Radost z Osvobození překryl temný stín velkomeziříčské tragédie
Zveřejněno 7. 5. 2020 9:56
Po téměř šesti válečných letech se lidé nemohli dočkat svobody. Fronta se blížila. 5. května došlo v Praze k povstání. Ve Velkém Meziříčí bylo po dohodě s jihlavským Oberlandratem 6. května dovoleno vyvěsit státní vlajky. S místní německou posádkou bylo vyjednáno příměří. Obyvatelé byli plni euforie a vyšli do ulic. Na radnici se sešel Revoluční okresní národní výbor, který i přes varování hodlal na radnici zůstat přes noc. Večer město obsadily jednotky wehrmachtu pod vedením poručíka W. Ostendorfa. Vtrhli na radnici, kde zajali členy Revolučního okresního národního výboru i další přítomné občany. Následující den, 7. května, bylo vyhlášeno stanné právo. Na radnici probíhaly brutální výslechy a mučení zajatých osob, jedna z nich byla zastřelena. Odpoledne na břehu řeky Oslavy, dle dobových svědectví za krásného jarního počasí, popravili 41 mužů, na břehu Balinky dalších 14. Večer oběsili na pouliční lampě na náměstí Jindřicha Nováčka, představitele komunistického odboje.
Město sevřela hrůza. 8. května, při odjezdu německého vojska, byli zastřeleni v Hospodyňské škole ještě tři civilisté z osady Ovčírna u Oslavičky. Kolem 8. hodiny ráno 9. května vjela Dolní bránou do ulic města Rudá armáda. A opět se mísila radost s žalem: došlo totiž k další tragédii. Německý voják podle vystřelil rudou raketu jako signál pro ruské bombardéry a při následném náletu zahynulo dalších 37 nevinných obyvatel města, často celé rodiny v improvizovaných krytech. Pohřeb všech obětí se konal 13. května 1945 na novém hřbitově. Velkomeziříčská tragédie nesmí být zapomenuta. Je absurdní, že právě v době 75. výročí těchto událostí v souvislosti s pandemií koronaviru proběhne pietní akt bez účasti veřejnosti. Nezbývá, než si památku obětí a pozůstalých, kteří byli těmito krutými událostmi poznamenáni na celý život, připomenout s úctou a respektem alespoň takto. Okolnosti tragédie zřejmě nebudou nikdy plně objasněny, jsou přikryty temným stínem dodnes. Čest památce těch, kteří položili svoje životy. A respekt jejich navždy zarmouceným pozůstalým.
PharmDr. Helena Švecová, předsedkyně VGS
Dodatek: Pohnuté dny osvobození se mi nedávno připomněly z nečekané strany: z malé obce v Čechách mi napsal člověk, který se zajímá o vojenskou historii, a připojil dvě dobové fotografie. Obdržel je již před třemi lety od svého ruského známého s komentářem: „Můj dědeček Michajl Nikolajevič Michajlov se spolubojovníky někde v Evropě. On (první) zprava." Vnuk pana Michajlova si nikdy nevšiml, že v pravém dolním rohu fotografie se nachází charakteristická značka Ateliér R. Skopec Velké Meziříčí. Zato jeho český známý tuto důležitou drobnost zaregistroval a uvedené fotografie před několika týdny poslal k nám do Velkého Meziříčí, do místa jejich vzniku. Majitel ateliéru, kde fotografie v květnu 1945 vznikly, fotograf Rudolf Skopec, zemřel roku 1948. Jeho syn stejného jména šel v jeho stopách. Vyučil se v jeho ateliéru ve Velkém Meziříčí, stal se významným teoretikem fotografie, napsal ceněné knihy z historie fotografie, působil na uměleckých školách v Praze jako pedagog. Současným pokračovatelem rodinné tradice je jeho vnuk, Rudolf Skopec nejml. (nar. 1989), který žije v Praze, fotografuje, vystavuje a dokonce vyučuje na stejné škole jako dědeček. Nechť jsou tedy znovu objevené dávné fotografie, podle mých poznatků dosud nikdy nepublikované, součástí důstojné vzpomínky na pohnuté události ve Velkém Meziříčí v květnu 1945, které poznamenaly život města i širokého okolí.
