Lidský příběh je nejsilnějším svědectvím
Zveřejněno 28. 5. 2025 6:56
Velkomeziříčská rodačka Alena Hadravová strávila kus života pročítáním středověkých latinských rukopisů. Poznatky z nich sepsala ve více než dvou desítkách vědeckých monografií. Svou nejnovější knihou Poslední neděle okupace. K tragickému vyústění velkomeziříčského povstání v květnu 1945 ze svého důvěrně známého oboru vybočila jiným směrem, a to do tématu soudobých dějin našeho města.
Rod Aleny Hadravové, rozené Dohnalové, má ve Velkém Meziříčí hluboké kořeny. Její předci se zapojovali do společenského dění ve městě, pomáhali jeho obyvatelům coby dobrovolní hasiči. Dědeček Aleny František Musil byl velitelem hasičů, což později převzal tatínek Ladislav Dohnal. Druhý dědeček Ladislav Dohnal patřil na sklonku války mezi oběti Velkomeziříčské tragédie.
Velkomeziříčská tragédie zasáhla i vaši rodinu. Byl to ten důvod, proč jste napsala knihu o konci války ve Velkém Meziříčí?
První podnět vzešel od mojí sestřenice. Chtěla shromáždit rodinné vzpomínky pro svá vnoučata, aby věděla něco o historii rodu, svém pradědečkovi a našem dědečkovi Ladislavu Dohnalovi i jeho synovci Oldřichu Láňkovi, kteří byli na konci války popraveni. A já jsem si přitom uvědomila, že můj druhý dědeček z matčiny strany František Musil byl v tu dobu velitelem velkomeziříčských hasičů, působil ve sboru stejně jako můj strýček Josef Kunčík. Právě hasiči spolu s lékaři a dalšími v květnové dny 1945 dělali, co mohli, aby udrželi ve městě pořádek. Nasazovali přitom své životy.
Uvědomila jsem si, že historie našeho rodu je součástí historie mnoha dalších lidí ve Velkém Meziříčí, celého města a okolí. Tehdy jsem si řekla, že ji zkusím připomenout ve vzpomínkové knížce.
Mnoho nových informací už asi najít nelze, podařilo se vám něco objevit?
Myslím si, že nelze, snad jen nějaký detail. Můžeme na událost pohlížet z různých úhlů, různě ji vyhodnocovat, ale o tohle mi nešlo. Chtěla jsem dát hlavně slovo řeči pramenů a co nejméně do toho sama zasahovat. Chtěla jsem dát slovo autentickým svědectvím, napsaným záhy po válce. Když třeba někde v archivu mezi stohy papírů, průklepů a xeroxů narazíte na vzpomínku jedněch rodičů, kteří měli ve vypjatých posledních dnech války pochopitelné obavy o svého čerstvě dvaadvacetiletého kluka, o němž víte, že byl zanedlouho bestiálně popraven v Balinách, a on jim odpověděl: „Tati, nechte mě být a nedělejte ze mne špatného Čecha!" – tak to jsou strašně silná svědectví, která vhánějí slzy do očí.
V knize se soustředíte na osudy jednotlivých obětí? Ty dosud nesepsal nikdo.
Aby ta práce byla samonosná a čtenář nemusel hledat fakta jinde, nevyhnula jsem se stručné rekapitulaci hlavních událostí od neděle 6. května 1945. Pak jsem shrnula dosavadní literaturu a zejména prameny, z nichž jsem vycházela: kromě meziříčských archivů to byly archivy pražské, Vojenský ústřední archiv, Archiv Národního muzea a Archiv bezpečnostních složek, v nichž je uložena řada dokumentů k meziříčským událostem. Prošla jsem přitom tisíce stránek.
