody pod Olším nad Oslavou, který je dnes už zbouraný. Chodili jsme tam na candáty. Ryby brávaly mezi půl devátou a devátou hodinou. O půl desáté záběry skončily, jak jely ryby nahoru po řece. O půl jedenácté se vracely zpátky a záběry šly obráceně. Toho dne ryby vůbec nebraly, a tak chlapi povolili brzdy u navijáků a šli si společně povídat. Když jsem se jako první vracel k vodě, zjistil jsem, že půlka navijáku na mém prutu je vytočená. Začal jsem jej stáčet a najednou se prut vznesl. Byl tam s námi naštěstí tehdejší hrázný pan Svoboda a ten konstatoval, že jsme stočili kvakoše nočního. Pták měl v rejdovacím ocasním peří chomáč vlasců. Tak jsme ho vyprostili a pustili zpět do přírody.

Lucie Málková

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.