Ve Velkém Meziříčí jsme doma, shodují se laureáti Ceny města
Zveřejněno 10. 12. 2025 13:40
Co pro vás Velké Meziříčí znamená? Co ve své práci považujete za nejdůležitější? Přečtěte si naše rozhovory s pěti laureáty Ceny města Velké Meziříčí 2025.
Alena a Petr Hadravovi
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Cena města je pro nás obrovská pocta a čest a ze srdce za ni zastupitelstvu města děkujeme. Velmi mile nás překvapilo a potěšilo, že naši práci nevnímají pozitivně jen specialisté v našich oborech, ale i širší veřejnost. Celý slavnostní večer byl do detailů skvěle připravený. A sama plastika Dolní brány je úžasná svým hlubokým obsahem skrytým v jednoduché formě. Myslíme, že udílení Ceny města je vynikající počin, který umožní i v budoucnu připomínat tvůrčí osobnosti z rozmanitých oblastí života velkomeziříčské společnosti.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Především Aleniny kořeny. Vedou do domu dědečka Františka Musila na náměstí; byla tu krásná renesanční pavlač s arkádami a v 18. století tu bydlel i malíř Karel Töpfer... Hrob druhého dědečka Ladislava Dohnala a jeho synovce mezi oběťmi meziříčské tragédie na konci války... Raný věk strávený na zkouškách ochotnického divadla s dědou Musilem v Sokolovně: Mamzelle Nitouche 1960 (umím ji dodnes celou zpaměti!); Fidlovačka 1961; Tulák 1962... Vycházky se strýčkem Jendou Havelkou, původem z hájenky v Nesměři, manželem dcery písmáka Rudolfa Dočkala... Placák v řece Oslavě v Nesměři nebo vykotlaný strom a pomněnky v zámeckém parku... Moje a bratrovy návštěvy podkrovního ráje Vlastika Kunčíka na Ostrůvku... Maminčina práce v městské knihovně, sídlící tehdy v luteránském gymnáziu... Tatínkovy obětavé hasičské výjezdy, zaplacené leckdy zdravím... Hodiny češtiny s prof. Stanislavem Tvarůžkem... Působení v pěveckém sboru prof. Leopolda Krčála... Svatba s Petrem na radnici v prosinci 1989... Nesměř, Balinské údolí, Fajtův kopec, dnes už s vnoučaty... Zámek, objev jeho unikátních fresek a skvělá péče hraběte Jana Podstatzkého o toto dědictví, i jeho vřelý vztah k lidem a k dění ve městě... Plno přátel a známých... – Meziříčí prostě nelze nemít rád!
Získali jste cenu za dlouholetý přínos ve vědecké a literární oblasti. Co ve své práci považujete za nejdůležitější a máte před sebou nějaký významný úkol, na kterém pracujete?
Oba se věnujeme základnímu výzkumu, jehož smyslem je hledání nových, původních možností v chápání souvislostí mezi jevy našeho světa. V současné době pracujeme na korekturách rozsáhlé knihy o vývoji astronomie v Evropě ve 14. a 15. století, která vyjde v prestižním belgickém nakladatelství Brepols. Publikace vznikla v rámci mezinárodního grantu ALFA Evropské výzkumné rady (European Research Council) a pracovali jsme na ní i v době home office za covidu v Meziříčí. Kromě naší společné práce máme však oba ještě svá další témata ve svých oborech. Ve vědě platí, že každý dosažený výsledek obvykle vyvolává a otvírá další otázky. Poznání je nekonečný proces, pořád je kam pokračovat, a je i potřeba pokračovat, dokud člověk může.
Jiřina Kácalová
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Nečekala jsem to, protože teď v poslední době už nejsem tak aktivní jako dřív. Jen občas něco udělám, když je potřeba, a jsem ráda, že můžu. Jsem tedy překvapená, že si na mě někdo vzpomněl. Potěšilo mě to, na druhou stranu si říkám: Neudělala jsi nic víc, než co člověk udělat musí, co byla moje povinnost. To souvisí s mým povoláním a posláním. Kantořina je krásné a zodpovědné zaměstnání, a má jednu nevýhodu, že až po letech se pozná, co dobrého člověk udělal. A to, co jsem dělala mimo zaměstnání, jsem dělala tak trochu i sobě pro radost, protože mě vždycky práce s dětmi bavila. Já jsem si s nimi totiž vždycky rozuměla víc než s dospělými.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Žiju tady šedesát šest let, to už je hodně, už dávno je to můj domov. Domov je tam, kde člověk někoho má. Praha je moje vzpomínka na domov, ale už tam nikoho blízkého nemám, jen spolužáky. Jsem patriotka Velkého Meziříčí, i když patriotka kritická. Třeba mě mrzí, že když jsem sem přišla, Meziříčí bylo okres, a byla devětaosmdesátém naděje, že nám ho vrátí, ale nějak jsme to promeškali. Taky mě mrzí, že když se stavěly dvě nové školy, jedna měla být s bazénem. No, to už je pryč. Ale řada věcí se tady zase daří.