Jádro práce je rozděleno do tří oddílů: první přináší reedici podstatných částí brožurky Hasiči v květnové revoluci 1945, vydané poprvé v roce 1946. Členové místního hasičského sboru v ní podrobně informují hodinu po hodině o své požární a pořádkové činnosti v pohnutých dnech na konci druhé světové války. Jádrem druhého oddílu je reedice vybraných partií z Pátého kronikářského Kukátka velkomeziříčského válečného, napsaného místním soukromým kronikářem Rudolfem Dočkalem a vydaného poprvé roku 1947. Oba prameny, Hasiči i Kukátko, vznikly a byly vydány v Meziříčí bezprostředně po skončení války a dnes jsou málo známé. Ač obsahují drobné nepřesnosti, jejich výpovědní hodnota je, myslím, jedinečná.
Třetí oddíl (Oběti poprav velkomeziříčského povstání a další padlí v květnových dnech 1945) pak přináší stručné biografie šedesáti popravených povstalců a šestnácti dalších padlých v květnových dnech ve městě a jeho okolí. Tento oddíl snad nejlépe zrcadlí lidský rozměr katastrofy, která se u nás odehrála. Svědectví velmi často pocházejí od manželek, jejichž muži zahynuli, a ony tu zůstaly samy s malými dětmi. Nebo od matek synů na prahu života. Věkový průměr většiny zavražděných byl totiž kolem třiceti let; nejmladšímu zastřelenému bylo 16 let.
Co všechno jste se dozvěděla o svém dědečkovi, kterého jste nezažila? Co vám o něm vyprávěli doma?
Oficiální věci jsou v knížce. Jinak například vím, že sbíral známky, máme jeho album. Není toho mnoho. Můj tatínek, jeho syn, v pětačtyřicátém, když mu bylo patnáct let, měl velmi traumatický zážitek. Pomáhal s hasiči v Balinách vytahovat mrtvé z vody. Tohle když v době puberty zažijete... Tatínek potom celý život sbíral knížky o Velkomeziříčské tragédii, vystřihoval všechny zprávy z novin, takže doma máme celý archiv k těmto událostem. Trochu jsme o tom i mluvili, ale bylo to tatínkovo celoživotní trauma, já jsem to vnímala a chápala.
Ovlivnilo to celou vaši rodinu na další generace?
Samozřejmě. S babičkou a celou rodinou jsme každoročně chodili na květnovou pietní vzpomínku na hřbitov a událost jsme si připomínali. Zvláště pro tatínka a jeho sestru byly vzpomínky bolestné: svého otce ztratili ještě v dětském věku.
Jak se k tomu dědeček dostal?
Přes skupinu Tau a odboj, i to je v knize. Ještě lépe je v ní popsaný osud Oldřicha Láňka, o kterém se toho ví víc. Jak byl nasazený v Reichu, utekl, skrýval se tady, jeho činnost v odbojové skupině Tau, kopal bunkry, ukrýval zbraně ze shozů a tak dále. Toho 6. května pozdě večer přišel pro dědečka se slovy – pojď na radnici, už to vypuklo. Pár minut před tím, než tam vtrhli Ostendorfovi vojáci. Jsou to takové střípky.
Ve Velkém Meziříčí je tragédie citlivé téma. Neměla jste obavy znovu ho otevřít?
Strach jsem měla. Ale postupně, když jsem si přečetla veškerou dostupnou literaturu, všechny archivní prameny, jichž jsou opravdu stovky a stovky, jsem si ujasnila, jak je důležité nezapomínat, co všechno znamená válka, jaká utrpení lidem přináší. Po válce navíc vznikly otázky, kdo z Čechů za to může... Nejvýraznějšími příklady jsou Miroslav Vetiška, Antonín Jelínek a procesy s nimi. Ovšem je nutné uvědomit si, že do toho vstoupila následující komunistická doba a zjednodušila to – Jelínek byl továrník a emigroval, tím pádem byl špatný, to jsou historické kontexty.
