Meziříčský uličník aneb Zajímavé domy v našem městě
Zveřejněno 9. 6. 2026 13:48
Každý dům by mohl vyprávět – o stavbě samé, o majitelích nebo zajímavých nájemnících. Některé z nich si připomeneme. Nyní jsme se přesunuli z Kostelní ulice na Náměstí.
č. 11 Luteránské gymnázium
Pozdně renesanční patrová čtyřkřídlá budova luteránského gymnázia vystavěná r. 1578 v řadové zástavbě naproti kostelu je se sousedními domy spojena postranními úseky ohradní zdi s půlkruhově klenutými portály. Fasády zdobí ve sgrafitu provedená bosáž. Rozsáhlý čtyřkřídlý uzavřený objekt s arkádovým nádvořím se nachází naproti farnímu kostelu sv. Mikuláše. Od roku 1958 je památkově chráněn.
Vzniku budovy předcházelo setkání na zámku v říjnu 1576. Na pozvání paní Aliny Meziříčské z Lomnice se sem sjela skupina luteránských šlechticů a duchovních. Výsledkem jejich rokování bylo ujednání známé jako kunštátsko‑meziříčský církevní řád a také rozhodnutí zřídit latinské luteránské gymnázium. Pro jeho stavbu paní Alena zakoupila dva měšťanské domy naproti kostelu a na jejich místě nechala do roku 1578 vystavět novou budovu palácového typu ve stylu vlašské renesance. Inspirací pro architekta byl zřejmě Palazzo Pompei ve Veroně. Se zahradou za řekou Balinkou byla škola spojena vlastním mostem. Dodnes se tato stavba může pochlubit unikátním krovem.
Nad vchodem byl umístěn latinský nápis, který v českém překladu zní: Budiž ke štěstí a blahu. Léta Páně 1578 byl tento dům vystavěn nákladem urozené paní Aliny Berkové Meziříčské z Lomnice a na Meziříčí ke slávě a chvále boží, rozmnožování jeho církve a k prospěchu křesťanské mládeže. Upevni, Bože, co jsi v nás vytvořil.
Meziříčské gymnasium illustre odpovídalo nižším ročníkům univerzity, jeho absolventi byli na úrovni bakalářů, takže mohli pokračovat v dalším studiu na univerzitě. Rektorem byl Němec Jan Ursinus a mezi absolventy patřili vedle šlechtických synů i meziříčští rodáci, například Václav Plachetský či Jan Plachetský. Ze známějších absolventů můžeme zmínit třeba proslulého lékaře Matyáše Borbonia z Borbonheimu.
Přes opakované císařovy výzvy k uzavření školy zůstalo luteránské gymnázium v provozu až do roku 1602, tedy téměř čtvrt století. Mezitím však ve městě došlo k protireformaci, a tak byla nakonec zrušena i tato škola. Budova byla využita jako zbrojnice či sýpka, v jednom ze sálů se ke svým bohoslužbám scházeli luteráni.
Majiteli panství se mezitím stali Berkové z Dubé a Lipého. V roce 1649 koupil velkomeziříčské panství Rudolf z Kounic. Ten v roce 1650 zřídil v bývalé škole panský pivovar, který byl v provozu celých tři sta let. Budova byla k novému využití částečně stavebně upravena. Např. prostor nádvoří byl zastřešen a byla zde zřízena lednice. Na zahradě za řekou byly vybudovány sklepy.
V průběhu let byli majitelé budovy vždy stejní s majiteli panství. Vystřídaly se rody pánů z Ugarte, Schleswig‑Holstein, z Quastaly, z Liechtensteina a z Lobkovic. Důležití byli také sládci, kteří bydleli většinou přímo v budově. Pracoval zde Martin Hönisch, dále se objevují jména Salchammer, Knies a Bloudek.
V 18. století byl prostor za budovou rozšířen na úkor vedlejších domů. K bednárně byl od domu č. 12 získán kus místa široký 5-7 sáhů a dlouhý 10 sáhů výměnou za louku na Horním městě. Za domem č. 10 byl k sladovně a sýpce odkoupen pozemek široký 45 sáhů a u Balinky 35 sáhů široký a 15 sáhů dlouhý. Kupní cena činila 425 zlatých, dále 10.000 kusů cihel, 500 kusů šindele, 10 krovů a 80 měřic vápna.
