Meziříčský uličník aneb zajímavé domy v našem městě
Zveřejněno 22. 10. 2026 14:00
Každý dům by mohl vyprávět – o stavbě samé, o majitelích nebo zajímavých nájemnících. Některé z nich si připomeneme. Pohybujeme se na dolní straně Náměstí.
V roce 1890 žil v domě stále majitel Antonín Jelínek s manželkou, synem a dcerou. Dále do domácnosti patřili tři čeledíni, tři služky, koželužský pomocník a dva učedníci. Pro potřeby hospodářství drželi čtyři koně a sedm krav. V dalším bytě bydlel představený okresního soudu Emil Kostka s manželkou, synem, dcerou, tchýní a služkou. Jiný byt obýval úředník Jan Wopelka s manželkou Annou, rozenou Jelínkovou (sňatek 11. 8. 1890), a pak zde bydlela jeho matka, vdova po úředníku Josefina Wopelková s dcerou. Zajímavé je, že hned následující den po sňatku Anny Jelínkové (12. 8. 1890) se její sestra Marie provdala za Ing. Antonína Večeře. Ti zde ale nebydleli.
Z koželužny postupně vyrostla továrna, kde k pohonu strojů byla již začátkem 20. století používána elektřina z vlastní elektrárny. V roce 1900 už byly všechny Jelínkovy dcery provdané. V bytě žil Antonín Jelínek s manželko
u a služkou. V době sčítání u nich byla na návštěvě dcera Terezie Palcová a dcera Anna Vopelková. Obydlené byly také další byty. Bydlel zde koželužský nádeník Antonín Dvořák s manželkou a dvěma syny, vdova Josefa Vopelková a syn Karel Jelínek s manželkou a synem. V posledním bytě žila vdova po úředníku Josefa Šádková s vnukem a služkou. Aby si přivydělala, měla na bytě učitele Jindřicha Mitschu a ještě jednoho studenta na stravu.
Antonín Jelínek zemřel v červenci 1901 a jeho žena Anna v únoru 1902. Majitelem domu i továrny se stal jejich syn Karel Jelínek. Ten se do práce v dílně zapojil již ve svých šestnácti letech. Později studoval ve Vídni v soukromém ústavu pro pokusné koželužství. Po návratu jej otec přijal za společníka a firma se od té doby jmenovala Antonín Jelínek a syn (JAS). Karel rozšířil továrnu a jako první v Evropě zavedl výrobu chromových usní.
Karel Jelínek žil v domě s manželkou Martou, rozenou Linsbauerovou, synem, dcerou a služkou. Bytů v domě přibylo, takže v roce 1910 mezi obyvatele patřil geometr Cyril Slezáček s manželkou, dcerou a služkou, Alfréd Kallab s manželkou, dvěma syny, dcerou a dvěma služkami a úředník Johann Kratschmar s manželkou a dcerou. Další dva byty by se daly považovat za služební. V jednom bydlel prokurista v továrně na kůže Ferdinand Krkoška a ve druhém domovník Antonín Bartušek s manželkou a čtyřmi syny.
V roce 1921 byl majitelem domu Karel Jelínek, který se ale často léčil v různých sanatoriích mimo město. V domě žila jeho manželka s dcerou, schovankou a služkou. Další byt obýval profesor reálky Josef Vlček s manželkou, synem, neteří, která navštěvovala měšťanskou školu, a služkou. Pak zde bydlel ještě správce Jelínkovy elektrárny Josef Langthaler s manželkou, dcerou a švagrovou. V části domu byly kanceláře koželužské továrny.
Vzhledem k nemoci Karla Jelínka řídil továrnu již od roku 1918 jeho syn Antonín. Karel Jelínek zemřel 10. 8. 1935 a spolumajiteli domu i továrny se staly obě jeho děti, syn Antonín a jeho sestra Marta Hlouchová.
V roce 1948 byla továrna včetně domu znárodněna a začleněna pod koželužský závod DEKVA Brno. Vyhláška o začlenění vyšla v červnu 1948 s platností k 1. 1. 1948. Antonín Jelínek emigroval a uplatnil se jako koželužský odborník v zahraničí.
Po několika změnách byla továrna od roku 1961 součástí závodu SVIT Gottwaldov, proto se jí dodnes říká „Svit“. Po roce 1989 byla výroba postupně redukována, až došlo v roce 1991 k ukončení výroby. Dcera Antonína Jelínka Lilit Žekulin se vzdala restituce, protože se ve svém věku již nechtěla stěhovat do Velkého Meziříčí (žila v Kanadě). Několik let ještě probíhala výroba pod obnovenou značkou Antonín Jelínek, s. r. o. V roce 2007 byl areál továrny za řekou prodán a budovy postupně zbourány. Dům č. p. 13 je v soukromých rukou. V současnosti je v přízemí využíván jako obchodní pasáž a v patrech jsou kanceláře.
Merie Ripperová
