Kantořina je krásné povolání, protože jste pořád ve styku s mladými, říká Jiřina Kácalová

P1250013Velké poděkování za sedmnáctiletou práci kronikářky patří Jiřině Kácalové. Psaní kroniky Velkého Meziříčí však nebylo jediným posláním paní Kácalové, mnozí si ji pamatují jako pedagožku na místním gymnáziu, kde učila český jazyk a dějepis, někteří si vzpomenou na recitační a dramatický kroužek. Ovšem maturitním třídám ve školním roce 1989/1990 se vryla do paměti asi nejvíc, když s žáky odjela na exkurzi do Prahy a následujícími událostmi oslovila i množství velkomeziříčských občanů. O tom všem a o dalších životních milnících se rozpovídala talentovaná, obětavá a vnímavá kantorka.

Do letošního roku jste byla kronikářkou města Velké Meziříčí, a to celých 17 let. Jaký zápis do kroniky vám uvízl v paměti nejvíce?

Kurióznější zápis byl tenkrát, když jsem psala o planém poplachu. Po blesku selhalo zařízení hlášení a ozvala se siréna, hlášení nebezpečí, nutnost evakuace. Mě osobně to zastihlo v Charitě při zumbě, museli jsme opustit prostory a evakuovat se. Nevěděli jsme, co se stalo, napadalo nás, že něco v Dukovanech. Poplach se hlásil stále dokola, protože blesk to zařízení poškodil. Tak jako byla celá tato situace mimořádná, tak jsem to zapsala i do kroniky. Na tuto událost i zápis o ní si dobře pamatuji. Jinak mě v kronice ze všeho nejvíc bavilo psát medailonky o zajímavých lidech, kteří měli nějaké významné výročí. Hodně a s chutí jsem psala - někdy prý až příliš - o školství a kultuře. Když jsem souhlasila s tím, že budu psát kroniku, tak jsem si myslela, že dostanu materiály a budu je zpracovávat stylisticky. Nakonec to vypadalo tak, že jsem musela všechny podklady shánět. Mělo to i pozitiva, dostala jsem se do kontaktu se zajímavými lidmi a doplnila si vzdělání o sportu. Překvapilo mě, jak žijí místní části, tak nějak víc společně a často měly více originálních akcí než Meziříčí.

Učila jste více než 35 let, z toho asi 30 let na velkomeziříčském gymnáziu a 5 let na Základní škole Sokolovská, český jazyk a dějepis, jak na svoje povolání, školu i žáky vzpomínáte? Je někdo, kdo vám utkvěl v paměti?

Občas jsem učila i tělesnou výchovu nebo umělecký přednes. Kantořina je krásné povolání, protože jste pořád ve styku s mladými lidmi. Učení na malém městě má své výhody, mohla jsem sledovat, jak se moji studenti dál uplatní, co umí, čím se živí. Učila jsem třeba tři generace z jedné rodiny. S některými žáky se dnes pravidelně stýkám a samozřejmě mi nyní tykají. Utkvělo mně jich v paměti mnoho a hlavně se jich mnoho nesmírně dobře uplatnilo.

V roce 1975 jste po profesoru Tvarůžkovi přebrala recitační a dramatický kroužek a 19 let jste ho vedla. Nebyl to jediný kroužek, v jehož čele jste stála, kolik takových volnočasových aktivit jste vedla?

Já- stužkovák_1982-83Vedla jsem dramatický kroužek v DDM – nynější Dóze, a tam jsem měla štěstí na nadané děti. S některými jsem dělala až do jejich maturity, nejprve tam a pak děti vymyslely v roce 2006, že by chtěly dělat divadlo, a tak ho založily při Jupiter clubu s názvem A.I.D.S. (Autorské invenční divadlo studentů). Byly to děti mimořádné, vůdčí osobností byl Radim Svoboda, který šel potom studovat dál do Zlína filmovou školu. Další členka šla na JAMU, všichni studenti v tomto divadelním spolku měli neobyčejné nadání, fantazii. Při Jupiter clubu jsem vedla ještě jeden divadelní spolek. Ten měl název STUDNA (Studentské totálně ujeté divadlo nadšených amatérů), také to byly děti nápadité. Zajímavé je, že většina tvořivých dětí má široký záběr, hudbu a mluvené slovo skloubí, ale sport a divadlo už jde hůř dohromady, hlavně časově.

Kroužky byly jednou z mnoha vašich činností, krátce jste byla i šéfredaktorkou Velkomeziříčska a členkou redakční rady, jak na tohle životní období vzpomínáte?

Bylo to složitější, než jsem si představovala. Na jednu stránku na to vzpomínám ráda, přineslo to pozitivum, že jsem se musela naučit s počítačem. Myslela jsem, že to bude tvořivá práce, zjišťovat a předávat informace. Nenapadlo mě, že budu muset řešit také finance ve formě reklamy. Musela jsem řešit články od přispěvovatelů, koho se co dotkne, co můžu a nemůžu zveřejnit. Myslela jsem si, že budu říkat, co je pravdivé, a pak jsem zjistila, že pohledů na svět a těch „individuálních pravd" je hodně. Nevýhodou je přijít z kantorského prostředí a obzvlášť z prostředí gymnázia, tam jsou studenti v podstatě partneři, mají roztodivné názory, ale přijímají kritiku a říkají věci narovinu, dospělí tento postup neberou. V redakci bylo časté slýchat anonymní stížnosti, ale žádnou konstruktivní diskuzi. Kantořina je svobodnější, otevřenější povolání než jsou noviny.