V polovině 19. století v budově bydlel sládek Johan Seltham s manželkou a dvěma dcerami. V roce 1880 byl sládkem Alfréd Seidl, který zde bydlel s manželkou, dvěma syny a dcerou. Dalšími obyvateli byli pivovarští zaměstnanci – stárek, mládek, učeň, bednář a služka. Měli také hospodářství. Drželi dvě krávy, jalovici a 5 prasat do stáří 1 roku. V dalším bytě bydlel panský úředník Bedřich Buben. V přízemí budovy byla hospoda, kterou měl v pronájmu Abraham Schuschny. Také ten zde bydlel, s manželkou, dvěma dcerami, synem, číšníkem a služkou. Hospoda ukončila provoz roku 1888.
Podobné složení obyvatel bylo i v roce 1900. Sládkem byl Josef Heinz. Pak zde bydlel knížecí kontrolor Bedřich Buben s manželkou a služkou. Další byt obýval pivovarský sklepník Bedřich Náhlík s manželkou, dcerou, synem a bednářem. V roce 1910 byl sládkem stále Josef Heinz. Správce pivovaru Vojtěch Golembiowski zde bydlel s manželkou, matkou, sestrou a služkou. Sklepmistrem byl Ladislav Nebeský, který v budově žil s manželkou a synem.
Majitel Rudolf Lobkovic zemřel v roce 1908 a velkostatek i s pivovarem po něm roku 1911 zdědil jeho synovec František Harrach. Po roce 1910 panský velkostatek přestal vyrábět pivo ve své režii a budovu pronajímal. Nájemci byli Fr. Friml a Ladislav Heide, kteří provozovali parní pivovar. Od roku 1914 zůstal nájemcem pouze sládek Ladislav Heide. V letech 1917-1922 rozšířil živnost o obchod s vínem, ovocným vínem, rumem, likéry a velkoobchod koksem.
V roce 1921 byl majitelem stále ještě velkostatkář František Harrach. V budově pivovaru bydlel nájemce sládek Ladislav Heide s manželkou Ludmilou, dcerou a švagrem Vladimírem, který byl rovněž sládek. Měli dvě služky, o domácnost se starala Marie Klimšová z Mostišť, zatímco o dobytek pečovala Motra Ivanovna Dudar z Ruska, která byla v Meziříčí od roku 1919. V domě bydleli také rodiče Ludmily Heideové, poštmistr Karel Appel s manželkou Annou, dcerou a služkou. Další byt obýval kočí Jan Trojan s manželkou, synem a švagrovou, která se učila šití dámské konfekce.
Od roku 1924 měl Ladislav Heide živnostenské oprávnění na výrobu piva, sladu a sladové moučky. Roku 1935 s manželkou budovu pivovaru odkoupili. V přízemních místnostech obnovili roku 1934 provoz pivovarské hospody. V pivovaře byla též sodovkárna s výrobou limonád a sodové vody.
Od 1. 1. 1948 byl pivovar znárodněn, výroba zrušena a budovy připojeny k sousední koželužně. Ta prostory za řekou využila k rozšíření výroby, sklepy byly v roce 1957 zbourány a zřízeny dílny. O starou budovu na náměstí ale koželužna zájem neměla. Roku 1953 proto přední objekt předala do správy obce. Sotva obec pivovar převzala, spadla zastřešená lávka přes řeku a zranila procházející školačku Danu Plachetskou. Následujícího roku získal budovu do správy ONV (Okresní národní výbor). V letech 1956-1960 byla budova opravena. Přitom byl v roce 1959 zbořen pravý přístavek nad vjezdem směrem k č. 12. Dům sloužil kulturním účelům jako sídlo městské knihovny (1960-2003) a LŠU, později ZUŠ (1964–2001). Po roce 1989 se budova v rámci restituce vrátila do soukromých rukou.
V roce 2020 koupil objekt Kristián Kodet a otevřel si zde v létě 2022 Muzeum Kodet, kde představil práci tří generací umělců z rodiny Kodetů. Po krátkém trvání však muzeum zrušil a budovu v roce 2025 prodal.
Marie Ripperová
