Meziříčský uličník aneb zajímavé domy v našem městě
Zveřejněno 8. 10. 2025 12:29
Každý dům by mohl vyprávět – o stavbě samé, o majitelích nebo zajímavých nájemnících. Některé z nich si připomeneme. Stále zůstáváme v ulici Komenského, v minulosti nazývané Špitální nebo Panská.
Dům č. 121
V první polovině 17. století dům vlastnil Melichar Hamerník, který „pro veliké své nedostatky" nemohl na svém domě dobře hospodařit, a proto ho v roce 1650 prodal Mikuláši Ránoveselýmu za 200 kop počtu moravského. Jak bylo tehdy zvykem, měl cenu splácet po 4 kopách ročně.
V roce 1663 dům sice ještě nebyl splacen, ale Mikuláš Ránoveselý ho prodal mydláři Řehoři Beyerovi. Ten však místo splácení po několika letech z domu utekl. Do věci se vložil zeť Melichara Hamerníka Svatoš Podvala, který roku 1670 dům po zběhlém mydláři Beyerovi prodal řezníku Matěji Mikšíčkovi.
V roce 1712, kdy řezník Matěj Mikšíček „pro stáří a sešlost věku svého" už nemohl pracovat, prodal „dům svůj v Dolní ulici blíž špitálu" tkalci Tomáši Malouškovi za 300 kop moravských. Při prodeji si ale vymínil, že až do smrti své i manželky Alžběty bude zdarma bydlet ve světničce na dvoře, k tomu chtěl chlívek pro kus dobytka, zahrádku, krámec pro maso, možnost provozovat řemeslo... Vyhradil si také nějaké pozemky k užívání, které po jeho a manželčině smrti měly opět připadnout k domu. Kupec Tomáš Maloušek složil závdavek 68 kop moravských a 17 grošů, z toho prodávající zaplatil dlužné daně. Zbytek měl opět splácet po ročních „vejruncích".
Maloušek si však dům neužil tak dlouho jako jeho předchůdce. V roce 1726 jej od vdovy Polyxeny Malouškové koupil Ignác Procházka. V roce 1760 se o dům podělili Procházkovi zeťové. Horní polovinu domu získal Jan Rozenprey, ta pak byla označena „A", zatímco dolní část domu „B" vlastnil František Eichler. Majitelé obou částí se nezávisle na sobě měnili. Teprve v roce 1835 majitelé dolní poloviny Jan a Josefa Eichlerovi (koupili ji 1832) odkoupili i horní část a dům sloučili.
V roce 1856 jej zdědil jejich syn, pekařský mistr Jan Eichler. S ním žily dvě dcery a dva synové, z nichž jeden pracoval s otcem jako pekařský tovaryš. O domácnost se starala služka. Dalšími nájemníky byli c. k. okresní aktuár Anton Schrottmann s manželkou a provaznický mistr Josef Beier. Do jeho domácnosti náležela manželka, syn, dále nemanželská dcera manželky a služka.
Roku 1864 dům koupil krejčí František Málek s manželkou Bedřiškou. Kromě čtyř dcer a syna v bytě žil ještě další krejčí a tři tovaryši. Také v sousedním bytě bydlel krejčí Vincenc Pelikán s rodinou. V domě zůstalo zachováno i pekařství, které provozoval nájemník František Šlapal. Ten měl také tovaryše a učně. Od roku 1910 se přesunul do domu č. 120.
V lednu 1875 dům koupil za 6000 zl. Jan Kallab ml., jeden z majitelů soukenické továrny. V té době se továrně nedařilo, a tak už následujícího roku byl na majetek Jana Kallaba zapsán konkurz a dům byl na podzim 1877 prodán v dražbě. Koupil ho c. k. notář Leopold Kučera za 6981 zl. V té době už byl vdovec a v domě žil se svými čtyřmi dospívajícími syny, hospodyní a služkou. Synové se postupně osamostatnili. Nejstarší Leopold měl obchod se železářským zbožím, Bruno a Arnold se stali lékaři a Karel vystudoval práva.
Po otcově smrti bratři dům v roce 1899 prodali Jacobu Buchsbaumovi, který provozoval klihárnu na Františkově. V domě žil s manželkou Cecilií, dcerami Irenou a Elsou a synem Herbertem. Přestože Buchsbaumovi byli Židé, jejich služka byla katolického vyznání. Po vystavění vily poblíž továrny se Buchsbaumovi odstěhovali.
V roce 1915 dům koupil železniční a městský lékař MUDr. František Čermák, syn mlynáře Jana Čermáka. Ten zde žil s manželkou Irmou, dcerou Eduarda Kršky, a s jejími svobodnými sestrami Matyldou, učitelkou obecné školy a Annou.
Měli také služku. V době studia reálky s nimi bydlela i neteř Marie Všetečková. V dalším bytě bydlel učitel chlapecké měšťanské školy Josef Skála s manželkou a dcerou. Po smrti Čermákových dům v roce 1936 koupil drogista Antonín Peksa s manželkou Kristou.
JUDr. Leopold Kučera
*2. 2. 1825 Břest † 11. 9. 1898 Velké Meziříčí
Narodil se jako syn obuvnického mistra Josefa Kučery v Břestu, který leží nedaleko Kroměříže. Po studiích se stal státním zaměstnancem. Jako adjunkt pracoval na okresním úřadu v Moravských Budějovicích a v Blansku.
Ve Velkém Meziříčí působil jako c. k. notář. Nejdříve bydlel v č. 13 (u Jelínků), kde v té době bydlel i okresní hejtman. V roce 1871 s manželkou Marií koupili vilu na Ostrůvku č. 288, kde dnes sídlí ekologické centrum, ale dál bydleli v č. 13. Po její smrti koupil dům č. 121 v Komenského ulici.
