Ve Velkém Meziříčí byla Josefa Podstatzká-Lichtenstein doma

Zveřejněno 26. 11. 2025 7:38

Sto dvacet let uplyne v listopadu od narození Josefy Podstatzké‑Lichtenstein, meziříčské „paní hraběnky“. Zároveň jsme si v únoru připomněli 25. výročí jejího úmrtí.

„Maminka si nikdy na nic nestěžovala. Statečně nesla i odchod z Československa v roce 1948, i když to s tatínkem zpočátku měli dost těžké,“ začíná své vzpomínání na Josefu Podstatzkou‑Lichtenstein její nejmladší syn Jan, který dnes žije na velkomeziříčském zámku. „Ve Velkém Meziříčí se cítila doma, měla to tady moc ráda a když se v devadesátých letech mohla vrátit, cítila to jako satisfakci, byla šťastná,“ dodává.

Josefa Podstatzká od dětství žila střídavě na zámku ve Velkém Meziříčí, který její otec František Harrach zdědil roku 1908, nebo ve Vídni. Josefa s ním cestovala po světě, do Říma, Egypta. „Vedla takový normální aristokratický život. Nikdy nechodila do školy,“ říká Jan Podstatzký‑Lichtenstein. Měla domácí učitelky. Mluvila česky, německy, anglicky a francouzsky. „Její angličtina byla perfektní, takže rodilí Britové nepoznali žádný cizí přízvuk,“ podotýká.
„S dědečkem trávila spoustu času, všude a při všech akcích ho doprovázela, později se o něj i starala. Nahrazovala mu syna, kterého neměl, a on chtěl, aby poznala chod zámku i velkostatku a získala všechny kontakty. Takže maminka měla od mládí velký přehled, a přitom se moc dobře naučila, co je to dům, domov. Velkomeziříčský zámek byl známý tím, že tu bylo všechno perfektní, byl tu řád a pořádek. A stejně tak maminka vedla i svůj život,“ popisuje Jan Podstatzký s tím, že podle toho i on a jeho bratr František se sestrou Mariou byli vedeni sociálně, museli se účastnit všech akcí, třeba i lovů, rybolovů apod. „Pamatuji si, to mi bylo tak sedm, byl výlov a rybáři vytáhli obrovského kapra. My jsme ho museli přede všemi držet v rukách, brr, to se mi vůbec nelíbilo a sestra se se mnou zlobila,“ vzpomíná Jan Podstatzký a dodává, že v soukromí ale děti s maminkou moc času netrávili. „Měli jsme německou paní na hlídání. Maminka měla svoje povinnosti, takže nechtěla, abychom ji vyrušovali. Moc kontaktu jsme s ní neměli, a tím pádem ani blízký vztah. Byla na nás hodná, to ano, slavili jsme narozeniny, svátky, ale že by si s námi třeba přišla hrát, to vůbec. To s tatínkem jsme si hráli, a moc rádi.“
Maminku poznali blíž teprve až po odchodu do exilu. Otevřel se jim zcela nový svět a jejich rodiče v něm byli trochu ztracení. „Možná víc než my děti,“ zamýšlí se Jan a zdůrazňuje: „Ale nikdy si ani jeden z nich nestěžoval. Co ztratili, bylo pryč. Tak to brali. Pán Bůh to tak chce, jdeme dál.“ A mnoho věcí se jim nedařilo. Okradl je starožitník, okradli je v Chile… a další podobné události je potkaly. „Nepoddávali se tomu. Maminka věděla, co chce, a pracovala jako blázen. Žádné práce se neštítila, ani v prádelně. Ale když vycházela na ulici, to už byla vždycky perfektně upravená. Na to dbala,“ vzpomíná Jan. V Chile vedla penzion, který byl v budově bývalého velvyslanectví Jugoslávie. Když pak obě země znovu obnovily kontakty, o dům s penzionem přišla. Musela začínat znovu od začátku na severu Chile v poušti, v Andách 3 000 m n. m., kde řídila americký klub. Teprve tam se Josefě a Aloisi Podstatzkým začalo dařit a vydělali tolik, aby se mohli vrátit do Evropy.
Zpět do Česka se Josefa vrátila po téměř 45 letech. „Když jsme v osmačtyřicátém odjížděli, maminka nám řekla, ať na českou zemi a českou řeč zapomeneme, že už ji nikdy potřebovat nebudeme. A pak jsme přijeli do Velkého Meziříčí a ona byla hned doma, mluvila perfektně česky, zato my jsme neuměli vůbec nic. To nebylo fér,“ popisuje Jan a dodává, že maminka byla šťastná, že má zámek zpět ve svých rukou a může s ním začít něco dělat. I když jí byl navrácen bez veškerého vybavení a s různými úpravami pro porodnici, která v něm dřív byla. „Zámek nebyl v dobrém stavu, tak jsme se hned pustili do opravy střech. Maminka byla po celý život velmi akční,“ uzavírá Jan. S nepřízní osudu se hraběnka Josefa dokázala poprat a nikdy to nevzdala.

