Stanislav Tvarůžek: V našich holkách jsme pěstovali především zodpovědnost ke kolektivu

1 copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copy_copyInženýr Stanislav Tvarůžek, který v příštím roce oslaví významné životní jubileum 80 let, se nesmazatelným způsobem zapsal do historie sportu ve Velkém Meziříčí. Aktivně se věnoval košíkové, kopané i házené. Vyzkoušel si roli hráče, trenéra i funkcionáře. Po úctyhodných 17 let fungoval v našem městě také jako člen sportovní komise. Jak vzpomíná na své sportovní působení, práci a život ve městě?

Sport vás provázel celý život. Kde se vzala vaše láska k němu?
Sportoval jsem od mládí. Na hřišti za místním gymnáziem jsem strávil mnoho dlouhých odpolední. Ze začátku jsem se věnoval pouze rekreačnímu sportu, od sedmi let hrál fotbal. Později jsem se rekreačně zabýval různými druhy sportů – košíkovou, bowlingem, nohejbalem a z toho vyplynuly moje další aktivity. Přilákala mě i házená, a ta mi přirostla k srdci.

Jakému druhu sportu jste se věnoval při studiích?
Na gymnáziu a vysoké škole jsem hrával košíkovou. Bylo nás osm a já byl ze všech nejmenší. Udělal jsem si trenérský kurz, abych mohl působit jako trenér. Po studiích jsem v basketbalu závodil za muže ve Velkém Meziříčí a následně toto družstvo trénoval.

Po nástupu do společnosti Kablo VM jste se začal věnovat kopané.
Ano, studium jsem ukončil v roce 1967, poté jsem byl rok na vojně a v „Kablovce" jsem pracoval od roku 1969 do roku 1992. Prošel jsem tam několika funkcemi, ale nakonec jsem působil 7 let jako ředitel, a to až do konce svého působení v roce 1992.
Z toho vyplynuly i moje sportovní funkce. Předsedu oddílu kopané totiž musel vykonávat ředitel. Tak jsem byl od roku 1970 členem výboru a v letech 1979 až 1982 dokonce předsedou fotbalového oddílu.

2 copy_copy_copy_copy_copy_copy_copyJak jste se dostal k házené?
K házené mě přivedl v roce 1977 můj kolega a kamarád, inženýr Oldřich Komárek. Zabývali jsme se družstvy dorostenek a žen, které jsme společně založili. Docela se nám dařilo, měli jsme dobrou partu. I když jsem házenou nikdy nehrál, jejímu trénování jsem se věnoval 20 let. Za tu dobu jsme 2x postoupili do první ligy, druhou ligu jsme jinak hráli pořád. Pro zajímavost nejlepší střelkyní byla moje dcera, ta střelila 500 branek za dorostenky a za ženy.

Velkomeziříčská házená funguje v našem městě neuvěřitelných sto let. Kdy podle vás došlo k jejímu zásadnímu vývoji?
Rozhodující byla devadesátá léta, kdy pan Zdeněk Svoboda přišel s myšlenkou obnovit Sokol. Jakožto oddíl házené jsme se společně rozhodli, že půjdeme pod něj, přidala se i atletika, nohejbal a karate. Od té doby se házená začala dále rozvíjet. TJ Sokol měl v té době asi 500 členů. Pan Svoboda dělal pět let starostu a já jsem po něm funkci později převzal. To znamenalo mít pod sebou všechny sporty, a to i na krajské úrovni, tedy být ve výboru svazů.

