Dívky z výchovného ústavu tvořily
Zveřejněno 25. 5. 2026 15:09
Když jsem se minulý rok v létě po patnácti letech rozhodla odejít ze svého zaměstnání, věděla jsem, že potřebuji změnu, která bude mít hlubší smysl. Vydala jsem se do pro mě úplně neprobádaných vod a nastoupila jako vychovatelka do Výchovného ústavu Velké Meziříčí.
Začátky pro mě byly plné respektu, obav i nejistoty. Člověk si klade otázky, zda obstojí, zda zvládne nové prostředí a zda dokáže být dětem skutečnou oporou. Díky skvělým kolegům, kteří mi byli od prvního dne nablízku, se ale můj vstup do této práce stal mnohem plynulejším a přirozenějším.
Dnes už ale nechci psát primárně o sobě. Mnohem víc bych chtěla přiblížit svět děvčat, se kterými pracuji, a zároveň trochu narušit zažité představy a rychlé soudy, které o dětech z výchovných zařízení často panují.
Naše děvčata, ano — mluví vulgárně, nezvládají stresové situace způsobem, který je „společensky přijatelný“, a někdy hledají únik v různých formách chování, které okolí vnímá jako problémové. Toto všechno je pravda. Bylo by snadné zůstat jen u tohoto pohledu a podle něj je soudit.
Jenže když má člověk možnost podívat se hlouběji, začne vidět i to, co na první pohled zůstává skryté. Za jejich chováním se často ukrývá bolest, zklamání, strach a především silná touha po přijetí, bezpečí a pochopení. A právě tehdy člověk zjistí, že jejich srdce jsou na správném místě — jen byla mnohokrát zraněná.
Zároveň je důležité zmínit i další věc — naše děvčata se dokážou zapojit i do pomoci druhým. Často se účastní různých aktivit, například pomáhají v rámci Ligy vozíčkářů, pravidelně dochází do Domova pro seniory apod.
A právě v tom je jejich síla. Přestože si nesou těžké příběhy, dokážou být citlivé, ochotné pomáhat a vnímavé k druhým. Možná právě proto má tato práce tak hluboký smysl.
Jsou to ale také chvíle, kdy dokážou člověka rozčílit stejně jako jakékoliv jiné děti. Jenže pak přichází okamžik, který všechno změní. Mnohdy se mi stalo, že po náročné situaci některá z dívek přijde a tiše řekne: „Paní, obejmete mě?“ A v tu chvíli si člověk uvědomí, že za vším tím vnějším chováním je stále dítě, které potřebuje blízkost, bezpečí a přijetí.
Doufám, že jsem alespoň trochu pomohla otevřít pár očí a přimět pár lidí k zamyšlení.
Když jsem nastoupila, nebyla jsem ještě tak vnímavá jako dnes. Pamatuji si situaci z nákupu, kdy jsem před paní prodavačkou řekla, že až skončíme, půjdeme „na ústav“. Když jsme vyšli ven, jedna z dívek mi tiše řekla: „Paní, prosím, už nikdy neříkejte na ústav. Říkejte domů.“ Možná v tom byla i bolest a stud, ale to slovo „domů“ ve mně zůstalo dodnes. Protože i když to není jejich skutečný domov, ten pocit domova pro ně znamená opravdu hodně.
Krásné jsou ale i obyčejné každodenní chvíle — když se holky sejdou v kuchyňce, společně pečeme buchtu, vaříme nebo si jen povídáme. Na chvíli zmizí minulost i starosti a zůstane jen smích, vůně jídla a obyčejná lidská blízkost. A právě v těchto okamžicích vzniká důvěra.
Možná i proto jsem se rozhodla podělit o dva krásné a výjimečné dny, které jsme mohli prožít díky spolupráci s Ateliérem Mozaika. Jednoho dne jsem na internetu narazila na jejich nabídku kurzů malování. V té době jsem měla ve skupině jednu dívku, která ráda kreslila, a tak jsem o tom začala přemýšlet.
Zprvu jsem byla nohama na zemi a myslela si, že to asi nevyjde. Přesto jsem se odhodlala zavolat. Paní měla velmi příjemný a vstřícný hlas, ale protože právě vedla lekci, požádala mě, abych vše napsala do e-mailu. V tu chvíli jsem si říkala, že je to nejspíš ztracené. Přesto jsem večer vše sepsala — bez velkého očekávání.
O to větší bylo moje překvapení, když mi paní zavolala zpět a řekla, že si vše přečetla a že budou rádi, když nám mohou pomoci. A to, co následovalo, nebyla kapka, ale doslova vodopád podpory. Prožili jsme dva nádherné dny plné tvoření, klidu a radosti. Bylo krásné sledovat děvčata, jak na chvíli zapomněla na své starosti a ponořila se do barev a vlastní fantazie.
Velké poděkování patří nejen Ateliéru Mozaika za jejich lidský přístup a ochotu kurz přizpůsobit našim možnostem, ale také Nadaci Moneta Clementia, která celý kurz zafinancovala a splnila tak krásný sen deseti děvčatům.
Pro mě a mé kolegy je ale největším poděkováním samotná reakce děvčat — jejich přání, aby se kurz mohl znovu opakovat. To je okamžik, který zahřeje u srdce a dává celé naší práci hluboký smysl. Uděláme vše pro to, aby se jim toto přání mohlo splnit.
Na závěr bych chtěla ze srdce poděkovat všem, kteří se na těchto krásných chvílích jakkoliv podíleli, podporovali nás a umožnili, aby se mohly stát skutečností.
Doufám, že jsem alespoň trochu pomohla otevřít pár očí a přimět pár lidí k zamyšlení.
Všem moc děkuji
Lenka Mokrá
Děkuji za veškeré kapky a vodopády