Martina Strnadová

Dvě výročí

Sto dvacet let uplyne v listopadu od narození Josefy Podstatzké‑Lichtenstein, meziříčské „paní hraběnky“. Zároveň jsme si v únoru připomněli 25. výročí jejího úmrtí.
Narodila se 29. listopadu 1905 na zámku v Aschachu nad Dunajem v Rakousku, tehdy ještě ve společné rakousko‑uherské monarchii. Dne 2. prosince byla v tamějším kostele pokřtěna jmény Josefa Carolina Maria Anna Francisca Saturnina. V některých pramenech bývá místo Carolina uváděno Sarolta, což bylo jméno její babičky z matčiny strany a zároveň křestní kmotry, v matrice je však Carolina.
Jejím otcem byl František hrabě Harrach z Rohrau a Thannhausenu a matkou jeho druhá manželka Sara Anna, rozená princezna Hohenlohe Waldenburg Schillingsfürst. Malé Pepi se hned v následujícím roce (6. 12. 1906) narodila sestřička Nany (Anna Maria). Dne 10. června 1908 po delší nemoci zemřela jejich matka. Otec se znovu oženil 1. února 1910 s Alicí z Hardeggu a v roce 1916 se narodila další sestra Alice.
Již během svého dětství zažila Josefa různé změny. V roce 1908 zdědil její otec po svém strýci zámek a velkostatek ve Velkém Meziříčí, po smrti svého otce v roce 1914 pak zámek a velkostatek v Janovicích u Rýmařova. Manévry roku 1909 Josefa v Meziříčí nezažila, neboť zámek dal hrabě Harrach k dispozici císaři, a rodina se musela přesunout jinam. Brzy pak vypukla světová válka a po jejím skončení vznikla samostatná československá republika. Byly zrušeny šlechtické tituly. Rodina zůstala žít v nové republice, stali se československými občany a komunikovali česky. V průběhu roku pobývali střídavě v Meziříčí a v Janovicích.
Dne 7. ledna 1933 se Josefa Harrachová provdala za Aloise Podstatzkého‑Lichtenstein z Telče, s kterým měli dva syny a dceru. Po smrti otce Františka Harracha v roce 1937 zdědila Josefa velkomeziříčský zámek i velkostatek. Změnám však ještě nebyl konec. Vypukla druhá světová válka, její manžel se zapojil do odboje. Aby se vyhnuli nucené německé správě, přihlásili se oba manželé naoko k německé národnosti. Po roce 1945 prokázali, že tak učinili se souhlasem členů odboje a bez problémů získali osvědčení o národní spolehlivosti.
Ani teď však nenastal klidný život. V roce 1948 převzala moc v zemi komunistická strana a zámek byl znárodněn. Josefa spolu s dětmi odjela do Rakouska pod záminkou, že chce navštívit nevlastní matku, později se k nim připojil i její manžel. Cesta nebyla bez komplikací, nakonec se celá rodina dostala do bezpečí, ale veškerý majetek zůstal v Československu. Přes Itálii odjeli do Chile, kde se snažili začít nový život. Nejdříve jako zemědělci, pak drobnou výrobou. Josefa vedla penzion. Když se jim začalo dařit lépe při práci pro americkou těžařskou společnost, byly měděné doly znárodněny.
Manželé se začátkem 60. let vrátili do Evropy a opět začínali znovu. Josefa si v Mnichově otevřela prádelnu. Na odpočinek si zakoupili dům v Salcburku, kam se přestěhovali v roce 1972. Po smrti Aloise Podstatzkého v roce 1982 zde žila Josefa sama, její děti si mezitím vybudovaly samostatnou existenci, synové založili rodiny.
Po změnách v Československu v roce 1989 požádala Josefa Podstatzká o restituci svého majetku v Meziříčí. Postupně jí byly vráceny lesy a rybníky, a nakonec v roce 1995 zámek. Až do své smrti pak střídavě bydlela v Meziříčí a v Salcburku, kde 16. února 2000 zemřela.

