Být velitelem je pro mě zásadní životní přelom
Zveřejněno 9. 7. 2026 8:06
Stanici Hasičského záchranného sboru Kraje Vysočina ve Velkém Meziříčí od 1. června letošního roku šéfuje Ondřej Novák. Stanice se ujal po nečekaném skonu dlouholetého velitele Jiřího Doležala. Ondřej Novák pochází z Nového Města na Moravě, ale na stanici ve Velkém Meziříčí slouží už patnáct let. V nabitém programu si našel chvilku k povídání nejen o profesionální hasičině, ale také o té dobrovolné.
Naše povídání nemůže začít snad jinak než tím, že krátce zavzpomínáme na Jiřího Doležala.
To, že odešel, bylo pro nás nečekané, bylo to pro nás něco jako blesk z čistého nebe. S Jirkou na pozici velitele družstva jsem tady strávil patnáct let. Vedl to tady dobře, dělal první poslední, měl tu práci prostě rád. Staral se o nás, ale nejen o nás, o celé město. Zůstaly nám krásné a vesměs pozitivní vzpomínky. Je to velká škoda, to, co se stalo, nemělo se to stát. Přišlo to moc brzo. Nenaděláme ale nic, musíme jet dál.
Takže přebíráte skvěle fungující stanici?
Ano, přebírám skvělou stanici, kterou vždycky byla. Naše stanice je známá velkým počtem výjezdů. Máme na starosti velký úsek dálnice D1, takže zásahová činnost je dost pestrá. Požárů máme míň, o to víc zasahujeme při dopravních nehodách, dále řešíme úniky nebezpečných látek a provozních kapalin. A pak samozřejmě nesmím zapomenout na rozmary počasí. Práci máme pestrou a je jí docela dost.
Většinou platí, že každý profesionální hasič začínal u hasičů dobrovolných. Je to i váš případ?
Je to přesně tak. Hasičinu máme v rodině. Můj praděda zakládal sbor dobrovolných hasičů v Pohledci. Pak když se rodina přestěhovala do Nového Města na Moravě, táta byl u dobrovolných hasičů v Novém Městě, strejda byl velitelem profesionálních podnikových hasičů ve Žďasu. Brácha byl profesionální hasič u správy železnic, takže jak dobrovolní hasiči, tak hasičina jako povolání je v naší rodině po generace.
Takže jste prakticky neměl ani jinou možnost, než se stát hasičem?
Měl, ale člověka to chytne a už nepustí. Odmala jsem byl u hasičů, a to má prostě svůj vliv. Jediná máma není u hasičů, ale když jsme ještě byli s bráchou mladí a bydleli jsme doma, tak nás vždycky tahala z postelí, ať vstáváme, že hoří, že houká siréna. A i když se nám nechtělo, museli jsme. Vždycky říkala, že je klidnější, když jsme u toho my dva s bráchou, že to dopadne dobře.
U dobrovolných hasičů jste pořád?
Ano. Já mám hasiče rozdělené tak, řečeno fotbalovou hantýrkou, že dobrovolní hasiči v obci to je klub a hasičský záchranný sbor je reprezentace. U dobrovolných hasičů jsem rád. V Novém Městě dělám velitele jednotky. Působím také v asociaci velitelů jednotek sborů dobrovolných hasičů. Asociaci jsme si založili proto, abychom řešili problémy, které trápí dobrovolné hasiče. Jsem také ve výkonném výboru okresního sdružení hasičů ve Žďáře nad Sázavou. Navíc mě moc baví hasičská historie. S kamarády provozujeme hasičské muzeum.
Tady se zastavme a popovídejme si o něm.
Muzeum, to je velká láska. Založili jsme ho s bráchou a se starostou novoměstských hasičů Františkem Košíkem a ještě jedním kolegou. Staráme se o historii novoměstských hasičů, děláme nejrůznější akce, semináře, sami lidi muzeem provádíme a také publikujeme. Občas pomáháme i muzeu v Přibyslavi, jsme členy sekce sběratelů při Centru hasičského hnutí Přibyslav, býval jsem i členem odborné rady historie při okresním sdružení hasičů. Historie, to je radost.
Co je u vás v muzeu k vidění?