Vedle Vetišky a Jelínka pak byli pronásledováni i mnozí další, jako třeba Josef Robotka z Velké Bíteše, který byl za komunistů popravený. Tohle hledání viníků na české straně nebyl dobrý trend. Naopak Němci, kteří zločiny spáchali, nebyli u nás ani v Německu většinou potrestáni. Detailně jsem se do toho nenořila, můj cíl byl jiný, ale dobře vím, že to Medřičáci nesli těžce, můj tatínek taky. Je o tom napsaná celá řada knih, třeba od Stanislava Motla.
Vnímáte, že vývoj zdejších událostí byl nevyhnutelný?
Vnímám, že se celá léta mluví o Velkomeziříčské tragédii, ale ta tragédie následovala po velkomeziříčském povstání. To vzniklo po vzoru Prahy, která povstala. Meziříčí stejně jako řada měst a obcí v Čechách a na Moravě povstalo také. Někteří mysleli, že to bylo možná malinko předčasné, že se mělo počkat ještě chvíli, až bude Rudá armáda blíž. Naše město bylo na cestě fronty od Brna, která se sem blížila. Němci museli ustupovat kolem radnice a potřebovali si vyčistit cestu. Tyhle věci hrály svou roli v načasování akce. Ve Velkém Meziříčí měly události svoji specifickou podobu, ale analogie jsou v celé republice.
Správné načasování se hodnotí s odstupem času úplně jinak než přímo v té době.
Přesně tak. Stačí hodinu po bitvě a je všechno zase jinak. Tohle je hrozně důležité říct.
Zápisy hasičů tedy byly tím nejčerstvějším svědectvím?
Myslím si, že ano. Je to autentické, jsem přesvědčená, že jde o pramen velmi objektivní, nenašla jsem v něm žádné neshody. Psal to každý právě z toho místa, kde zrovna působil, a všechny zápisy se doplňují, hrají spolu. Oni věděli v té vypjaté době, že je velmi důležité, aby vše věrně popsali.
Hasiči, podobně jako některé jiné profese, jsou zvyklí podávat čerstvé zprávy o určitém zásahu. Samozřejmě nejde o literární text, je to popis hodinu po hodině co dělali, kdo kam byl odvelen, kdo co měl zajišťovat. Měli plné ruce práce, udělali spoustu věcí v logistice, v zázemí. Neviděli tolik za zdi radnice, ale i to bylo propojené. Na radnici se v jednu chvíli objevili čtyři záhadní mladíci, kteří mluvili česky, vydávali se za zběhy a lidi stojící na straně povstání. Byli odvedeni na tzv. ohlašovací úřad na Obecníku, kde byl právě dědeček, a spolu s dalšími hasiči odtud řídili zabezpečovací práce. Z vystupování mladíků tam byli překvapeni, zaujati jejich zdvořilým chováním a vychováním, jeden se vydával za Francouze... no a oni to byli čtyři werwolfové (němečtí záškodníci), kteří se pak podíleli na vraždách, popravách. Nestačili svoji záškodnickou činnost rozvinout, tedy škodit v týle, ale přesto se stihli projevit. To bylo opravdu hrozné. A je z toho vidět, jak bylo složité se v situaci orientovat.
Zmiňujete obrovské množství pramenů, jak dlouho jste na knize pracovala?
Mám výhodu, že jsem zvyklá pracovat s archivními prameny, byť se zcela jinými a mnohem staršími. Metodu práce tedy znám. Pokud jsem měla někde nějaký problém, mám zázemí ve svém Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Mí kolegové se soudobým dějinám věnují, takže mi pomáhali, nasměrovali mě. To byla velká výhoda, že jsem se o ně mohla opřít.
A na intenzivní práci o sobotách a nedělích jsem zvyklá. Takže tuhle knihu jsem zvládla poměrně rychle, trvalo mi to kolem jednoho roku čistého psaní; chtěla jsem ji dokončit k 80. výročí konce války. Jiná témata mám třeba na dvacet let.
Byla to pro vás práce těžší, nebo lehčí oproti tomu, na co jste zvyklá?