Marie Ripperová

Urozenost lidského srdce je tím největším pokladem

Rod Harrachů patřil mezi významnou rakousko‑uherskou šlechtu. Jeho počátky však musíme hledat v malebné pošumavské krajině u Vltavy mezi Zátoní a Rožmberkem v dnes již neexistují vesnici Harachy (Horochy). Podle ní se psal první známý předek rodu neznámého jména někdy na přelomu 13. a 14. století.
Přímým předkem hraběnky Josefy byl Bohuněk z Horochu. Jeho potomci se pak po tři generace psali z Rožmberka. Za vzestupem rodu stál Leonhard I. von Harrach. Urozenost a vznešenost získávali Harrachové nejen svými činy, ale i sňatky. V žilách hraběnky Josefy tak kolovala krev Windischgrätzů, Hohenzollernů, Gonzagů, Šternberků, Liechtensteinů, Dietrichsteinů, Lobkoviců či Hohenlohenů.
Vznešenost a urozenost se odráží v činech a vlastně v celém životě. Hraběnka Josefa prožila život s otevřeným, vznešeným a urozeným srdcem. Vše, co dělala, nedělala pro sebe, ale pro ostatní. Příkladem může být její o rok mladší sestra Anna Marie.
Ta se narodila 6. prosince roku 1906 na rodinném zámku Aschach v Horním Rakousku. Když byly Josefě tři roky a Anně Marii dva, zemřela jim maminka Sofie z rodu Hohenlohe a otec jim přivedl maminku novou, Alici z Hardeggu, která jim po čase dala třetí sestru Alici.
Vraťme se k Anně Marii. Ta se jako první z trojice sester provdala, a to v roce 1928. Jejím vyvoleným se stal maďarský diplomat a šlechtic ze starého hornouherského rodu Forgáchů František Zikmund Rosty‑Forgách de Barkócz. Po smrti otce dědila Josefa Velké Meziříčí a Anna Marie Janovice u Rýmařova.
Ač předválečné Maďarsko velmi inklinovalo k hitlerovskému Německu, hrabě Forgách se netajil svými antifašistickými názory. Není tedy divu, že za války byl nacisty zajat. Anna Marie i s dětmi našla útočiště u své sestry Josefy. Františku Zikmundovi se podařilo uprchnout a se ženou a dcerami se setkal ve Velkém Meziříčí u Podstatzkých. „Tatínek je ukryl v domku na pile v Krásněvsi, kde pak společně pobývali několik měsíců od roku 1944 do roku 1945. Dodnes, když si volám se sestřenicí Ilonou, které je 91 let a žije v Americe, nikdy se nezapomene zeptat na Krásněves. Pro děti to totiž bylo několik krásných měsíců, kdy byly s maminkou i s tatínkem pohromadě, protože otec byl předtím pořád někde pryč,“ zmiňuje Jan Podstatzký‑Lichtenstein a dodává, že po válce pak František Zikmund na základě Benešových dekretů přišel o všechen majetek, protože byl Maďar.
Mezi sestrami bylo tak silné propojení, že se jejich cesty nerozešly ani v exilu. Obě se, samozřejmě i se svými manžely a dětmi, usadily v Chile, konkrétně v hlavním městě Santiago de Chile. Tam Anna Marie provozovala restauraci a Josefa penzion.
Jak již bylo řečeno, Anna Marie se narodila rok po Josefě, a jak na svět přišly, tak ze světa odešly. Zase rok po sobě.