Pověsti z Velkomeziříčska: Vodník na Rozkoši
Zveřejněno 24. 7. 2026 8:06
Lidové pověsti se v minulosti šířily především ústním vyprávěním. Podle vzoru lidových vypravěčů se těmito pověstmi inspirovala a téma znovu zpracovala Marie Ripperová. Ilustracemi je doplnily Alice Trojanová a Kateřina Dvořáková.
Publikaci Pověsti z Velkomeziříčska vydalo město Velké Meziříčí roku 2020. Zakoupit ji můžete v Turistickém informačním centru Velké Meziříčí nebo na e‑shopu města.
Z řeky Oslavy vycházela vodní „příkopa“, která protékala přes město ulicí Rozkoš. Vedlo přes ni několik můstků, aby se dalo chodit do přilehlých uliček. V příkopě se máchalo kdeco. Prádlo, nádobí i děti. Lidé ze strouhy nosili vodu i domů, aby nemuseli chodit do řeky nebo do kašny. Proto k ní vedly kamenné schůdky. Občas bylo vidět bledého chlapce, jak sedí na některém z můstků.
Když si děti hrály poblíž, vždycky je rodiče napomínali, že nesmí chodit k vodě. Ale známe děti. Slíbí všechno, a za chvíli už o tom neví. Stejný byl i malý Pepík. Jednou vyběhl ven, že si bude hrát s kamarády, ale nikde nikdo. Jen na můstku seděl neznámý bledý chlapec. Měl trochu nazelenalé vlasy, ale to Pepík neřešil.
Chvíli si spolu hráli, a pak cizí hoch začal vypravovat. Že se nedávno přistěhoval z cizí země, kde je všechno mnohem krásnější. A jestli prý chce, že ho tam zavede, však to není nijak daleko. Vzal Pepíka za ruku a vedl ho po schůdcích dolů k vodě. Vtom přiběhla Pepíkova matka, která měla zlé tušení. Jak spatřila bledého hocha, hned věděla, že je zle. Rychle třikrát zopakovala zaříkávadlo, hoch zezelenal a zmizel ve vodě pod můstkem. Její synáček byl zachráněn.
Samozřejmě se to hned rozkřiklo a děti si přece jen dávaly větší pozor. Vodníka však od té příhody už nikdo nespatřil. Prý se odstěhoval někam dál po vodě.