Naše je menšího rozsahu. Vystavujeme hlavně výstroj a výzbroj, nejstarší čamarové uniformy, přilby, přenosné stříkačky. Je to prostě průřez historií od počátků hasičstva až do současnosti. Vlastníme největší sbírku regionálních hasicích přístrojů od firmy Rekord ze Stržanova. Nejsme zaměřeni jen na historii novoměstských hasičů, ale celého širokého okolí. V Novém Městě na Moravě vznikl hasičský sbor později než ve Velkém Meziříčí. Sbor v Novém Městě zakládal velkomeziříčský rodák JUDr. Valerian Kallab, který je pohřben na Moráni a kterému jsme společně, Nové Město a Velké Meziříčí, opravili hrobku.
Takže Valerian Kallab byl vyslán do Nového Města na Moravě a po sto padesáti letech jste byl vy na oplátku vyslán do Velkého Meziříčí.
Tak nějak (smích).
Pojďme zpátky k vašim začátkům. Když jste skončil základní školu, byla už hasičina jasnou volbou?
To ještě ne. To přišlo až na průmyslovce ve Žďáře nad Sázavou. Většinou z průmyslovky vede cesta na ČVUT nebo VUT, ale zhruba od sedmnácti let už mě hasičina hodně brala, takže tehdy už jsem začal mít docela dost jasno, že půjdu studovat na hasiče na Vysokou školu báňskou do Ostravy. Tam jsem vystudoval obor Technika požární ochrany a bezpečnost průmyslu a už při studiu, od roku 1996, jsem začal sloužit u hasičského záchranného sboru ve Žďáře. V roce 2000 jsem ve Žďáře nastoupil na stálo a do Velkého Meziříčí jsem přišel v roce 2011. Dělal jsem technika strojní služby a v roce 2012 jsem začal dělat velitele na směně C.
A dnes jste velitelem stanice. Co se pro vás všechno mění?
Je to pro mě zásadní životní přelom. Sloužil jsem čtyřiadvacetihodinové služby, jezdil na výjezdy a dneska je to hodně administrativní činnost. Musím zajistit chod stanice, ale na výjezd jet můžu, takže když bude potřeba, jsem k dispozici. K tomu všemu mi ještě přibyla funkce řídícího důstojníka. Nebude to jen o sezení v kanceláři. Budu pořád v pohybu.
Jak je na tom stanice ve Velkém Meziříčí, co se lidí týče?
Teď už jsme v plném stavu, od 1. července nastoupila náhrada za mě. Chlapi jsou výborní. Bez skvělých kluků a skvělých hasičů by to nešlo.
Jste profesionální hasič, jste dobrovolný hasič, tak jistě dobře víte, že sem tam se řeší vztahy profíci kontra dobráci. Podle mého názoru profíci bez dobráků existovat nemohou a naopak. Jak to vidíte vy?
Je to přesně tak. My musíme být partneři a kamarádi, být si k ruce a pomáhat si. U větších zásahů, jako jsou velké požáry, větrné smrště nebo povodně, jsou dobrovolní hasiči základ. My jsme schopni většinu výjezdů pokrýt sami, mluvím o menších výjezdech, jako je otevření bytu apod. Když pak ale někde hoří, potřebujete kupu chlapů a techniky, a tam jsou dobrovolní hasiči nezastupitelní. Systém, jaký máme u nás, funguje velmi dobře.
Sedíme tady v dosluhující hasičce, nová už pomalu roste na jižním konci města. Těšíte se do nového?
Samozřejmě, že se těšíme. Ne že bychom to tady neměli rádi, ale samozřejmě doba jde dopředu a nároky se mění. Bude tam víc místa i vyšší komfort. Takže se těšíme.
Pojďme zpátky k vám. Jak jste sám říkal, jste z hasičské rodiny. Co děti? Potatí se?
Synovi už bylo osmnáct, takže ho už mám v jednotce SDH. Dal se také na vedení kroužku mladých hasičů. Dcera chodí do hasičského kroužku. Nenutím je k tomu, ale jsem rád, že hasičinu dělají.
Pojďme to na závěr trochu odlehčit. Hasičské výjezdy určitě nejsou žádná legrace, ale i tak se občas nějaký ten kuriózní či humorný okamžik vyskytne. Vzpomenete si na nějaký?
Takových bylo hodně, ale když se mě někdo zeptá, tak si zrovna na žádný nevzpomenu. Ale většinou jde o výjezdy spojené tak nějak se zvířaty, jako třeba koza na střeše a podobně. Ale určitě znáte tu příhodu, jak přijeli hasiči zachránit staré paní kočičku ze stromu. Kočičku sundali, babička uvařila kafe, donesla bábovku, prostě pohoda a když pak jeli hasiči pryč, milou kočičku přejeli. Já mohu říci, že my jsme žádnou kočičku nikdy nepřejeli.
-pch-