Byl předsedou Měšťanské besedy, spolku, který organizoval kulturní akce ve městě. Spolu s dalšími nadšenci zajistil kolem roku 1885 formou sbírky finance na provedení úpravy Moráňského hřbitova, kde byl po své smrti také pohřben. Roku 1891 byl jedním ze zakladatelů Okrašlovacího spolku a stal se jeho předsedou. První park ve městě, který v tom roce založili (v zatáčce pod Třebíčskou ulicí u bývalých Technických služeb), byl po něm pojmenován Kučerův park. Dodnes se o tom můžeme dočíst na pomníku, který se v současné době nachází u pěšiny vedoucí z Čechových sadů na ulici Družstevní.
Rodina Buchsbaumova
Jakob Buchsbaum se narodil 14. 4. 1856. Byl synem Salomona Buchsbauma a jeho manželky Resi, roz. Schuschny. Dne 18. 3. 1890 se oženil s Cecilií Müllerovou, dcerou Hermanna Müllera a Babett, roz. Minkus. Spolu měli dcery Irenu, Elsu, Hildu a syna Herberta.
Již před svatbou Jakob koupil klihárnu Nathana Schuschnyho a věnoval se výrobě klihu, po jeho smrti vedla firmu Cecilie. Později vedení továrny převzal Herbert, ale podílníky byly i jeho sestry. Vyráběli několik druhů klihu, např. i jemný klih na poštovní známky. Vzhledem k jejich židovskému původu se většina rodiny stala obětí holokaustu.
Irena (nar. 25. 10. 1891) se provdala za Julia Bluma, v roce 1935 ovdověla. 18. 5. 1942 byla zařazena do transportu do Terezína, odkud dne 12. 10. 1944 pokračovala do Osvětimi.
Elsa (nar. 13. 12. 1892) vystudovala reálku, maturovala v roce 1913. Také ona byla 18.5.1942 odvezena do Terezína, 19. 10. 1944 pak byla zařazena do transportu do Osvětimi.
Herbert (nar. 16. 10. 1901) byl do Terezína dopraven 22. 12. 1942, 16. 10. 1944 pak nastoupil do transportu do Osvětimi.
Také jejich matka Cecilie (nar. 23. 9. 1868) byla zařazena do transportu 22. 12. 1942. Na rozdíl od zbytku rodiny zůstala až do konce války v Terezíně a přežila. Po svém návratu dožila v rodinné vile v tehdy už znárodněné klihárně přeměněné na n. p. Kablo. Zemřela 24. 12. 1958.
V Kanadě přežila také nejmladší dcera Hilda, která v roce 1939 se svým manželem Heinrichem Tutschem odešla do Číny. Ta se však nikdy nedozvěděla, že její matka přežila, proto ji nekontaktovala.
MUDr. Arnold Kučera
* 8. 3. 1865 Velké Meziříčí † 1921
Vystudoval medicínu na Karlově univerzitě, promoval v roce 1893. Poté se stal obvodním a lázeňským lékařem v Luhačovicích. V roce 1895 se oženil s Marií Letoškovou, dcerou obchodníka. V roce 1899 přešel do Teplic nad Bečvou, ale od roku 1903 byl opět v Luhačovicích. Studoval různá lázeňská místa a napsal rozsáhlou literaturu o lázních.
Byl členem přípravného výboru pro zřízení muzea v Luhačovicích, v Muzejní společnosti založené 12.8.1918 zastával funkci náměstka.
Vedle lázeňské léčby byl i literárně činný. Kromě odborných prací a článků do odborných lékařských časopisů psal také fejetony do Lidových novin.
MUDr. Bruno Kučera
* 11. 9. 1863 Velké Meziříčí † 26. 10. 1934 Brno
Byl synem notáře JUDr. Leopolda Kučery. Protože v Meziříčí tehdy ještě nebylo gymnázium, navštěvoval Bruno tuto školu v Brně a v Německém (Havlíčkově) Brodě. Pak pokračoval ve studiu na lékařské fakultě Karlovy univerzity, kde získal roku 1893 titul MUDr. Už jako student se stal členem klubu velocipedistů a na počátku 90. let 19. století patřil k průkopníkům lyžování na Vysočině. Zapojil se také do hraní ochotnického divadla, v roce 1881 byl dokonce předsedou meziříčského studentského ochotnického sdružení.
Po dokončení studia se usadil v Brně, kde si otevřel chirurgickou praxi. V roce 1897 si zřídil ústav pro rentgenologické a fyzikální léčení na brněnském Velkém náměstí (dnes náměstí Svobody). V letech 1910-1930 byl ředitelem Zemské nemocnice u sv. Anny, několik let byl předsedou české sekce Moravské lékařské komory.
V roce 1897 se oženil s Marií Krškovou, dcerou Tita Kršky. Měli spolu syna Přemysla, který se stal zubním lékařem.
Byl uznávaným mineralogem, v oboru i publikoval. Patřil k zakladatelům Přírodovědeckého klubu v Brně. Shromáždil vlastní sbírku minerálů, kterou později věnoval Moravskému zemskému muzeu, s nímž spolupracoval. Byl kurátorem a konzervátorem Musejní společnosti v Brně. Působil také jako ředitel mineralogické sekce při Komisi pro přírodovědecký výzkum Moravy a Slezska.
Zemřel 26. října 1934 a 30. října byl zpopelněn. Urna s jeho popelem byla uložena v rodinném hrobě na Moráňském hřbitově, následkem zásahu vandalů však už zde není.
Marie Ripperová