Získala jste cenu za dlouholetý přínos k rozvoji města i uchování nejen demokratických hodnot společnosti. Pořád se snažíte pro společnost něco dělat?
Teď už víceméně jen přes Svaz žen. Tam se snažíme o to, abychom dělaly něco smysluplného. A taky hodně děláme ve Svazu postižených civilizačními chorobami, jak po duševní, tak po fyzické stránce. Myslím si totiž, že na stáří je nejhorší to, když jste k ničemu. Odrostou vám vnoučata, pravnoučata se vám bojí svěřit… Být jakž takž v pořádku a nemít co dělat, je dost složité. Toho se bojím, že jednou o mě nebude vůbec nikdo stát. Jsem ráda, že ještě pořád můžu něco dělat.
Libor Smejkal
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Je to pro mě uznání mé dosavadní filmařské tvorby. Natáčel jsem hlavně filmy o lidech a osobnostech z našeho města nebo blízkého okolí. Bylo mi ctí poznávat blíže ty, kteří zde žili či stále žijí, kteří něco uměli, vytvořili a udělali mnoho pro město a náš kraj. Právě s těmi, kteří stáli před mou kamerou, se dělím o svoje ocenění, protože svým způsobem patří i jim. Vážím si této ceny a jsem za ni městu vděčný.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Velké Meziříčí je pro mě především můj domov, kde žiji od svých 12 let. Také moji rodiče odtud pocházejí. Naše město jsou pro mě především lidé, se kterými jsem zde žil, pracoval a věnoval se svým zálibám. Mnozí z nich už nejsou mezi námi, ale nedovedu si je vymazat ze své paměti. Všichni ti lidé byli a mnozí stále jsou součástí našeho města. Prostřednictvím nich jsem si Velké Meziříčí zamiloval a stal se jeho patriotem. Líbí se mi zde a neumím si představit žít jinde.
Město ocenilo váš dlouholetý přínos v kulturní a společenské oblasti. Máte před sebou ještě nějaký významný úkol, na kterém pracujete?
Svou filmařskou dokumentaristiku pomalu končím. Už toho ve svých 86 letech příliš nezmůžu. Přesto ještě stále spolupracuji s Vlastivědnou a genealogickou společností. V rámci přednášek pro ni připravuji starší filmy k projekci v kině nebo vybírám pasáže z nich a doplňuji komentářem. Prostřednictvím těchto dokumentů připomínám starší i té nové generaci dobu, která nenávratně minula.
Milan Dufek
Jak vnímáte ocenění, které vám udělilo město Velké Meziříčí?
Cením si toho, že se našli lidé, kteří si všimli mé práce. Mám z toho radost.
Co pro vás Velké Meziříčí znamená?
Cítím se jako Medřičák, protože jsem tady už 45 let. A jsem rád, že tady žiju. Prošel jsem si tady vším. Vyrostly tady naše děti, teď vnoučata, alespoň jejich část. Prožil jsem tady, a doufám že ještě prožiju, spoustu let rozmanitého života. Když jsem do Velkého Meziříčí přišel, vrhl jsem se na pedagogickou dráhu, na které jsem strávil šestnáct let. Souběžně s prací pedagoga jsem se věnoval výchově mládeže i v oblasti sportu – v házené, fotbalu, přes dvacet let jsem organizoval dětské letní tábory. Pak jsem se přesunul do kultury a můj život dostal nový směr. Ptali se mě, jak může tělocvikář dělat kulturu. Ale já jsem sázel a sázím na jednu svou vlastnost, a tou je schopnost organizace, která je potřebná všude.
Získala jste cenu za dlouholetý přínos ke kulturnímu rozvoji regionu. Co ve své práci považujete za nejdůležitější? Máte před sebou nějaký významný úkol, který vás zaměstnává?
Teď už nemám tolik příležitostí zasahovat do dění ve městě, ale snažím se být aktivní pořád. Bez toho totiž člověk rychleji stárne. A mně příští rok zaklepe na dveře sedmdesátka. A jak říkají statistiky, průměrný věk dožití mužů v České republice je kolem 76 let, tak chci ještě něco stihnout. Možná se dobře připravuji, protože chodím dělat smutečního řečníka, takže mám dobrý kontakt. Sice to není zrovna veselá záležitost, ale myslím si, že je to potřebné. A celkem nikdo to nechce dělat. Téměř dvakrát až třikrát týdně mám nějaké rozloučení. Dívám se teď na to jinýma očima. Dneska jsem rád, že se dostanu mezi lidi.
Martina Strnadová, foto Jakub Mertl