„Dokažme se radovat z maličkostí a berme věci s nadhledem a humorem."

Listopad roku 1989 zná každý, ale vy jste ho prožila řekněme intenzivně, ať už jako vyučující na střední škole nebo později také jako mluvčí Občanského fóra. Můžete ten slet událostí a vaše pocity z toho období shrnout?

Volební kampaň_1990Pocity byly skutečně rozdílné. Tenkrát jsme jeli dvě třídy čtvrťáků a čtyři kantoři na exkurzi do Prahy. Když jsme se dozvěděli, jak to v Praze vypadalo, tak to nebylo jednoduché. Přijeli jsme do stávky, kam jsme měli jít, tam bylo zavřeno, ale lidé se k nám chovali skvěle. Žádali jsme o zvláštní povolení a ti, co s námi jednali, tak se k nám strašně dobře chovali, a to i při manifestaci. Ohleduplnost lidí mě překvapila, rozestoupili se, když jsme potřebovali projít. Naši studenti dostali i materiály, které pak v Meziříčí šířili. Jeden zlý moment přišel, když naši studenti materiály hned po příjezdu na nádraží rozdali a skupinka kluků je hned druhý den ráno roznášela dál. Tři z nich nám zatkli příslušníci SNB. Potom si pro nás přišla Kablovka, abychom jim řekli, co se v Praze děje, že nic nevědí. Já jsem tehdy z těch pedagogů byla nejstarší a byla jsem v ochranném pásmu, bylo mně 53 a posledních pět let před důchodem nás nesměli oficiálně vyhodit z práce. Samozřejmě, že mohli, ale moji synové byli dospělí a vystudovaní a já už jsem se nebála. Takže já jsem mluvila o tom, co se stalo. Někdo nás udal, že tam jsme, snad i někdo přijel, ale dělníci z Kablovky nás chránili, všechno dobře dopadlo. Brzy se objevily telefonáty, kdy po mně chtěli likvidaci různých lidí. Příliš brzy se ukázala druhá stránka, ta špatná stránka lidí. Svoboda najednou přecházela do pomsty. Místní orgány nám vycházely vstříc, děti se hodně zapojily. Tehdy nám hodně kolegové z jiných škol a jiných měst vyčítali, že jsme nevyměnili ředitele gymnázia, protože byl ve straně, ale on byl velice solidní člověk. Byl snad v celém, tenkrát ještě Jihomoravském, kraji jediným ředitelem, který zůstal ve funkci. Děti si ho vážily, protože tu exkurzi nám nezakázal, přestože mohl. Studenty nechal stávkovat. Z celého okresu se v Meziříčí protestovalo nejdříve, jako první bylo Občanské fórum tady. Díky exkurzi se studenty do Prahy jsme o všem v Meziříčí věděli brzo, a právě proto tady začaly ty aktivity tak brzo.

Přibližte ještě čtenářům, jak jste se z Prahy, kde jste se narodila i studovala, dostala do Velkého Meziříčí a jak jste svůj přesun tehdy vnímala?

Strašně jsem nechtěla, ale dostala jsem umístěnku a musela jsem tady 3 roky sloužit. Tenkrát jsme skupinka nastávajících kantorů chtěla do Teplic, kde se zakládala škola úplně nová. Její ředitel měl o nás velký zájem. Nikdo z nás se tam tehdy nedostal a rozhodili nás po celé republice. Když jsem přijela do Meziříčí, tak jsem chtěla odejít, pak jsem potkala manžela, který to změnil. Nelituji toho. Vadilo mně, že jsem musela z Prahy, kde konec padesátých let už znamenal určité uvolňování a počátek krásných šedesátých let, ale v Meziříčí to bylo o pět, šest let pozadu, svázanější. Ovzduší na devítiletce nebylo zrovna moc přívětivé, gymnázium bylo potom úžasné. V té době byla ve sboru převaha chlapů, žen bylo málo. Studenti byli také skvělí.

Na co jste v životě nejvíc pyšná?

Nejvíce jsem pyšná na to, že jsem v 83 letech tady, celkem zdravá, a že mě ještě baví život a zajímá, co je okolo. Měla jsem životní štěstí, že jsem tady potkala člověka, se kterým jsem si děsně rozuměla a měla jsem krásné manželství, i když jsme byli každý jiného zaměření. Jsem ráda, že jsem kromě svých synů vychovala snad i pár studentů. Mám čtyři vnoučata, dvě na základní škole a vnučka promovala na medicíně a nejstarší vnuk je inženýr strojař. Já jsem spokojená, že člověk v životě dokázal zvládnout i těžkosti. Dokažme se radovat z maličkostí a berme věci s humorem a nadhledem. Pud sebezáchovy je dobrý, ale nesmí být moc velký.

Zuzana Najtová

Já _zpovívám_Smoljaka

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.
Reklama

Týdeník Velkomeziříčsko

Chcete mít každý týden přehled o tom, co se děje ve Vašem okolí? Přihlaste se k odběru elektronického týdeníku Velkomeziříčsko a my Vám jej každou středu zašleme e-mailem.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.