Stál jste také u výstavby sportovní haly a házenkářských hřišť „Za Světlou". Jak vznikl nápad zbudovat tato sportoviště?
Když jsem v roce 1984 přešel do házené, hráli jsme v kopačkách ještě na písku v Rudolfově parku. Po určitém čase jsme přemýšleli o tom, že park není dostatečně důstojným místem a jak mužská, tak i ženská složka hráčů by si zasloužila lepší prostředí. Ve spolupráci s městským úřadem jsme proto vymysleli, že uděláme venkovní hřiště. První dva až tři roky jsme hráli jen tam. Tou dobou už jsem pracoval jako jednatel firmy Draka.
Mám přítele Karla Věžníka, jednatele stavební firmy BuildingCentrum. Společně jsme si usmysleli, že vytvoříme lepší sportovní prostředí a odpovídající zázemí pro házenou. Začal jsem jednat o nákupu ník začal projektovat, já jsem se pustil do shánění dotací a darů od městského úřadu, z Ministerstva školství, krajského úřadu, Sokola a tak dále. V roce 1995 jsme zahájili stavbu haly a tu jsme dokončili společně se šatnami přestavbou pavilonu mateřské školy v roce 1996. Tak jsme získali sportovní prostředí, které mělo na svoji dobu velice slušnou a výkonům odpovídající úroveň.
V hale lidí a dětí přibývalo. Vyrostla tam třeba Anna Gebre Selassie, hráčka, která odtud přešla do Olomouce a stala se reprezentantkou. A poté Iva Závišková, dcera Vincence Závišky, ta dodnes hraje v Olomouci a tady za nás taky hostuje, když je potřeba.
Pavilon se dál pomalu zkrášloval, byla to dobrá doba. Takto jsem působil až do roku 2018, kdy jsem rázem musel skončit s házenou i se vším ostatním kvůli zdraví. Všeho jsem musel nechat a předat funkce druhým.

Našel jste svého nástupce?
Celý Sokol převzal Ing. Ladislav Šidlo a musím říct, že ho vede velice dobře. Podařilo se mi najít opravdu dobrého pokračovatele. Házené věnuje celý svůj život a jeho manželka dnes už také. Je obětavý, dobrý organizátor i trenér. Funkci starosty vykonává výborně a já jsem rád, že se v hale buduje dál.

08 starší_dorostenky_1992Ve kterém sportu jste podle svého názoru dosáhl největšího úspěchu?
Určitě v házené, kdy jsme s družstvy dorostenek a žen dvakrát postoupili do 1. ligy (2006/2007 a 2014/2015, pozn. red.), to byl velký úspěch, největší v mé sportovní kariéře.
Jinak jsem byl po dvacet let členem zdejší bowlingové ligy, kterou jsme s kamarádem Karlem Věžníkem asi 5x nebo 6x úplně vyhráli. Jako amatér mám dokonce rekord medřičské dráhy, kdy jsem ve hře dosáhl 258 bodů ze 300 možných.

Jaké zážitky máte spojené s házenou? Co vám dala?
S panem Komárkem a ženskými jsme toho zažili opravdu hodně. Jezdívalo se často na zájezdy nebo na utkání a ty zážitky jsou neopakovatelné. Například jsme celý den jeli odsud až do Mostu a pak zase zpátky kvůli hodině hry a podobně.
On ten sport přináší hodně i házená konkrétně. Jednak je to cit ke kolektivu, kolektivní myšlení, houževnatost, odolnost, na druhé straně ale i různá zranění. V našich holkách jsme pěstovali především zodpovědnost ke kolektivu.

Po dlouhá léta jste byl členem místní sportovní komise. Jak hodnotíte své působení?
U sportovní komise jsem působil sedmnáct let, z toho asi tak deset nebo jedenáct let jako její předseda. Zasedali jsme, když bylo co řešit, asi tak 6x až 7x ročně. Dělali jsme slavnostní vyhodnocení sportovců města v JKP a když město dalo do sportu určité finance, zabývali jsme se jejich rozdělováním. Byla to taková činorodá práce, která k něčemu vedla, a to se mi líbilo.

Bavila vás více role hráče nebo spíše trenéra či funkcionáře?
Mě bavilo to funkcionování. Nikdy jsem nebyl vynikajícím hráčem, a kromě košíkové jsem také nikdy žádný sport nehrál závodně.

Měl jste kromě sportu ještě nějaké další záliby?
Moc času už nezbývalo, ale měl jsem rád divadlo. Můj otec byl profesorem na gymnáziu a v Meziříčí svého času režíroval různá představení. Já zkusil hrát už v 5. třídě na základní škole a musím říct, že mě to bavilo.

45 ženy_2016Co byste popřál sportovcům do roku 2022?
Sportovcům přeji hodně sportovních úspěchů, a protože mám vlastní zkušenost, tak jim všem přeji hodně zdraví. Ať se také daří všem trenérům v házené a přichází k nim stále mnoho dětí se zájmem o sport, protože u těch to všechno začíná. Velkomeziříčské házené pak přeji vše nejlepší do další stovky.

Lucie Málková

Reklama
  • Občanská poradna radí
  • Občanská poradna radí
  • Občanská poradna radí
  • Občanská poradna radí

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.