• Velkomeziříčsko
  • Rozhovory
  • Život je moc krátký na to, aby člověk dělal něco, co ho nedělá šťastným, podělil se o své životní přesvědčení muzikant Ondřej Brejška

Život je moc krátký na to, aby člověk dělal něco, co ho nedělá šťastným, podělil se o své životní přesvědčení muzikant Ondřej Brejška

Poetika photo72Zpěvák, textař a producent, Ondřej Brejška, začal svoji kariéru na místní základní umělecké škole, na gymnáziu a v divadle Ikaros, které založil. Jelikož byla hudba a originální tvorba jeho snem, pokračoval dál a dnes můžete jeho hity, jako je Zkouším žít nebo třeba Každou vteřinou, slýchat v rádiu. S kapelou Poetika se také chystá vyrazit v letošním roce na turné v rámci vydání druhé desky s názvem Identity. O počátku hudební kariéry, o vizích i o oblíbeném místě v Meziříčí, povyprávěl v následujících řádcích.

Jste členem skupiny Poetika, jak jste se dostal k hudbě?
Přes divadlo!
K němu mě to táhlo mnohem dřív, na gymplu. Spolužačky chodily do dramatického kroužku a mě umění a herectví lákalo už odmala, takže se to nabízelo.
Hudba má k divadlu velmi blízko a mnohdy spolu tvoří jedno – muzikál.

Poprvé jsem zpíval před lidmi někdy v maturitním ročníku v rámci muzikálového představení. Bavilo mě to a časem jsem dostal chuť tvořit vlastní světy, vlastní texty a vlastní hudbu. Díky tomu vznikla má první, žánrově tvrdší kapela, se kterou jsme zkoušeli ve sklepě indické restaurace v Jihlavě.

Tam jsem tehdy začal vnímat hudbu naprosto jinak. Vznikly stovky nahrávek a melodií a stalo se to pro mě středobodem vesmíru. Neřešil jsem tehdy nic moc jiného. Učil jsem se pracovat s mým hlasem, zkoušel různé techniky a psal básničky.
A měl jsem taky velké sny.
Takhle nějak to začalo.

Studoval jste na velkomeziříčské základní umělecké škole. Chodil jste i do literárně dramatického oboru, díky kterému jste vybudoval vlastní divadlo. Jak na „zušku" vzpomínáte a kde je možné vaše divadlo navštívit?
Na místní zušku mám vzpomínky velmi matné. Jako malý jsem se učil několik let u pana Karáska na akordeon, protože na něj hrála moje máma a i její máma, ale jak už to bývá – rodič míní a dítě mění.

Spolu se začínající pubertou jsem se s akordeonem a panem Karáskem rozloučil. Dneska toho popravdě docela lituju, protože by bylo fajn, kdybych na tu harmoniku uměl hrát.
Divadlo jsem zakládal s kolegou z dramaťáku a pojmenoval jsem ho Ikaros. Začali jsme s takovou směsicí muzikálových scén a dnes to ochotnické divadlo zvládá nejen kompletní muzikálové hry, ale i činohru. Rozrostlo se o spoustu nových nadšenců, ale většinu z nich jsem už ani nestihl poznat.
Odešel jsem totiž po několika letech z divadla kvůli chuti pracovat na originální tvorbě, což jsem mohl realizovat až se zmíněnou kapelou.
Dnes už si divadlo žije vlastním životem a já všem, co jsou v něm, držím pěsti!

Kdy jste v sobě objevil talent pro psaní textů písní?
Už při studiu na gymplu jsem rád psal básničky. Bavilo mě na nich to, že mi pomáhaly věci uzavřít. Díky psaní vlastních textů můžu „shrábnout" střípky myšlenek, co mi poletují v hlavě a seřadit je do veršů.
Občas se to povede a jsem spokojený s tím, jak jsem onu myšlenku vyjádřil a občas se to nepovede. Ale vím, že to někdy příště zkusím znovu.
Tak či onak mě to uklidňuje. Buďto za tím udělám pomyslnou tečku a mohu se k tomu vracet a nebo mám radost z toho, že jsem to alespoň zkusil.
Obojí je fajn. Hlavně nezakrnět.