Byla jiná, emotivnější. Sedím v archivu Národního muzea a čtu si nějaký dopis, který je podepsaný mojí babičkou... Působí to tak zvláštně. Strašně moc jsem se snažila, aby moje práce byla citlivá vůči všem pozůstalým, všem obětem i jejich dnešním rodinám. Hodně jsem chtěla, aby se to nikoho nedotklo. Aby to byla pro všechny určitá vzpomínka, která popisuje situaci tak, jak byla.
Psala jste knížku k výročí konce války v době, kdy ji máme kousek za humny.
Je to hrozně smutné. Je třeba tyto události stále připomínat, aby ani nové generace nezapomínaly na hrůzy, které s sebou války přinášejí. Je to důležité jak kvůli minulosti a památce našich padlých předků, tak kvůli budoucím životům našich potomků. Zní to pateticky, ale je to tak. Ostatně je to jen 80 let, zhruba jeden lidský život...
Myslím si, že tyhle věci je třeba připomínat i na regionální úrovni. Ve válce padly miliony lidí. Ale stejně tak platí, že jeden jediný vybraný lidský příběh z toho obrovského čísla může mít velkou působivost a sílu – jeden konkrétní osud za všechna ta obrovská abstraktní čísla, která si ani neumíme představit.
Kde se zájemci ke knize dostanou?
Větší část nákladu knihy bude ke koupi od 6. května v muzeu ve Velkém Meziříčí, kdy se tam bude konat vernisáž výstavy k 80. výročí konce války; druhá, menší část bude k dispozici v obecné knižní distribuci a přímo v Ústavu pro soudobé dějiny.
Martina Strnadová
O knize
Alena Hadravová, Poslední neděle okupace. K tragickému vyústění velkomeziříčského povstání v květnu 1945. Praha, 2025.
Publikace byla připravena k 80. výročí konce druhé světové války ve spolupráci Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, Muzea Velké Meziříčí a Sboru dobrovolných hasičů ve Velkém Meziříčí.
Nápomocni byli také pracovníci Státního okresního archivu, pobočka Velké Meziříčí.
Publikace je financována projektem Strategie AV21, „Špičkový výzkum ve veřejném zájmu".
Doslov napsal Oldřich Tůma, zakladatel a bývalý dlouholetý ředitel Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR. Meziříčské události v něm dává do širšího kontextu řady povstání proti německým okupantům na konci druhé světové války v českých a moravských městech.
Anotace: Práce se zabývá dramatickými událostmi květnových dnů roku 1945 ve Velkém Meziříčí, v němž jako na řadě jiných míst Čech a Moravy vypuklo 6. května po vzoru Prahy povstání proti německým okupantům. Lidé se po vyhlášeném povolení vyvěsit na svých domech československé vlajky začali shromažďovat v budově radnice na náměstí a odpoledne tam ustanovili revoluční okresní národní výbor, promýšlený a připravovaný dlouho dopředu v ilegalitě. K Velkému Meziříčí se v tu dobu již blížila fronta a město včetně radnice navíc leželo na strategicky důležité silnici, kterou německá vojska musela na svém ústupu projet. Radnice byla 6. května ve večerních hodinách přepadena Ostendorfovou jednotkou z Náměště nad Oslavou, povolanou meziříčskou posádkou Ortskommanda. Povstalci na radnici měli zákaz pustit se do ozbrojeného střetu, protože již odpoledne vzešla po jednáních vedení města s Ortskommandem dohoda o vzájemném neútočení. Čeští povstalci i partyzánské jednotky, které přišly radnici na pomoc, dohodu dodrželi, Němci však na ni nebrali ohled: lidé na radnici byli bez odporu zatčeni, podrobeni krutým výslechům a mučeni a 7. května v odpoledních hodinách bylo 59 z nich zastřeleno u řek na východním a západním okraji města; šedesátý Jindra Nováček, vůdčí osobnost povstání, byl pro výstrahu oběšen na náměstí.