Kapela Poetika oslavila 5 let své existence. Kam se vaše vize dále ubírají?
Už 22. 02. 2022 nám vychází 2. deska, která se bude jmenovat Identity a poté nás čeká s novým albem tour po ČR. Pracujeme na desce už od roku 2019 a vnímám ji jako velký posun jak zvukově, tak i textově. Těším se na reakce našich fanoušků! Snad se jim bude líbit a snad se s nimi uvidíme na tour!

Poetika photo07Pracujete kromě Poetiky i na jiných projektech?
Za normálních okolností ne, protože máme s klukama v kapele spoustu nápadů, které vyžadují na realizaci čas i energii. Jelikož jsme měli momenty, kdy jsme byli až moc roztěkaní, udělali jsme si plány na roky dopředu. To nám pomohlo tu energii usměrnit do toho, co je aktuální.

Snad jen během kulturní stopky, která přišla s pandemií jsem se více věnoval scénářům, námětům a produkcím videoklipů pro různé tuzemské interprety.

Nemohli jsme hrát, tak se to nabízelo, jelikož videoklipy pro Poetiku tvořím spolu s Ondřejem Kudynem už od jejího vzniku.

Mezi těmi posledními, na kterých jsem pracoval bylo, pár klipů pro Miraie, Marka Ztracenýho, Rybičky 48 a ten zatím úplně poslední byl pro Ewu Farnou k písničce Tělo. Tam jsem dokonce využil i místní květinářku paní Markovou, co má krámek na náměstí a její dceru Káťu.
Od začátku jsem chtěl ve videoklipu použít obraz Primavera od Botticelliho, jelikož mně přišla jeho symbolika vkusná k písni. No a pak mě napadlo obraz podpořit vyzdobením rámu květinami a na to bych nerad využíval někoho v Praze, kde se klip natáčel, když máme tak šikovné ruce tady u nás.

Pak se zase začalo hrát a já se vrátil od videoklipů ke kapele. To mě přece jen baví víc.

Čeho byste v hudbě chtěl dosáhnout?
Chtěl bych ji vždy dělat tak, abych z ní měl radost já i lidi, kteří nám fandí a poslouchají ji. Toho bych chtěl dosáhnout.
Život je moc krátký na to, aby člověk dělal něco, co ho nedělá šťastným.

Materiální cíle nemám. Jejich splnění mě zradilo v minulosti a už se na ně naštěstí neupínám.

Uplynulý rok 2021 pro vás v mnohém nebyl jednoduchý. Nejprve jste měli zakázáno hrát, potkala vás nehoda i blesková povodeň, která vaši techniku uloženou ve skladu zničila. Kde berete sílu pokračovat?
Já jsem asi nejhorší člověk z kapely, kterému tahle otázka mohla být položena. Jsem totální flegmatik s černým smyslem pro humor a nemám rád, když se věci hystericky a pateticky hrotí.
Dějí se všude kolem mnohem horší věci a buďto můžeme všichni v kapele brečet, jakou máme smůlu a nebo se tomu můžeme společně zasmát a jít dál.

Já radši tyhle drobný životní tragédie přecházím s humorem.

Jaké místo ve Velkém Meziříčí nebo okolí rád navštěvujete? Máte oblíbená zákoutí, která byste čtenářům doporučil k procházce?
Je jich spousta, ale jako první mě napadlo hned jedno, a tak budu psát jen o něm.
Je to údolí Kunšovec. Bydlím kousek od něj a mám ho spojené s dětstvím.
Chodil jsem tam sáňkovat, bobovat, rodiče mě tam učili lyžovat i bruslit, hrávali jsme tam na hřišti fotbal, pořádalo se tam pálení čarodějnic, měli jsme tam s kamarády takovou zašívárnu s ohništěm, kde jsme trávili letní večery a vůbec spoustu věcí jsem tam v životě zkusil poprvé.
Je to taková zelená oáza, která přerušuje asfalt a ruch našeho města.
Obdobná místa bychom měli střežit a vážit si jich.

Škoda, že se časem z Kunšovce kousek po kousku odřezává a nahrazují ho zvětšující se zahrady zarovnané dřevem a zasázené bramborami. Košaté koruny stromů pak nahrazují plastové prolézačky.
Nerad se utápím v nostalgii, ale občas je nejlepší nechat věci tak, jak jsou.

Louky nejsou jen parcely a lesy jen nepřekáží cestám.

Děkuji za inspirativní rozhovor.

Zuzana Najtová

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.